Řecké kolonie
Poloostrov Krym se ve starověku nazýval Tauris a byl obýván kmeny, které zajaly královnu Ifigenii v Euripídově dramatu „Ifigenie z Tauridy“. V 6. století př. n. l. se na pobřeží usadili Řekové. Oblast Krymu se proto objevuje i v dalších řeckých bájích, je např. zmíněna při putování Argonautů za zlatým rounem nebo v příběhu Odyssea. Řekové při své kolonizaci založili několik měst a přístavů, např. Panticapaeum (dnešní Kerč), Theodosia (dnes Feodosija) nebo Chersonesos. Krym zásoboval Řecko pšenicí.
Římané a Barbaři
Řecké kolonie na Krymu neustále ohrožovaly nájezdy bojovných kmenů, např. Skytů a Sarmatů (Alanů), kteří přicházeli z Asie. Od 1. století n. l. patřila řecká pobřežní města Římské říši, ale nadále je napadali barbaři, např. Hunové a Gótové. Ve 4. století upadl Krym pod nadvládu Gótů, později se stal součástí říše Chazarů a pak kočovných Kumánů. Výjimkou bylo město Chersonesos (dnes součást města Sevastopol), které zůstalo až do 10. století součástí Východořímské, tedy Byzantské říše.
Tataři
Největší katastrofa pro místní obyvatele přišla v roce 1243, kdy na poloostrov vpadla tatarská Zlatá horda, část vojska slavného Čingischána. Tataři byli krutí válečníci, kteří pocházeli z Mongolska a kteří vytvořili ohromnou říši sahající od Číny až za Kyjev a Moskvu.
Od roku 1260 začali na Krym přicházet benátští a janovští kupci, aby tu založili prosperující obchodní pobočky na cestě mezi Evropou a Asií. Tak se tu při své cestě za Kublajchánem v přístavu Sudak zastavil i legendární Marco Polo. Janované právě z Krymu zavlekli do Evropy v polovině 14. století epidemii dýmějového moru, která zabila velkou část obyvatel Evropy. Tataři totiž při obléhání jejich měst posílali přes hradby těla mrtvol nakažených touto nemocí.
Zhruba ve stejné době přijali Tataři islámské náboženství a první mešita byla postavena v roce 1314 v dnešním městě Starij Krym, tehdy zvaném Qirim. V době vlády Tatarů se také přestal používat název Tauris a uchytilo se označení Krym, pocházející z tatarského názvu pro město – Qirim.
Krymský chanát
Nezvladatelně obrovská říše Zlaté hordy se nakonec rozpadla na několik menších celků a jedním z nich se stal Krymský chanát, řízený od roku 1443 chánem z Bachčisaraje. V roce 1475 se stal chán podřízeným osmanských Turků a byl jmenován sultánem z Konstantinopole. Tak to zůstalo ještě po tři století, během nichž Tataři neustále ohrožovali Rusko a Ukrajinu. Stále tu také žila menšina pravoslavných Řeků. V 15. století začala v Bachčisaraji stavba Velkého paláce.
Krym součástí Ruska
V roce 1783, po rusko-turecké válce, ovládla Krym ruská carevna Kateřina Veliká. Slavnou se stala její návštěva, při které se setkala s prvním správcem Krymu, knížetem Potěmkinem, a prohlédla si černomořskou flotilu v Sevastopolu. Potěmkin se snažil, aby vše vypadalo dokonale, ale obrázek prosperující země byl pouze povrchní – odtud pochází okřídlené slovní spojení „Potěmkinova vesnice“.
Jedinou možností, jak učinit z poloostrova trvalou součást Ruska, bylo přestěhovat sem příznivě nakloněné obyvatelstvo, nejlépe pravoslavného náboženství. Začali přicházet nejen Rusové, ale i Ukrajinci, Arméni, Bulhaři a Němci.
Krymská válka
Ruští carové ale pořád neměli dost a v letech 1853–56 proběhla tzv. Krymská válka, nejkrvavější rusko-turecká válka, která přerostla v téměř celoevropský konflikt. Skutečným cílem Rusů bylo zničit slábnoucí osmanské impérium a ovládnout Bospor a Dardanely, úžiny spojující Černé moře se Středozemním. To nechtěly dopustit Anglie a Francie, a tak se postavily na stranu Turecka.
