Pravěk
Na území Španělska v jeskyni Atapuerca u Burgosu byly nalezeny nejstarší fragmenty lidských kostí objevené v Evropě. Nález starý asi 800 000 let svědčí o velmi dávném osídlení Pyrenejského poloostrova. Z mnohem pozdější doby kamenné pochází nález jeskynních maleb zvířat v jeskyni Altamira na severu země blízko dnešního Santanderu. Malby staré asi 15 000 let jsou spolu s malbami v jeskyni Lascaux ve Francii považované za nejkrásnější příklady jeskynního umění.
První dobyvatelé
V 1. tisíciletí př. Kr. obývaly většinu Iberského (Pyrenejského) poloostrova kmeny, kterým se souhrnně říkalo Iberové. Od 5. století př. Kr. do severní části země přicházeli přes Pyreneje Keltové. Ve střední části země, na náhorní plošině Meseta, se obě civilizace smísily a vznikli Keltiberové. Mezitím se o španělské pobřeží začali zajímat mocní kolonizátoři a obchodníci.
Na jižním pobřeží založili několik kolonií Féničané, přičemž jejich přístav Gadir (Cádiz), založený kolem roku 1 100 př. n. l., je považován za nejstarší existující město Evropy vůbec. Féničané, zdatní obchodníci původem z dnešního Libanonu, zde vytvořili prosperující oblast označovanou jako Tartessos a zmiňovanou v bibli i v řeckých a římských dílech jako bájné království, jakási španělská Atlantida.
Na východním pobřeží zase zakládali kolonie Řekové, příkladem může být Emporion (dnes Empuriés v Katalánsku). Právě Řekové vymysleli název Iberia, zřejmě podle řeky Ebro (Iber). Féničané a Řekové byli později vytlačeni novou mocností, Kartágem, které bylo kdysi v severní Africe založeno také Féničany.
Kartaginci dobyli celé španělské pobřeží a po porážce od Říma v první punské válce, po níž byli vyhnáni ze Sicilíe, si zde zřídili novou mocenskou základnu. Založili také nové hlavní město Carthago Nova (dnešní Cartagena). Po konečné porážce v druhé punské válce, která proslavila vojevůdce Hanibala, však ovládli celý Pyrenejský poloostrov Římané.
Římská Hispánie
Římská kolonizace byla daleko důkladnější. Římany nezajímalo jen pobřeží a obchod, ale postupně ovládli celou zemi, i když jim definitivní podrobení všech kmenů trvalo celých 200 let. Pouze Baskové si i přes porážku vždy udržovali nezávislost a nebyli tak nikdy romanizováni. Římané stavěli města, silnice, akvadukty, divadla, stadiony, lázně i chrámy.
V době císařství byl poloostrov rozdělen na tři provincie: Baetica – z větší části dnešní území Andalusie s hlavním městem Corduba (Córdoba), Lusitania – převážně na území dnešního Portugalska, ale s hlavním městem Augusta Emerita (Mérida) v západním Španělsku, a konečně Tarraconensis – severovýchod poloostrova s hlavním městem Tarraco (Tarragona).
Hispánie, jak začali Římané Španělsku říkat, se stala druhou nejvýznamnější součástí říše po Itálii. Byla zásobárnou obilí a kovů, z hispánských přístavů se vyváželo zlato, cín, stříbro, olovo, olivový olej, víno, ryby i garum (omáčka z rybích vnitřností používaná jako koření). Z Hispánie pocházeli i císařové Trajánus, Hadriánus a Theodósius, stejně jako filosof Seneca i řada básníků a spisovatelů. Ve 3. století se do Hispánie dostalo křesťanství.
Vizigóti
Období rozvoje a míru (Pax Romana) skončilo s vpády barbarských (germánských) kmenů. Postupně přicházeli Frankové, Alamani, Suébové, Vandalové (Vandalusie – odtud dnešní název Andalusie) a nakonec Vizigóti. Kmen Vizigótů, který už byl spojencem Římanů a bojoval proti jiným germánským kmenům ze svého sídla v Galii, po roce 410 postupně ovládl celou Hispánii. Hlavním městem se stalo Toledo.
