Oficiální název
Lotyšská republika (lotyšsky Latvijas Republika)
Hlavní město
Rozloha
64 589 km2, což je rozloha srovnatelná s Litvou či Irskem a jen o pětinu menší než rozloha České republiky.
Státní zřízení
parlamentní republika
Administrativní členění
Lotyšsko je unitární stát, který se dělí na 110 municipalit a 9 měst. Kromě toho jsou ústavou uznány i čtyři historické regiony (byť nemají zcela přesně vymezené hranice) – Kuronsko (Kurzeme) na západě, Livonsko (Vidzeme) na severu, Latgalsko (Latgale) na východě a Zemgale ve středu země na jih od Rigy.
Podnebí
Klima je mírné a přímořské, směrem k východu roste jeho kontinentalita (tj. léta jsou teplejší a zimy chladnější).
Reliéf
Lotyšsko leží na východním pobřeží Baltského moře. Pobřeží je málo členité, s širokým Rižským zálivem. Povrch země je nížinný nebo slabě zvlněný, většinou s nadmořskou výškou do 100 m. Nejvyšší vrchovinou jsou Vidzemské pahorky s nejvyšší horou, která jen lehce přesahuje výšku 300 m n. m. Významný podíl na celkové rozloze (28 %) má orná půda, celých 6 % plochy pokrývají bažiny.
Nejvyšší hora
Gaiziņkalns (312 m), která leží v regionu Livonsko nedaleko městečka Madona. Přes malou výšku kopce jsou na jeho svazích vybudované lyžařské svahy.
Nejnižší bod
Baltské moře (0 m)
Největší řeky
Lotyšsko má hustou říční síť, přičemž všechny řeky ústí do Baltského moře. Největší řekou je Daugava (Západní Dvina), která pramení v Rusku, přitéká z Běloruska a do moře ústí v hlavním městě Lotyšska Rize. Dalšími významnými řekami jsou Lielupe, Gauja (jediná velká řeka, která začíná i končí v Lotyšsku, dlouhá 460 km), Venta a Salaca.
Jezera
V Lotyšsku se nachází mnoho ledovcových jezer. Největší je jezero Lubāns (rozloha více než 80 km²), které leží v rozlehlé bažinaté kotlině na východě země.
Obyvatelstvo
Lotyšsko čítá cca 1,9 milionu obyvatel, podobně jako např. Slovinsko. Počet obyvatel se v posledních letech snižoval, protože úmrtí je více než porodů a zároveň je více emigrantů odcházejících do zahraničí než přicházejících imigrantů. Stejně jako Estonsko má i Lotyšsko velmi nízkou hustotu zalidnění (na jeden km2 připadá 31 lidí, zatímco v ČR má tento údaj hodnotu 133, ve zmíněném Slovinsku 102). Problémem je oproti západním zemím relativně nízká pravděpodobnost dožití.
Etnické složení
Etničtí Lotyši tvoří jen 62 % populace. Většinu ze zbývajících obyvatel představují imigranti z různých částí bývalého Sovětského svazu, zejména Rusové (25 %), Bělorusové (3,2 %) a Ukrajinci (2,2 %). Nezanedbatelný podíl mají dále Poláci (2,1 %) a Litevci (1,2 %). Méně významné už jsou menšiny Židů a Romů (v obou případech kolem 5 000 osob), Němců a Estonců.
Lotyšsko bylo vždy multietnickým regionem, ale složení obyvatelstva se především v průběhu 20. století, kdy byla země okupována Německem a později Sovětským svazem, bouřlivě měnilo. Koncem 19. století tvořili Lotyši přibližně 68 % obyvatel, Rusové 12 % populace, více než 7 % tvořili Židé a více než 6 % Němci. Židé téměř zmizeli v důsledku holocaustu, Němci po porážce hitlerovského Německa. Po druhé světové válce začali zemi osídlovat Rusové.
Ruské etnikum je silné především v hlavním městě Rize, kde byli Lotyši až do roku 2006 oproti ostatním etnikům dokonce v menšině. V druhém největším městě Daugavpils jsou Rusové většinovým etnikem dodnes. Od počátku 90. let se však podíl etnických Rusů, Bělorusů a Ukrajinců postupně snižoval v důsledku jejich emigrace (ještě v roce 1989 činil podíl Lotyšů ve vlastní zemi pouze 52 %).
Náboženství
Od dob reformace v 16. století převládá na území dnešního Lotyšska luteránská víra, hlavně díky vlivu Německa a skandinávských zemí. K Evangelické luteránské církvi se dnes hlásí cca 24 % obyvatel.
Katolická víra se udržela především na východě v Latgale, regionu, který byl pod vlivem katolického polsko-litevského státu. Vyznává ji cca 18 % populace. Rusové, Bělorusové a Ukrajinci vyznávají pravoslavné náboženství (celkem 15 % populace), přičemž pravoslavných je nejvíce ve velkých městech. Lotyšská ortodoxní církev je poloautonomní v rámci ruské pravoslavné církve.
V zemi jsou zastoupeny i další křesťanské církve, judaismus a pár set příznivců má novopohanské hnutí Dievturība. Lotyšsko ostatně patřilo k posledním pohanským zemím v Evropě, christianizace tu proběhla až ve 13. století.
Jazyk
Jediným úředním jazykem je lotyština (mateřský jazyk pro 56 % obyvatel), která se řadí mezi baltské jazyky a je tedy součástí indoevropské rodiny jazyků. Není bez zajímavosti, že lotyština převzala z češtiny v rámci gramatické reformy používání čárek a háčků.
V roce 2012 hlasovali Lotyši v referendu výraznou většinou proti tomu, aby se stala druhým oficiálním jazykem ruština, kterou přitom hovoří 34 % obyvatel, tedy více než kolik je v zemi etnických Rusů. Také řada Lotyšů stále umí rusky (v době okupace Sovětským svazem byla ruština povinným jazykem ve školách) a tento jazyk se běžně používá ke komunikaci. Mezi mladými se už ale výrazně prosazuje angličtina.
Města
Nejlidnatějšími městy jsou
Vlajka
Státní vlajku Lotyšska představuje obdélník, který je tvořen dvěma podélnými tmavočervenými pruhy, mezi nimiž je užší bílý pruh. Tmavočervená barva je ve světě nazývána jako „lotyšská červeň“ a odlišuje lotyšskou vlajku od podobné vlajky Rakouska. Karmínově tmavočervená barva symbolizuje krev prolitou Lotyši v boji za svobodu. Existuje také legenda, podle které vůdce lotyšského kmene z města Cēsis zemřel v bitvě v roce 1279, poté bylo jeho tělo zabaleno do prostěradla, okrajové části se zbarvily krví, ale část zůstala bílá. Od té chvíle místní kmeny tuto vlajku používaly a v další bitvě již nad nepřítelem zvítězily.
Bílá a karmínová se staly národními barvami v době, kdy Lotyšsko s jižním Estonskem tvořily dohromady jeden celek zvaný Livonsko, již ve 13. století, což řadí vlajku mezi nejstarší na světě. Na základě historických pramenů byla současná podoba vlajky navržena v roce 1917 lotyšským umělcem Ansisem Cīrulisem. Po pádu Sovětského svazu byla vlajka znovu zavedena v únoru 1990, krátce před vyhlášením nezávislosti Lotyšska.