Oficiální název
Autonomní oblast Madeira (portugalsky Região Autónoma da Madeira)
Hlavní město
Rozloha
Souostroví Madeira zabírá celkovou plochu 801 km2 a skládá se z ostrovů Madeira (740,7 km²), Porto Santo (42,5 km²), Desertas (14,2 km²), Selvagens (3,6 km²) a jim přilehlých miniaturních ostrůvků. Samotný ostrov Madeira je asi 57 km dlouhý a v nejširším bodě má 22 km. 43 kilometrů vzdálený ostrov Porto Santo měří pouhých 11 km na délku a 6 km na šířku.
Státní zřízení
Madeira je jednou ze dvou autonomních oblastí Portugalska (stejně jako Azorské ostrovy).
Administrativní členění
Souostroví Madeira se dělí na 11 samosprávních celků (10 na ostrově Madeira a jeden na ostrově Porto Santo), které jsou dále rozděleny na 54 farností (opět jedna na Portu Santu).
Podnebí
Madeira má mírné subtropické klima s průměrnými teplotami okolo 20 °C. Pro své stabilní teploty bez velkých rozdílů v průběhu roku dostala přízvisko „ostrov věčného jara“. Příjemné mikroklima ostrovů je důsledkem pasátů a teplého Golfského proudu. V létě se teploty pohybují okolo 24 až 26 °C, v zimních měsících klesají na příjemných 18 °C, často vydatně prší a v nejvyšších polohách může i sněžit. V hustých lesích na severu se kumulují srážky a je zde vysoká vlhkost vzduchu, jih ostrova je sušší a slunečný. Na skalnatém východě ostrova, v horách a na náhorní plošině často fouká silný vítr. Počasí nezávisí jenom na nadmořské výšce, ale také na denní době, proto se lze setkat se všemi druhy počasí během jediného dne.
Reliéf
Souostroví leží na Africké litosférické desce a tvoří součást gigantického podmořského pohoří Tore. Madeira je vlastně vrcholem mohutného štítu sopky, která vyrostla do výšky 6 km ze dna Atlantického oceánu. Páteří ostrova je horský pás o průměrné nadmořské výšce 1 200 m, odkud se rozbíhají hluboké rokle směrem k pobřeží. V místě ohniska v centrální části ostrova vznikly nejvyšší vrcholy Pico Ruivo (1 862 m), Torres (1 851 m), Arieiro (1 818 m) a Cidrão (1 802 m). Na západě se ve výšce 1 500 m rozkládá bažinatá náhorní plošina Paúl da Serra a na východě méně rozlehlá plošina Santo António da Serra. Na jižním pobřeží najdeme zemědělskou krajinu s terasovitými políčky, kde se pěstují banány, cukrová třtina, květiny či vinná réva. Pobřeží se díky vulkanickému původu vyznačuje skalnatými, strmými útesy. Nejznámější mys Cabo Girão je se svými 580 nadmořskými metry jedním z nejvyšších v Evropě.
Jméno dalo ostrovu „dřevo“, přesněji hustý vavřínový prales, který do příchodu osadníků pokrýval většinu ostrova ve výškách 700 až 1 200 m. Dnes už ho zbývá jen zlomek v hornatém vnitrozemí na severu ostrova (asi 150 km2) a od roku 1999 je relikt vavřínového lesa zapsán na Seznamu světového kulturního dědictví UNESCO. Díky jedinečné biodiverzitě jsou dvě třetiny souostroví chráněným územím (vavřínové lesy, hory a náhorní plošina Paul da Serra, významné ptačí rezervace na divokých ostrůvcích Desertas a Salvagens).
Ostrov Ponto Santo je nízký a vyprahlý a na rozdíl od Madeiry se tu nachází i dlouhá pláž se zlatavým pískem. Nejvyšším bodem je Pico do Facho (516 m). Ostatní ostrovy tvoří jen holá strmá skaliska vyčnívající z oceánu.
Nejvyšší hora
Pico Ruivo (1 862 m)
Nejnižší bod
Atlantický oceán (0 m)
Největší řeky
Na Madeiře nejsou žádné výrazné řeky, pouze drobné říčky a potoky sbíhající se z hornatého středu ostrova (např. Ribeira da Janela). Jejich funkci však suplují levády, zavlažovací kanálky, které začali Portugalci na Madeiře budovat v 16. století, aby přivedli životodárnou vodu i na suché jižní pobřeží. Levádami je ostrov protkán skrz na skrz a jejich celková délka dosahuje až 2 200 km. Kanálky jsou napájeny ze srážek, z přírodních pramenů a umělých vodních rezervoárů. Řada z nich byla velmi pracně vykopaná do skal v neprostupné krajině a díky tomu se dnes můžeme vydat na překrásné túry divokou přírodou po turistických stezkách, které levády kopírují.
