Název pohoří
Název pohoří Pyreneje přisuzovali starověcí Římané báji o galské princezně Pyrene, kterou zneuctil opilý Herkules, když ho její otec hostil na svém dvoře. Poté, co dívka porodila hada, prchla ze strachu do zdejších lesů, kde ji roztrhala divá zvěř... Další zdroje odkazují na řecké slovo oheň (πῦρ /pýr), který si zde ve starověku založili pastýři a který způsobil v celé oblasti ničivý požár.
Poloha
Pyreneje se rozprostírají na území tří států – Francie a Španělska, mezi nimiž tvoří přírodní hranici, a Andorra, která leží v jedné z pyrenejských kotlin. Horský pás dlouhý téměř 500 km odděluje Pyrenejský poloostrov od zbytku evropského kontinentu a od západu k východu propojuje Atlantik a Středozemní moře. Šířka Pyrenejí dosahuje ve střední části pohoří až 140 km. Pyreneje se dělí na západní (Atlantické), střední (od průsmyku Somport po údolí Aran) a východní.
Vznik a geologické složení
Pyreneje byly formovány alpínsko-himalájským vrásněním ve starších třetihorách. Svým stářím toto pohoří dalece přesahuje Alpy – sedimenty se ve zdejších pobřežních pánvích začaly usazovat již během druhohor. Současný vzhled Pyrenejí následně dotvořila ledovcová činnost ve čtvrtohorách.
Geologické složení pohoří je rozmanité, s převahou břidlice, vápnitého pískovce a vápence, který je silně prostoupen krasovými jevy. Podloží Pyrenejí je také bohaté na termální prameny. Díky hojnosti žuly, která je obzvlášť odolná vůči erozi, má horský řetězec masivní a neopotřebovaný charakter. Profil je často zaoblený s drolivým vápencovým povrchem.
Reliéf
Nadmořská výška Pyrenejí se od západu na východ zvyšuje, v centrální části je nejvyšší a východní část je výškově vyrovnaná, dokud nepoklesne v nejvýchodnější části zvané Albères. Nenajdeme zde souvislý hlavní hřeben, spíše jednotlivé masivy. V nižších polohách horský pás příčně rozděluje množství říček na malá údolí. Na jižní španělské straně Pyrenejí se nachází rozsáhlé předhůří, svahy jsou zde delší a stupňovité. Na severní francouzské straně hlavní hřeben strmě klesá, předhůří tvoří pouze masiv Corbières.
Reliéf Pyrenejí má rozmanitý charakter, holé vápencové štíty střídají oblé hřbety pokryté lesy a horskými loukami. V úrodných kotlinách je prostor pro pěstování zemědělských plodin a ve východní části Pyrenejí najdeme slunečné terasy s vinicemi. Západní část pohoří je provrtána krasovými jeskyněmi (Lepineux-San Martín je dokonce druhá nejhlubší na světě a Lombrives největší v západní Evropě). V centrálních Pyrenejích se tyčí impozantní kolosy zaledněných třítisícovek a najdeme tu také úchvatné národní parky. Střechu Pyrenejí tvoří masiv Maladeta, kde se tyčí také nejvyšší vrchol Aneto.
Monumentální prvky v reliéfu Pyrenejí vymodeloval ledovec. V době ledové zasahoval až k hranici 500 m n. m.na severní straně a k 1 000 m n. m. na straně jižní. Během posledních sta let však 90 % ledu roztálo a rychle ho ubývá i nadále. Dnes se ledovce vyskytují v západních a středních Pyrenejích, zejména na severních svazích nejvyšších hor v úzké části kolem hřebene (např. Barrancos, Tempestades, Maladeta, Coronas či Salenca).
Pyreneje vděčí ledovcové činnosti za překrásná údolí zakončená rozsáhlými kary (přírodní kotle ve tvaru U ohraničené strmými stěnami). K nejpůsobivějším karům patří zaledněný půlkruh Cirque de Gavarnie. K nejznámějším rozsáhlým ledovcovým údolím se řadí Valle de Ordesa či Valle de Benasque plné zajímavých krasových prvků.
