Proč navštívit Albánii? - Albánské zajímavosti v kostce - Základní informace - Obyvatelé - Albánské zvyklosti - Bunkry a mercedesy
Proč navštívit Albánii?
Albánie byla dlouho zapomenutým koutem Evropy. Dnes ji znovu objevují turisté toužící po dobrodružství, ale země nabízí komfort i těm, kteří touží po dovolené na pláži. Je to ideální destinace pro milovníky historie a také pro ty, kteří se rádi seznamují s místními lidmi. V neposlední řadě jsou tu i krásné a divoké hory.
Jeďte do Albánie v dobré partě
Albánské zajímavosti v kostce
Albánie je zemí hor, které protínají hluboká údolí. Najdete tu řadu divokých řek a překrásné kaňony vytvořené těmito řekami. Už klidné toky pak směřují do Jaderského a Jónského moře, která omývají třetinu hranic Albánie. Skadarské jezero na severu je domovem mnoha druhů ptáků, vzácné druhy vodních ptáků a endemických ryb žijí v Ohridském jezeře na východě země.
Hlavním městem je Tirana, která leží přibližně ve středu státu. Velká starobylá města se nacházejí hlavně při pobřeží. Bohatá historie se zde připomíná doslova na každém kroku – antická města, byzantské kostelíky, středověké zříceniny... Koneckonců do historie patří i méně půvabné stavby z dob komunistického budování. Mezi nimi vynikají hlavně tisíce bunkrů rozeseté po celém území státu.
Stručné základní informace
Albánská republika (albánsky: Republika e Shqipërisë) je jen o něco větší než třetina České republiky. Sousedí s několika státy bývalé Jugoslávie a s Řeckem, ve všech okolních státech žijí početné menšiny Albánců. V porovnání s ostatními státy Evropy patří Albánie k těm nejchudším, více než polovina obyvatel se živí zemědělstvím a problémem je vysoká nezaměstnanost, ale také korupce a organizovaný zločin. Situace se ale každým rokem zlepšuje, Albánie je členem OSN a NATO a v roce 2009 oficiálně požádala o vstup do EU.
V zemi investuje řada zahraničních firem, zejména v oblasti rozvoje dopravní infrastruktury a energetického průmyslu (např. elektrárenská společnost ČEZ vlastní 76 % podíl v OSSH - jediném albánském distributorovi elektřiny).
Obyvatelé Albánie
V Albánii žije zhruba 2,8 miliónu obyvatel. Ve srovnání s ostatními státy Evropy má Albánie nejvyšší porodnost a nejmladší obyvatelstvo. Země se ale stále potýká s vysokou emigrací a také s „papírováním“, a tak zmatky v občanských průkazech některé statistiky značně zkreslují. Při návštěvě země zjistíte, že oproti ostatním státům Balkánského poloostrova se jedná o etnicky jednotný stát, většinu obyvatel totiž tvoří Albánci (95 %). Na jihu žijí Řekové, kteří často jezdí za prací do Řecka. Dále zde žijí Romové, Arumuni, Srbové, Makedonci a další nepočetné menšiny.
Téměř všichni obyvatelé se hlásí k nějakému náboženství, dominuje islám a křesťanství (pravoslavná a římskokatolická církev). Nicméně dlouhé období minulého režimu, kdy byla Albánie prohlášena ateistickým státem a náboženství zakázáno, má dnes za následek to, že Albánci své vyznání příliš aktivně najevo nedávají.
K turistům jsou místní obyvatelé i místní úřady velmi vstřícní. Policisté vás zastaví spíš proto, aby si s vámi popovídali a vyzvěděli, odkud jste a co se vám na zemi líbí. Ve vesnicích budete často pozváni na silné turecké kafe nebo domácí jogurt a restaurace ve městech vás překvapí nejen příjemnými cenami, ale i ochotou personálu a množstvím maličkostí, za které neplatíte.