Jezera
Na ostrově nenajdeme ani větší jezera. Nad údolím Rabaçal na západní plošině se nachází malá přírodní jezírka (např. 25 Fontes), která tvoří zdroj kaskád a vodopádů a poskytují osvěžení v horkých letních dnech. Unikátní koupání nabízí přírodní i uměle vybudované skalnaté bazénky v Porto Moniz na severním pobřeží Madeiry. Jsou tvořeny rozličnými sopečnými útvary, které mořské vlny zásobují slanou vodou.
Obyvatelstvo
Až do roku 1420 neměly hustě zalesněné ostrovy ztracené v Atlantiku žádné obyvatelstvo. Prvními obyvateli se stali portugalští kolonisté, zejména farmáři z regionu Minho a Algarve. Dnes žije na Madeiře asi 255 000 obyvatel, přičemž polovinu z nich najdeme v aglomeraci hlavního města Funchalu. Zbytek obyvatel je vzhledem k hornatému reliéfu ostrova rozptýlen převážně na níže položeném jižním pobřeží. Výrazněji osídlená je také oblast města Machico, kde vznikalo nejstarší osídlení na ostrově. Na Ponto Santu žije asi 5 000 lidí, ostatní ostrovy nejsou trvale obydlené. Počet obyvatel na souostroví mírně klesá, jak kvůli zápornému přirozenému přírůstku, tak i přirozené migraci obyvatel. Co naopak stoupá, je každoroční počet příchozích turistů, který až pětkrát převyšuje populaci Madeiry. Tento fakt jde ruku v ruce s negativním dopadem na přírodní prostředí.
Odhaduje se, že madeirská diaspora převyšuje počet populace ostrova v poměru 3:1. Nejpočetnější komunity Madeiřanů v zahraničí žijí ve Velké Británii, v Severní Americe (zejména v Nové Anglii, Severní Kalifornii, v Torontu a na Havaji), ve Venezuele, Brazílii, Britské Guyaně či Trinidadu. V roce 1846 propukl na Madeiře hladomor a obyvatelé Madeiry hromadně mířili do Britské Guyany a na Havaj. Další emigrační vlna byla důsledkem diskriminace protestantské části obyvatelstva v druhé polovině 19. století. Tisíce Madeiřanů odešly do Spojených států přes karibský Trinidad, kde se řada z nich usadila a získala práci na cukrových plantážích. Většina však našla útočiště ve státě Illinois díky podpoře americké protestantské společnosti se sídlem v New Yorku. Dnes se týká emigrace hlavně mladých obyvatel, kteří odcházejí za vzděláním a lepšími pracovními příležitostmi do Západní Evropy. Turismus a zemědělství neposkytují dostatek pracovních příležitostí.
Etnické složení
Drtivá většina obyvatel Madeiry jsou Portugalci. Kromě nich tu v současnosti žije přibližně 7 000 zahraničních obyvatel. Největší podíl z tohoto počtu připadá na Venezuelce (14,4 %) a díky společnému jazyku tu zakotvilo mnoho Brazilců (12 %). Britové (14,2 %) a Němci (7 %) považují Madeiru za ideální destinaci pro důchod a za prací sem stejně jako do pevninského Portugalska přijíždějí Ukrajinci.
Náboženství
Dominujícím náboženstvím je stejně jako na pevninském Portugalsku římský katolicismus, který vyznává asi 96 % obyvatel. Mše pravidelně navštěvuje asi čtvrtina z nich, ale velké účasti se těší řada tradičních slavností v průběhu celého roku. V únoru se slaví Carnaval (masopust), červen ožívá svátky tří oblíbených svatých (sv. Jan, sv. Petr a sv. Antonín) a v srpnu se poutníci vydávají ke kostelu svaté patronky Madeiry (Nossa Senhora do Monte). Církev posiluje ústřední roli rodiny a úctu k autoritám. Zbylá 4 % populace připadají na protestanty, muslimy, hinduisty a obyvatele bez vyznání.
Jazyk
Hlavním jazykem na Madeiře je portugalština, románský jazyk, který spolu se španělštinou, katalánštinou a galicijštinou spadá do iberorománské větve. 90 % slovní zásoby tedy vychází z latiny rozšířené na Pyrenejském poloostrově Římany. Znalci portugalštiny si povšimnou výraznějšího přízvuku, jinak se ale neliší od jazyka používaného na pevnině. Díky turismu už dnes běžně pochodíme i s angličtinou.
Města
Funchal (112 tisíc obyvatel), Câmara de Lobos (18 tisíc), Machico (12 tisíc), Santa Cruz (7 tisíc), Ribeira Brava (6 tisíc)
Vlajka
Vlajku Madeiry tvoří tři vertikální pruhy – modrý, zlatý, modrý. Uprostřed zlatého pole je umístěn bílý, červeně lemovaný Kristův kříž, který připomíná objev Madeiry dvěma rytíři ze dvora Jindřicha Mořeplavce (João Gonçalves Zarco a Tristão Vaz Teixeira) a symbolizuje spojení s Portugalskou republikou.