Vizigóti vyznávali kacířskou ariánskou větev křesťanství, která popírala božskou podstatu Krista. Na rozdíl od jiných Germánů však měli tendenci zachovat více z římských institucí a klasické římské kultury. S místním katolickým obyvatelstvem se nemísili. Teprve král Reccared konvertoval v roce 587 ke katolicismu. Vizigótů bylo oproti hispanořímskému obyvatelstvu málo, jejich vládci nebyli příliš schopní a jejich vládu zajišťovala jen hrubá vojenská síla. Neustálé boje šlechty o moc říši dále oslabovaly, takže se stala snadnou kořistí pro muslimy.
Maurové
V roce 711 překročilo desetitisícové vojsko muslimů (zde často označovaní za Maury) gibraltarskou úžinu pod vedením guvernéra Tangeru, Tariqa ibn Ziyada. Název Gibraltar je odvozen právě od jména tohoto muže (arabsky Jabal Tariq = Tárikova hora). Tariqa doprovázelo několik protivníků vizigótského krále, kteří Maury sami k intervenci vyzvali. Během několika let si severoafričtí muslimové podrobili celý Iberský poloostrov. Nadlouho tak vzniklo maurské Španělsko, “Al-Andalus”, které výrazně odlišilo osudy Španělska od zbytku Evropy.
Maurové (souborný termín pro skupiny Arabů a Berberů ze severní Afriky) byli dominantní silou na Pyrenejském poloostrově po 400 let. Byli tolerantní k jiným vyznáním, takže si získali na svou stranu Židy i některé křesťany, kteří na dobytém území zůstali (těm se říkalo mozárabové). Jiní křesťané konvertovali na islám, aby nemuseli platit speciální daň (tzv. muladíes, arab. mulawadové).
Emírové, kteří vládli z Córdoby, byli nejprve podřízeni bagdádským kalífům. V době největšího rozmachu muslimského Španělska, v 10. století, se Abdurrahmán III. prohlásil nezávislým kalífou. Córdoba byla v tuto dobu největším, nejbohatším a nejcivilizovanějším městem Evropy. Úroveň vzdělanosti, kultury, vědy a architektury jednoznačně převyšovala tehdejší středověkou křesťanskou Evropu. Zemědělství pomohlo vylepšení závlahového systému a zavedení nových plodin (pomeranče, citrony, broskve, cukrová třtina, rýže a jiné).
Koncem 10. století se chopil vlády obávaný generál Al Mansúr (Almanzor), který terorizoval křesťanské státy na severu země vojenskými nájezdy. Vyplenil mimo jiné katedrálu v Santiagu de Compostela a donutil křesťanské otroky, aby donesli její dveře a zvony až do Córdoby, kde byly včleněny do stavby velké mešity. Po jeho smrti v roce 1031 se však kalífát rozpadl na řadu malých nezávislých království (taifas), z nichž nejmocnějším se stala Sevilla.
Když začala obranyschopnost vzájemně soupeřících taifas proti sílícím španělským křesťanským státům klesat, zachránila je v roce 1086 pomoc berberské dynastie Almorávidů, islámských fanatiků původem ze Sahary. Podruhé obnovili muslimskou nadvládu v roce 1147 Almohadé, ještě přísnější vojensky silná muslimská sekta Berberů ze severní Afriky. S křesťany a Židy zacházeli Almohadé tvrdě a řadu z nich donutili konvertovat na islám nebo odejít do křesťanských království, čímž prakticky posilovali svého nepřítele. V Seville se však časem znovu rozvinula vysoká úroveň kultury, filosofie a architektury.
Reconquista
Reconquista, tedy znovudobytí Pyrenejského poloostrova křesťany, symbolicky začala už v roce 722 prvním, i když nepříliš významným vítězstvím vizigótských šlechticů nad Maury v bitvě u Covadongy a skončila po téměř 800 letech vyhnáním muslimů z Granady a tedy z celého území poloostrova. Vítězná bitva u Covadongy umožnila vznik křesťanského státu Asturias na severu Španělska. Odtud se křesťané snažili získat ztracená území zpět.
Svatým patronem dobyvatelského úsilí se stal svatý Jakub, ochránce vojáků a „Maurobijec“, jehož kult se záhy rozvinul. Pouť k jeho údajnému hrobu do Santiaga de Compostela se stala třetí nejvýznamnější křesťanskou poutí středověku (po Římu a Jeruzalému). Asturské království nakonec zvolilo za své hlavní město Léon, v 11. století však získala dominantní roli Kastilie, nazvaná podle množství hradů postavených dobyvateli.