Přístupné průsmyky jsou v Pyrenejích vzácné a vzhledem k jejich vysoké nadmořské výšce bylo v horách vybudováno mnoho tunelů. Na západě je hlavním průsmykem Somport a na východě Puymorens. Střed pohoří protíná silnice mezi obcemi Bielsa a Vielha. Nejvyšší silniční průsmyk v Pyrenejích je Port d'Envalira v Andoře – se svými 2 408 m n. m. patří k nejvyšším bodům evropské silniční sítě.
Nejvyšší hory
Nejvyšším vrcholem Pyrenejí je Pico de Aneto (3 404 m) v masivu Maladeta, následuje Pico Posets (3 375 m) na španělské straně pohoří a Monte Perdido (3 355 m), které zasahuje na území Španělska i Francie. Nejvyšší hora Andorry se nazývá Coma Pedrosa (2 946 m). Třítisícovek se v Pyrenejích tyčí celkem 129.
Vodstvo
Pyreneje jsou bohaté na vodní toky. Horské potoky a říčky se sbíhají v širokých proláklinách na obou stranách pohoří – na severní straně ústí do francouzské řeky Garonny a na jihu do španělského Ebra. Mnoho pyrenejských řek má pro svůj rychlý spád ideální podmínky pro rafting, např. Noguera Pallaresa, Gallego, Ara, Cinca či Esera. Horské bystřiny (zvané gaves) často vytváří působivé vodopády. Nejvyšším z nich je Gavarnie (462 m), který v létě dosahuje průtoku 200 m³ za sekundu.
V Pyrenejích chybí velká jezera, vyskytují se tu spíše soustavy menších ledovcových jezírek. Obzvlášť krásné scenérie vytvářejí tato jezírka pod vrcholem Anayet, v národním parku Aigüestortes či na náhorní rovině v NP Sant Maurici.
V krasovém podloží vyvěrá množství horkých pramenů (např. Les Escaldes v Andoře, Panticosa a Lles ve Španělsku, Ax-les-Thermes a Bagnères-de-Luchon ve Francii).
Podnebí a počasí
Stejně jako v jiných horách, i při návštěvě Pyrenejí je třeba počítat s nevyzpytatelným počasím, nejstálejší bývá od července do září.
Průměrné teploty se v rámci Pyrenejí výrazně liší. Teplota v horách zpravidla klesá s nadmořskou výškou, každých 100 až 200 m se ochladí o necelý 1 °C. Na svazích ale často dochází k teplotní inverzi a v údolích může být chladněji než na vrcholech, které zasahují nad mraky.
Průměrný roční úhrn srážek činí cca 1 500 mm. Srážkově bohatší je francouzská strana Pyrenejí a také jejich západní část, kterou ovlivňuje vlhký vzduch od Atlantiku. V této oblasti se také vyskytuje prudký vítr a mlhy. Východní Pyreneje jsou sušší a slunečné, ani zde však nejsou výjimkou letní odpolední bouřky. V létě ochlazuje obě pobřežní oblasti moře a teplota může být paradoxně vyšší ve vnitrozemské části hor. Kromě toho mají Pyreneje mnoho míst se speciálním mikroklimatem.
Sněhové přeháňky se mohou objevovat už od října a sníh se drží v nejvyšších částech hor až do června/července. Sněžná čára Pyrenejí se pohybuje ve výšce 2 500-2 900 m n. m.
Přírodní bohatství
Příroda Pyrenejí je jedinečná svou rozmanitostí a divokou krásou. Její nejvzácnější ekosystémy získaly status chráněného území. V Pyrenejích se nacházejí hned tři národní parky, všechny v centrální části pohoří. Dva z nich najdeme ve Španělsku.