Nahlédnutí do albánských zvyklostí
Pokud se vydáte do hor, naleznete zde mnoho vesniček, kde to vypadá, jako by se v nich zastavil čas. Vesnice s městy v údolí spojuje často jen prašná silnice a někdy ani to ne, lidé do města přijíždějí oslí dopravou po úzkých stezkách a nejistých provazových mostech. Například ve vesnicích na severu jsou stále ctěny zákony ukotvené v kanunu Leka Dukagjina, což je soubor tradičních albánských zákonů, jehož vznik je datován do 15. století. Kanun se předával pouze ústně a upravuje všechny aspekty veřejného i soukromého života.
Součástí Kanunu je i krevní msta, která bývá často zmiňována v souvislosti s nebezpečností Albánie. Je ale zcela neopodstatněné se tímto znepokojovat, protože aby se někdo dostal do kolotoče krevní msty, musí zabít, znásilnit nebo smrtelně urazit člověka, jehož rodina pak má právo krevní mstu vykonat. V Kanunu je také zakotveno nerovnoměrné postavení muže a ženy. Ženy v Albánii (často i ve velkých městech) mají opravdu odlišné postavení než ženy u nás.
Než se ale začnete k tomuto tématu někde zaujatě vyjadřovat, dobře si to rozmyslete. Pokud už se pustíte s někým do diskuze, buďte ochotni vyslechnout i jeho hledisko. Osobně jsem se setkala s Albánkami, které byly naprosto spokojené s tím, že jim rodiče vybrali ženicha i s tím, že fungují „pouze“ jako ženy v domácnosti. Mějte postavení žen na paměti také při kontaktu s místními. Například nemusí být vhodné, aby turistka doprovázená kamarádem oslovila muže na ulici a vyptávala se na cestu. Oslovený muž bude zmaten tím, že se ho neptá muž, ale žena a ta zas může být vyvedena z míry, když ji oslovený ignoruje a začne odpovídat jejímu kamarádovi. Lépe je takovým situacím předejít.
Pokud máte v plánu vyrazit do odlehlejších částí Albánie, rozhodně je dobré nastudovat si něco z místních zvyklostí a dodržovat některá pravidla slušného chování. Například nefotit lidi, kteří si to nepřejí, a nezapomenout, že to budou dávat najevo tím, že budou kývat hlavou a říkat „jo“, což je albánské „ne“. Naopak pokud se někdo usmívá a kroutí hlavou při slově „po“ znamená to, že si ho klidně vyfotit můžete.
Je také dobré zvolit více zahalující oblečení. V letoviscích při pobřeží potkáte mladé Albánky v minisukních a tílkách, ale pro návštěvu vesnice je takové oblečení nevhodné a i pánská kolena a hruď je lépe nechat zakryté. Řada Albánců je k turistům velmi tolerantní, to ale neznamená, že by turista neměl ctít místní pravidla slušnosti. Zvláště při návštěvě kostela nebo mešity bychom měli zvolit vhodné oblečení.
Bunkry a mercedesy
Co upoutá snad každého cestovatele po Albánii, jsou téměř všudypřítomné bunkry. Podle odhadů jich bylo na příkaz komunistického diktátora Envera Hodži postaveno od 500 000 do 1 miliónu. Stalo se tak po roce 1968, kdy vjely tanky Sovětského svazu do Československa. Enver Hodža z obavy, že by Albánii potkal podobný osud, odstoupil od Varšavské smlouvy a začal budovat pozemní ochranu země v podobě bunkrů.
Dnes již tyto bunkry pouze hyzdí krajinu. Vzhledem k jejich obrovskému množství a tunám betonu využitým na jejich stavbu je velmi těžké je odstranit a zůstávají tak stálou připomínkou těžkých časů let minulých.
Kromě bunkrů jsou pro Albánii typické také Mercedesy. Tato značka se stala tak oblíbenou, že občas máte pocit, že kdo v Albánii nevlastní Mercedes, ani není Albánec. Některá auta jsou nablýskaná a je vidět, že jejich majitelé s nimi denně navštěvují všudypřítomné myčky. Jiná jsou vysloveně užitková a potkáte je zaprášená na kamenitých cestách, jak se prodírají stádem koz. Některá mají občas ještě německou poznávací značku...
Autorkou textu je Ilona Bittnerová, všechna práva na použití jakékoliv části textu vyhrazena.