Dalším významným hráčem se stalo Aragonsko, spojené královským sňatkem ve 12. století s Katalánskem. Aragonští králové ovládli mj. i Sicílii a Sardínii. Na západě vzniklo nezávislé portugalské království. Po porážce Kastilců od Almohadů se spojila království Kastilie, Aragonska a Navarry a v roce 1212 společně porazila Almohady u Las Navas de Tolosa v Andalusii. To byl začátek konce muslimské Al-Andalus. V roce 1236 byla dobyta Córdoba, v roce 1248 Sevilla a jediným maurským státem na poloostrově se tak stal emirát Granada.
Sjednocení Španělska
Dvě největší křesťanská království Kastilie a Aragonsko se spojila v roce 1479 sňatkem jejich panovníků, Isabely Kastilské a Ferdinanda Aragonského, což je považováno za počátek sjednocení Španělska. „Katoličtí králové“ Ferdinand a Isabela oblehli v roce 1492 Granadu, dobyli ji a poslední muslimské vládce ze země vyhnali. Zavedli také v jiných zemích už téměř zapomenutou inkvizici, která pak po staletí fanaticky kontrolovala náboženskou horlivost obyvatel a trestala jejich přestupky proti víře.
Nesnášenlivost vůči Židům vedla k jejich násilné konverzi nebo vypovězení ze země. Desetitisíce sefardských Židů, často šikovných obchodníků, musely odejít do různých zemí hlavně ve Středomoří. Muslimy, kteří zůstali na území Španělska (obecné označení mudéjarové, násilně pokřtěným se říkalo moriskové) čekal podobný osud o 60 let později. Ve stejném roce, kdy byla dobyta Granada, tedy v roce 1492, objevil Kryštof Kolumbus pro katolické krále Ameriku. Španělsko se začalo soustředit na dobývání Nového světa.
Habsburkové
Díky sňatkové politice Ferdinanda a Isabely se stal dědicem trůnu v roce 1517 Habsburk Karel I., kterému zároveň připadlo habsburské dědictví ve střední Evropě a v Nizozemí. Jelikož byl zvolen i císařem německé říše a ke Španělsku patřila už řada zámořských kolonií, stal se vládcem „říše, nad níž slunce nezapadá“. Ve Španělsku strávil jen 16 let ze 40leté své vlády, zlato a stříbro plynoucí z kolonií utrácel při mnoha evropských válkách.
Stateční, bezohlední a zbožní španělští conquistadoři mezitím vyvrátili indiánské říše Aztéků a Inků ve Střední a Jižní Americe, kromě zlata tak získávali i nové křesťanské duše. V roce 1556 Karel I. (v německé říši známý jako Karel V.) rezignoval a své panství rozdělil mezi své dva syny. Lví podíl získal Filip II. (Španělsko, Nizozemí i zámořské kolonie). Jeho vláda je hodnocena velmi kontroverzně. Za Filipa II. bylo Španělsko nejmocnější zemí Evropy, přes obrovské bohatství z kolonií však stát několikrát dospěl k bankrotu.
Filip byl fanaticky horlivý katolík, podněcoval tedy inkvizici k dalším perzekucím a vyhnal ze země morisky (pokřtěné Maury), což dále podlomilo ekonomiku. Jako silně věřící také bojoval proti muslimským Turkům (slavné vítězství v námořní bitvě u Lepanta v roce 1571) a protestantům (snaha potlačit povstání v Nizozemí a neúspěšná výprava jeho mohutného loďstva Armada, která byla zničena u anglických břehů v roce 1588). Získal také portugalský trůn, čímž byly obě země Pyrenejského poloostrova dočasně sjednoceny. Obrovské množství peněz šlo na stavbu kostelů, klášterů a paláců, zejména na Filipovo sídlo El Escorial. Nejtrvalejším rozhodnutím krále bylo přenesení hlavního města do tehdy nevýznamného Madridu.
Dynastie Bourbonů a Napoleon
Po několika slabých panovnících zemřel poslední španělský Habsburk Karel II. bezdětný a začala tzv. válka o španělské dědictví mezi francouzským Filipem V. z dynastie Bourbonů a arcivévodou Karlem z rakouské větve Habsburků. Po dlouhém celoevropském konfliktu byl uznán nárok Filipa V. na španělský trůn, musel se však zato vzdát nároku na francouzský trůn a Španělsko ztratilo italská území a poslední část Nizozemí (Belgii). Gibraltar obsadili natrvalo Britové. Bourboni vládnou Španělsku dodnes.