Národní park Aigüestortes y Estany de Sant Maurici (141 km²) zahrnuje dvě údolí ve výšce od 1 600 do 2 000 m obklopená vysokými štíty. Nachází se zde kolem dvou stovek ledovcových jezer. Symbolem parku je fotogenická hora Els Encantats s dvěma špičatými vrcholy nad jezerem Sant Maurici.
Druhým parkem je Ordesa y Monte Perdido (155 km²) v kaňonu sevřeném až 800 m vysokými skalními stěnami. Jeho dominantou je nejvyšší vápencový vrchol Evropy Monte Perdido. Ordesa je zároveň součástí biosférické rezervace UNESCO Ordesa-Viñamala.
Na NP Ordesa y Monte Perdido navazuje ve francouzské části rozlehlý národní park Pyreneje (457 km²), který zahrnuje šest údolí a také velkolepý ledovcový kar Cirque de Gavarnie. Východní část parku byla zapsána na Seznam světového dědictví UNESCO.
Pyreneje skrývají také velké množství přírodních rezervací, např. přírodní park Possets y Maladeta s nejvyšší horou Pyrenejí (Aneto), přírodní park Zona volcánica de la Garottxa plný sopečných útvarů či andorrský Cadí-Moixeró a jeho zajímavou rozeklanou horu Pedraforca.
Fauna a flóra
V Západních srážkově bohatších Pyrenejích se flóra podobá středoevropské. Vegetace ubývá směrem k východu, kde převažují neúrodné kamenité oblasti. V nejvýchodnější části pak Pyreneje mají výrazně středomořský charakter.
Na úpatí hor se často vyskytuje dub cesmínovitý, zimní a korkový a další opadavé stromy (jasan, javor klen, jilm aj.). Ve vyšších polohách (cca 1 200 až 1 700 m) převládá jedle bělokorá spolu s bukem lesním, v kotlinách se daří borovici pyrenejské. Ve vysokohorských pásmech roste borovice černá, borovice kleč a krásně kvetoucí janovce a rododendrony. Nad hranicí lesa se rozprostírají barevné alpínské louky – můžeme zde objevit krokusy, ocúnovce, prvosenky, dřípatky, lilie, orchideje i hořce. V létě rozkvétají pěnišníky, narcisy a kosatce. I v těch nejvyšších nadmořských výškách lze spatřit mrazuvzdorný pryskyřník ledovcový či písečnici horskou.
Mezi více než 150 endemických rostlin patří např. violka pyrenejská, lomikámen pyrenejský, lilie pyrenejská, orlíček pyrenejský a hvězdnice pyrenejská.
Také fauna Pyrenejí je druhově velmi rozmanitá. V lesích se hojně vyskytují jeleni, divoká prasata, divoké kočky, lišky a jezevci. Kamenité oblasti jsou domovem kuny skalní, svišťů a dnes již opět hojně rozšířených kamzíků (největší stádo ve Španělsku žije v parku Cadi-Moixeró). V méně přístupných oblastech nechybí ani živočichové z řad ohrožených druhů, jako je rys ostrovid a medvěd hnědý. V národním parku Ordesa lze vzácně spatřit kozorožce pyrenejské. K dalším endemitům se řadí např. krtkovi podobný vychuchol pyrenejský a mlok pyrenejský.
Pyreneje jsou bohaté na ptačí druhy. Vyskytuje se zde tetřev velký, kavky a vrány alpské, z dravců jestřáb, káně lesní, orel skalní, sup bělohlavý i sup hnědý. Vzácně lze zahlédnout ohroženého supa bradatého a orla královského. Mezi zástupce plazů patří neškodné druhy užovek a štíhlovek, ale také zmije (západní, Latesteova) nebo šírohlavec ještěrčí.
