Proč jet do Norska - Země jiných měřítek - Jsou Špicberky skutečně norské? - Země (ne)dostupných hor
Čím je Norsko zvláštní a proč tam jezdit?
Romantické přírodní scenérie
Kdo někdy viděl alespoň jeden typický obrázek z Norska, jistě hned pochopil, za čím se do této země jezdí: strmé hory zdvihající se přímo z divokých vln Atlantiku do mnohasetmetrových výšek, tisíce kouzelných vodopádů, z nichž i ty nejnudnější a bezejmenné předčí všechny středoevropské perly, fantastické fjordy zařezávající se stovky kilometrů hluboko do vnitrozemí, horské náhorní plošiny i strmá pohoří.
Panenská severská příroda s rozkvetlými loukami či stromy (jaro sem doráží až někdy v červnu), nekonečnými lesy, skalami, horskými pláněmi tvořícími mnohasetkilometrové pustiny, kde člověk nepotká nic než ptactvo, soby, lišky, případně losy či pižmoně, bublající potůčky, tichá, azurově modrá jezírka a jezera a samozřejmě všudypřítomné dechberoucí scenérie horských vrcholů s ledovci.
K tomu pak tisíce malých i větších ostrůvků rozesetých podél nekonečného, členitého pobřeží, mezi nimiž se prohánějí lodě a loďky všech tvarů a velikostí. A to vše ve fotogenickém severském světle nízkého slunce, které přes léto téměř nezapadá, zato v zimě ponechává temnou oblohu čarovným tancům pestrobarevné polární záře. Pokud se k romantickým scenériím přidá ještě romantická hudba Edvarda Griega, je kýč dokonalý.
Turistika a sport
Rozlehlá romantická příroda sama vybízí k turistice a sportu: můžete se toulat celé dny i týdny s batohem na zádech, daleko od civilizace, nebo jen vylézt na kterýkoliv z tisíců vrcholků a kochat se nádherným výhledem na krajinu.
Můžete se opájet tichem divoké přírody a přitom zkoušet své rybářské štěstí v křišťálově průzračných řekách či jezerech.
Můžete se zkusit svézt na raftu po některé z divokých horských řek, nebo proplouvat na lodi mezi ostrůvky či zdolávat otevřený oceán.
V zimě si pro změnu můžete vychutnat všechny kombinace zasněžených terénů a zimních sportů, které vás napadnou i nenapadnou – ne náhodou je právě Norsko kolébkou lyžování.
Vyspělá a prozíravá společnost
Ale Norsko není jen zemí romantických přírodních scenérií. Je také zemí dobrosrdečných lidí, kteří se mohou zdát na první pohled chladní a odtažití, ale jejichž přátelství je ve skutečnosti o to vřelejší a pevnější, a kteří ani zcela neznámého cizince nikdy nenechají ve štychu.
Je společností velmi moderní a v posledních desetiletích jednou z nejbohatších na světě, ale také společností s bohatou kulturou a historií, společností velmi otevřenou, ale i rozvážnou a předvídavou: staletí života v tvrdých severských podmínkách Nory naučila myslet dopředu a nespoléhat se jen na dočasnou přízeň osudu či příznivého léta, po kterém, jak dobře vědí, nutně vždy přichází krutá zima.
Proto se jejich politická, sociální i ekonomická rozhodnutí orientují mnohem více na dlouhodobou budoucnost a reálnou praktičnost, než je jinde běžné. K tomu je jistě nutné připočítat i velkou míru sociálního soucítění, často nezlomný optimismus a hlavně nezměrný idealismus (včetně smyslu pro poctivost a spravedlnost), o který nás, české cyniky, připravila staletí válek a zvrhlých vládních systémů.
Snad pro to všechno se dnes Norsko pravidelně umisťuje na prvních místech žebříčků měřících nejen životní úroveň v ekonomických ukazatelích, ale i kvalitu života z hlediska obyvatel, vylepšenou navíc téměř neexistující kriminalitou. Rozhodně se tu máme čemu učit.
Norsko – země jiných měřítek
25 tisíc kilometrů mořského pobřeží či mnohem víc?
Norsko se táhne jako nudle ve tvaru kapky podél celého západního a severního pobřeží Skandinávského poloostrova. Je kolem 1 800 kilometrů dlouhé, a zatímco v nejširším místě má šířku přes 400 kilometrů, v tom nejužším naopak jenom 1,6 km.