V době napoleonských válek se Španělé spojili s Francií, jejich flotily však v roce 1805 utrpěly ponižující porážku u mysu Trafalgar (mezi Cádizem a Gibraltarem) od britského admirála Nelsona. V roce 1808 využil Napoleon slabosti monarchie a za španělského krále dosadil svého bratra Josefa.
Proti cizí vládě obyvatelé povstali se zbraní v ruce a vedli úspěšnou partyzánskou válku. Posilou byl příchod britského vojska vévody z Wellingtonu. Francouzi byli nakonec vyhnáni a na trůn se vrátili Bourboni. Nepřehledné situace v zemi využily zámořské kolonie, které začaly postupně vyhlašovat nezávislost. Španělsko tak ztratilo poslední zbytky svého dřívějšího významu.
19. století
Celé 19. století se odehrávalo ve znamení boje mezi konzervativními monarchisty a liberálními zastánci ústavy. V letech 1833–39 zuřila občanská válka, tzv. první karlistická válka mezi příznivci dona Carlose, kterého podporovali konzervativci, církev a Baskové, a příznivci nezletilé infantky Isabely, které stranili liberálové a armáda. Na trůn se nakonec dostala Isabela.
V druhé polovině století proběhla po krátkém vyhlášení republiky ještě druhá karlistická válka, jejímž výsledkem byla monarchistická ústava z roku 1876 zakládající dvoukomorový parlament. I tento pokus o nastolení větší míry demokracie však skončil neúspěchem. Koncem 19. století rostly sociální nepokoje a zvyšovala se podpora anarchismu (asi nejvyšší ze všech evropských zemí) a socialismu. Zároveň vzniklo separatistické hnutí v Katalánsku a Baskicku. V roce 1898 země ztratila po americko-španělské válce i své poslední kolonie, Kubu, Portoriko, Filipíny a Guam.
Španělská občanská válka
Za 1. světové války bylo Španělsko neutrální, což pomohlo jeho hospodářskému rozvoji. Další neklidné časy však přinesla šestiletá diktatura generála Prima de Rivery, který proměnil krále v loutku. Po jeho nuceném odchodu vyhráli volby republikáni a v roce 1931 tak vznikla druhá republika. Ženy dostaly volební právo, katolicismus ztratil status oficiálního náboženství, Katalánsko získalo svůj vlastní parlament.
Za druhé republiky neustále rostlo napětí ve společnosti. Vedle umírněného socialismu se šířil anarchismus a komunismus. Proti tomuto vývoji se stavěla ultrapravicová organizace Falanga, která se spojila s konzervativci a katolíky. V roce 1936 přerostly spory v krvavou občanskou válku, která začala povstáním vojenských posádek proti republikánské vládě.
Rebely („nacionalisty“) vedl generál Francisco Franco, který měl na svojí straně fašisty, konzervativce a církev. Ze zahraničí ho mohutně podporovalo nacistické Německo, fašistická Itálie a také sousední Portugalsko. Druhou stranu tvořila Lidová fronta („republikáni“) zahrnující levičáky všeho druhu, většinu katalánských a baskických separatistů a podporovaná Sovětským svazem a také dobrovolníky z mnoha zemí.
Španělská občanská válka neblaze proslula krutostmi a zvěrstvy páchanými oběma stranami. Při náletu na město Guernica Němci poprvé předvedli svoji schopnost zabít velké množství civilního obyvatelstva. Tato tragická událost inspirovala Pabla Picassa k vytvoření jeho slavného pacifistického obrazu Guernica. Válka byla také poprvé sledována médii a provázena silnou propagandou, jak je běžné u moderních válek. Republikáni sužovaní navíc spory mezi sebou navzájem válku prohráli.
Samozvaný vůdce (caudillo) Francisco Franco se v roce 1939 ujal vlády jako neomezený diktátor. Po jeho vítězství nepřišlo smíření, ale naopak další kruté represálie, masové popravy a zatýkání. Byla znovu nastolena dominance katolické církve, většina škol svěřena jezuitům, rozvod se stal ilegální a svatby v kostele povinné. Existovala pouze jediná strana (Národní hnutí) a sdělovací prostředky podléhaly silné cenzuře. Stovky tisíc lidí byly zatčeny nebo utekly do zahraničí. Za druhé světové války zůstalo Španělsko neutrální, protože bylo příliš zesláblé, než aby se do konfliktu zapojilo.