Sportovní vyžití
Pyreneje nabízí takřka neomezené možnosti pro pěší turistiku – jak kratší či celodenní túry, tak i náročné přechody, kdy při některých patří k nepostradatelné výbavě mačky a cepíny. Největší výzvou je téměř 500 km dlouhý, minimálně 45denní, přechod mezi Atlantikem a Středozemním mořem zvaný HRP (Haute Route Pyrenées), který vede převážně Francií. Níže položeným traverzem této trasy je GR10, který je o dalších 300 km delší. Španělskou obdobou je trasa GR11, která zahrnuje nejpůsobivější scenerie Pyrenejí, a níže položená GR15. Přes Pyreneje vede také počáteční úsek Svatojakubské cesty (Camino de Santiago).
Pyreneje jsou také skvělým místem pro sjezdové lyžování, běžkování a skialpinismus. Zejména pak jejich centrální část, kde panují nejstálejší sněhové podmínky. K nejoblíbenějším střediskům se řadí např. španělské Vallter 2000, Masella, Cerler, Formigal, francouzské Font-Romeu, Puigmal 2600, Cambre d'Aze, andorrská Grandvalira, Vallnord a další.
Ráj pro horolezce představují Pyreneje především ve španělských oblastech Aigüestortes, Maladeta a Ordesa a ve francouzských Haute-Garonne, Vallée d´Aur či Cirque de Gavarnie.
Ve výčtu outdoorových sportů v Pyrenejích nesmí chybět ani jezdectví, horská cyklistika, rafting a kanoistika, kaňoning a adrenalinový paragliding.
Města a památky
Pyrenejská údolí jsou úzká, a tak se v nich nevyskytují žádná větší města. Nechybí zde ale půvabná malá středověká sídla a vesničky s kamennými domy (např. Abadesses, Benasque, Torla, Lanuza, Saint-Savin...). Působivá je také vesnice La Roca na sopečném útesu vybudovaná z vulkanické horniny.
Údolí Boí je přímo poseté románskými kostelíky, které byly zapsány na Seznam světového dědictví UNESCO. Jedním z nejkrásnějších klášterů ve Španělsku je románský Monestir de Santa Maria v La Seu d'Urgell.
Pozoruhodné jsou pyrenejské jeskyně – kromě přírodní krásy (viz kapitolu Reliéf) jsou některé zajímavé i z historického pohledu, např. Cuevas de las Brujas v Baskicku, kde inkvizitoři likvidovali údajné čarodějnice, a jeskyně Niaux v údolí Ariege s prehistorickými nástěnnými malbami.
Vstupními branami do východních Pyrenejí jsou města Perpignan (Francie) a Girona (Španělsko), popř. Figueres (Španělsko), do centrální části Pau a Lourdy (Francie), Huesca a Pamplona (Španělsko) a na samém západě jsou dopravním uzlem přímořská letoviska Biarritz/Bayonne (Francie) a San Sebastian (Španělsko).
Kuchyně Pyrenejí
V typických pyrenejských pokrmech se objevují zejména lokální zemědělské produkty jako brambory, kukuřice, obilniny, fazole, lesní plody včetně hub a sezónní zelenina a ovoce. Zajímavá je kuchyně v přírodní rezervaci Garrotxa (tzv. „cuina volcanica“), jež využívá plodiny rostoucí v úrodné sopečné půdě, např. černé ředkvičky, fazole Santa Pau aj.
Častou úpravou masa je dušení a grilování. Využívá se jak vyhlášené hovězí a jehněčí maso, tak i zvěřina (srnčí, králičí, kančí) a pstruzi. K místním produktům patří různé varianty sušené šunky a klobásek, třeba z černého bigorského prasete.
Vynikající jsou také pyrenejské sýry, z ovčího mléka např. Brebis, Ardi Gasna, Petit Basque, z kravského mléka Laguiole, Tomme des Pyrénées, Barousse, Roncal a Idiazabal nebo kozí Cabécou.
Z místního ovoce se vyrábí různé destiláty a likéry – např. trnkový pacharan nebo bylinný ořechový likér ratafia. Ochutnat lze také výborné víno z vinařských oblastí Navarra, Rioja a Somontano ve Španělsku a oblastí Jurançon, Béarn a Irouléguy ve Francii.