Z hlavního města Osla to je na severní konec země podobně daleko jako do Říma, Madridu nebo do Moskvy. Na východě hraničí Norsko hlavně se Švédskem (s hranicí dlouhou 1 630 km) a Finskem (s hranicí o délce 736 km), ale sdílí také téměř dvousetkilometrovou hranici s Ruskem.
Mořské pobřeží pevninského Norska se táhne v délce asi 2 500 km, pokud se však vezmou v úvahu všechny fjordy a zálivy, jeho délka se zdesetinásobí na více než 25 tisíc kilometrů. Pokud se spočítá délka břehů všech ostrovů a ostrůvků, naroste délka pobřeží na cca 100 tisíc km.
Je však nutno připomenout, že k Norsku se počítá také arktické souostroví Svalbard, u nás známé spíše pod názvem Špicberky (Spitsbergen je jméno největšího z ostrovů), a vulkanický ostrov Jan Mayen.
... ale i širá země
Pevninská část Norska má rozlohu téměř 324 tisíc čtverečních kilometrů, což je více než čtyřnásobek rozlohy České republiky. K tomu lze ještě připočítat 61 tisíc km2 souostroví Svalbard a zmíněný ostrůvek Jan Mayen, opět podobný nudli, tentokrát však jen 55 km dlouhé.
Svalbard leží asi 800 až 1 000 km severně od norského Severního mysu (Nordkapp), zatímco Jan Mayen asi 1 000 km západně (asi 500 km severovýchodně od Islandu).
Norsko má ve správě také antarktickou Zemi královny Maud (rozloha 2,7 miliónu km2) a dva další polární ostrůvky – Bouvetøya (mezi Afrikou a Antarktidou) a Ostrov Petra I. (u břehů Antarktidy). Tato území však nejsou součástí Norského království.
Jsou Špicberky skutečně norské?
Podle mezinárodních dohod z dvacátých let minulého století náleží souostroví Svalbard právně Norskému království, nicméně jej současně vymezují jako volnou ekonomickou a současně demilitarizovanou zónu. Ostrovy i přilehlé moře mohou volně využívat k libovolné ekonomické činnosti občané všech zemí podepsaných pod dotyčnou mezinárodní smlouvou. Tato smlouva má v současnosti celkem 40 signatářů, mezi nimiž je i Česká republika.
Souostroví má vlastní samosprávu a guvernéra se sídlem v městečku Longyearbyen (asi 2 tisíce obyvatel, z toho je asi 10 % Thajců) – norské právo zde platí v omezené míře. Užitečné informace lze najít např. na stránkách Rolfa Stangeho.
Kdo na Špicberkách žije?
V minulosti sloužily Špicberky hlavně jako velrybářská základna, ale po dlouhá léta zde Norové a Rusové také těžili uhlí. Pochybná ekonomická rentabilita a vysoká nehodovost při těžbě uhlí však vedou k domněnkám, že dosavadní trvalá přítomnost sovětských (dnes ruských či ukrajinských) horníků v osadě Barentsburg (několik set obyvatel) je už spíše jen zástěrkou strategických a politických záměrů Ruska. Zvláště v období studené války existovalo dost důvodů pochybovat i o oficiálně zcela nevojenské motivaci sovětského osídlení (téma bylo např. ztvárněno v norském akčním thrilleru Orionův pás).
Dobrodružná turistika
Veřejné letecké spojení na ostrovy provozuje společnost SAS z Norska. Turistům se nabízejí také okružní vyhlídkové plavby kolem ostrovů.
Vzhledem k přítomnosti ledních medvědů je extrémně nebezpečné se po ostrovech pohybovat bez pušky a stanovat bez speciálních poplašných systémů. V nedávné době se obětí útoku ledního medvěda stala turistka i přímo v bezprostřední blízkosti města Longyearbyen.
Země (ne)dostupných hor
Hory všech tvarů
Skandinávský poloostrov se pozvolna zvedá od východního pobřeží k západnímu, kde země, rozbrázděná strmými fjordy, prudce spadá do atlantických vod vyzdobených už jen tisíci menších i větších ostrůvků.
Vzhledem k tomu, že Norsko zabírá právě západní pobřeží poloostrova, tvoří většinu jeho území hory dosahující výšek kolem jednoho až dvou a půl tisíce metrů a rozlehlé náhorní plošiny mezi nimi.
Norské hory mají většinou zaoblené tvary, ale v severozápadní oblasti jižního Norska a v provincii Nordland jsou místy k vidění i více či méně špičaté vrcholy alpského typu (někdy i značně fantastických tvarů). Relativní nížiny lze nalézt jen v jihovýchodním koutu země. I zde se však většinou jedná o skalnaté zalesněné pahorkatiny.