Francova diktatura a cesta k demokracii
Po 2. světové válce trpěla země mezinárodní izolací a zažila hladová léta. V roce 1953 dostal Franco nabídku finanční pomoci od Spojených států výměnou za založení čtyř amerických základen na území Španělska. Bez váhání ji přijal. V roce 1955 byla země nakonec přijata do OSN. Ekonomický rozvoj podpořený americkou pomocí přinesl v 60. letech téměř hospodářský zázrak. Velký podíl na něm měl i silný růst cestovního ruchu, zejména na pobřeží Costa Brava a Costa del Sol.
Před svou smrtí v roce 1975 stačil ještě Franco jmenovat svého nástupce, krále Juana Carlose. Ten se však rozhodl pro přechod k demokracii a protlačil parlamentem zákon o zřízení dvoukomorového parlamentu. Následující volby tento trend potvrdily. Vítězstvím socialistické strany (PSOE) v roce 1982 se Španělsko definitivně odpoutalo od minulosti. Premiérem se na 14 let stal Felipe González. Ve stejném roce se stala země součástí NATO. V roce 1986 přišel vstup do Evropské unie, který přinesl významný hospodářský růst.
Moderní dějiny
Konec 80. a začátek 90. let provázela vysoká nezaměstnanost – kolem 22 % – tehdy nejvyšší v Evropě. V roce 1992 se v Barceloně konaly Olympijské hry a v Seville světová výstava Expo, které přinesly rychlejší modernizaci. Vládu socialistů provázely v závěru velké korupční skandály, a tak se v roce 1996 dostala k moci pravicová Lidová strana (PP, Partido Popular) vedená José Maria Aznarem. Jeho vláda byla ekonomicky úspěšná, nezaměstnanost se povedlo citelně snížit. Za neúspěch je naopak možné označit řádění teroristické organizace ETA požadující nezávislost Baskicka. Jejím atentátům a útokům se nedařilo čelit.
V roce 1999 Španělsko vyměnilo národní měnu peseto za euro. V roce 2002 ztroskotal u břehů Galície ropný tanker Prestige, což způsobila velkou ekologickou katastrofu. Ani při řešení této krize Aznarova vláda příliš nepřesvědčila, přesto se čekalo, že ve volbách v roce 2003 zvítězí. Volby ale silně ovlivnil atentát organizace Al Káida na madridském nádraží Atocha 11. března 2004, při němž zemřelo 191 lidí a 1920 jich bylo zraněno. Šlo o trest za Aznarovu podporu Bushovi při válce v Iráku.
Voliči se těsně po této události přiklonili ve volbách na stranu socialistické strany José Maria Zapatera, který slíbil okamžité stažení španělských vojáků z Iráku a po vítězství svůj slib dodržel. Zapatero se stal premiérem. V roce 2005 se kdysi konzervativní katolické Španělsko stalo první zemí na světě, která povolila nejen sňatky homosexuálů, ale také jejich plné právo adoptovat děti.
Po letech stabilních „jednobarevných vlád“ přišlo období politické nestability doprovázené tlakem ze strany separatistických hnutí. Katalánsko uspořádalo v říjnu 2017 referendum, které však španělská vláda prohlásila za nelegální a ústavní soud za protiústavní. Následovaly nepokoje, španělská policie se snažila i s pomocí násilí referendum překazit, policisté pronikaly do volebních místností a zabavovali volební urny. Více než 90 % Katalánců se vyslovilo pro nezávislost na Španělsku, účast však činila pouze 40 % oprávněných voličů. Katalánci jsou v otázce nezávislosti silně rozděleni a konají se i statisícové demonstrace za zachování jednoty země. Španělsko odtržení Katalánska nedopustilo, region byl následně zařazen pod přímou správu Madridu, strůjci referenda byly zatčeni a odsouzeni za vzpouru.
Autorem textu je Petr Želiezko, všechna práva na použití jakékoliv části textu vyhrazena. Případné připomínky můžete zaslat na e-mail petr@mundo.cz.