Nesnadný život v horách
Horský terén a obtížná dostupnost jednotlivých částí území podmiňuje i většinu základních vlastností celé země a společnosti: od jazykové různorodosti přes velmi omezené možnosti jakékoliv zemědělské výroby až po komplikovanou infrastrukturu, specifickou politiku či národní povahu obyvatel.
Ještě do počátku dvacátého století bylo Norsko zemí tisíců izolovaných statků (osady v podobě našich vesnic tu téměř neexistovaly) rozesetých podél pobřeží, ve strmých svazích fjordů či hluboko v dlouhých izolovaných údolích mezi horami.
Prakticky jedinou možností spojení v západní a severní části země byla lodní doprava, od malých pramic ve fjordech až po legendární poštovní lodě Hurtigruten (v překladu „rychlá linka“), dnes už téměř čistě turistické společnosti nabízející luxusní a poměrně drahé (nicméně stále každodenní!) pravidelné plavby podél většiny norského pobřeží.
Mistři tunelů a mostů
Zvláště v druhé polovině 20. století začalo Norsko výrazně zlepšovat složitou infrastrukturu silnic i tří základních železničních tratí napříč celou zemí. Norské společnosti se tak staly špičkovými odborníky na stavbu tunelů (i podmořských) a mostů. Například prvních 200 km silnice ze západonorského Bergenu do Osla tvoří dnes bezmála 100 km tunelů.
Přesto většina silnic vede stále rozlehlými horskými pláněmi, kde se v zimě musí jezdit v kolonách za sněžnou frézou vyhrabávající v mnohametrových vrstvách sněhu úzké průjezdy s vysokými sněžnými stěnami po obou stranách.
Mizení osamocených statků a budování infrastruktury
Pečlivé budování infrastruktury mělo za následek vytvoření prvních osad a městeček v moderním smyslu slova (tzv. tettsteder, doslova „zhuštěná místa“). U křižovatek dálkových silnic (což jsou v Norsku všechny) vznikly nejdříve benzínové stanice, pak nezbytné restaurace, obchůdky s potravinami a základním zbožím, rozličné služby a následně celá městečka.
Po sebekvalitnějších a stále rozšiřovaných silnicích se však dodnes v složitém terénu nelze pohybovat rychlostmi vyššími než 80–90 km/h. Ačkoliv zdlouhavých serpentin a objezdů díky tunelům a mostům pomalu ubývá, stále je třeba v západní části země každých několik desítek kilometrů překonávat rozvětvené fjordy pomocí trajektů.
Norsko tak zůstává zemí velkých vzdáleností, které nepřekonáte jen tak během pár hodin jako po evropských dálnicích. Není asi divu, že tradiční jednotka „norská míle“ má délku deseti kilometrů. Takže pozor na uklidňující prohlášení domorodců, že něco je „nedaleko“ – pouhých pět, tři, dvě nebo (v nejlepším případě) půl míle.
Boj proti urbanizaci a decentralizace společnosti
Obvyklým problémem moderní doby je stěhování lidí z „nudného“ venkova do měst. Norsko se proti němu snaží (více i méně úspěšně) bojovat všemi prostředky. Mladí lidé mohou velmi výhodně zahájit svou kariéru v dotovaném severním Norsku. Navzdory snazší dostupnosti zaměstnání a výhodnějším platům se však stejně po pár letech vracejí na jih.
Norská vláda se snaží usilovně decentralizovat veškerou administrativu a umisťuje i mnohé státní instituce do odlehlých měst po celé zemi. Úspěšnost této politiky je však stále jen velmi relativní. Přesto se najde (zvláště na severu) stále dost lidí, kteří i dlouhodobě upřednostňují samotu před ruchem civilizace. V norských fjordech dodnes najdete statky umístěné na terasách vysoko ve skalních stěnách, kam se lze sotva dostat bez pomoci žebříků.
Dnes jsou takové statky většinou opuštěné, nebo je udržuje stát jako kulturní památky. Dříve zde žily rodiny jako všude jinde – jen bylo třeba během práce na políčku přivázat děti na provaz, aby při hraní nespadly ze skály. A když přijel výběrčí daní, prostě se jen vytáhl provazový žebřík a výběrčí měl smůlu. Některé z těchto domků si dnes kupují samotářští domorodci i cizinci toužící po občasném útěku od civilizace – třeba alespoň jako svá letní sídla.
Autorem textu je Pavel Vondřička, všechna práva na použití jakékoliv části textu vyhrazena.