Válka si vyžádala obrovské množství obětí, přičemž jich více zemřelo následkem epidemií než na bitevním poli. Sevastopol byl dobyt, Rusové prohráli a jejich námořní moc na Černém moři byla zničena.
Rezidence ruských carů
Už v roce 1825 byl korunou zakoupen první pozemek u Jalty za účelem zřízení letní rezidence pro cara Alexandra I. Tak začal velký rozvoj této oblasti. Alexandrův následovník Mikuláš I. zde postavil palác. Ten byl později zničen požárem, ale car Mikuláš II. nechal v roce 1911 vystavět nádherný palác Livadia.
Přítomnost carské rodiny lákala na Krym aristokraty a obchodníky, kteří přinesli do oblasti investice a prosperitu. Oblast Jalty se stala nejmódnějším letoviskem Ruska. Německé rodiny sem rozšířily znalost pěstování vína a knížata Golycin a Voroncov založila první vinice.
Stalinova hrůzovláda
Po první světové válce a bolševické revoluci vznikla v roce 1921 autonomní Krymská sovětská republika. Při Stalinových etnických čistkách trpěli silně jak krymští Tataři, tak i zdejší řecká komunita. V letech 1941–44 byl poloostrov okupován hitlerovským Německem.
V roce 1944 Stalin deportoval 220 000 krymských Tatarů a 70 000 Řeků do Střední Asie (většinou do Uzbekistánu) pod záminkou, že kolaborovali s Němci. Oficiálně také zrušil Tatary jako národ a Krym přišel o svoji autonomii. Odsunutí lidé či jejich potomci se mohli vrátit až v 90. letech.
Na jaře 1945 se v jaltském paláci Livadia uskutečnila známá Jaltská konference, na níž se sešli budoucí vítězové války: Stalin, F. D. Roosevelt a W. Churchill. Při jejich rozhovorech byla mj. nastolena myšlenka vzniku OSN.
Krym připojen k Ukrajině
V roce 1954 (v rámci oslav 300. výročí připojení Ukrajiny k Rusku) daroval Nikita Chruščov Krym Ukrajině. Ukrajina mu byla blízká, ač byl rodem Rus, a nepočítal, že by se Sovětský svaz mohl někdy rozpadnout. V dalších desetiletích byla postavena řada sanatorií a hotelů a začaly sem proudit davy rekreantů z celého Sovětského svazu, ale třeba i z východního Německa. Po vyhlášení nezávislosti v roce 1991 připadl Krym Kyjevu, i když získal znovu autonomii. Protože většina obyvatelstva zde mluví rusky, stále se hovořilo i o možnosti připojení k Rusku nebo alespoň zavedení ruštiny jako oficiálního jazyka, zavedení moskevského času a ekonomické nezávislosti na Ukrajině.
Připojení Krymu k Rusku
Příslib sbližování Ukrajiny s EU po roce 2010 se stal terčem kritiky Ruska. Moskva uvalila na Ukrajinu ekonomické sankce a embargo na některé výrobky a zdražila zemní plyn. Zároveň za vstup do Celní unie nabídla Ukrajině štědré finanční půjčky. Obavy ze ztráty ruského trhu a z ekonomických ztrát nakonec přispěly k rozhodnutí nepodepsat asociační smlouvu s EU, které oznámil prezident Janukovyč pouhý týden před začátkem summitu ve Vilniusu. Drsným zásahem proti demonstrujícím studentům na náměstí Majdan Nezaležnosti 30. listopadu 2014 započaly v Kyjevě masové protesty doprovázené krvavými střety, které nakonec vedly k sesazení Janukovyče a sestavení nové prozatímní vlády.
Ruskojazyčnou většinu obyvatel Krymu ovládla silná proruská nálada a zvedla se vlna demonstrací. Rusko vyslalo na Krym neoznačené vojenské jednotky, které pomohly separatistům obsadit klíčové objekty. Rada ministrů Autonomní republiky Krym rezignovala a moc na poloostrově převzal Sergej Aksjonov, prorusky orientovaný poslanec Krymského parlamentu. 16. března 2014 proběhlo referendum o připojení Krymského poloostrova k Ruské federaci. Na základě referenda vyhlásily Krym a město Sevastopol samostatnost a zvláštním dekretem prezidenta Putina byly připojeny k Ruské federaci. Ukrajina a většina zemí světa legitimitu anexe Krymu neuznala.
Republika Krym
Po anexi se ve sporné Krymské republice projevil pokles životní úrovně. Nová vláda znárodnila rozsáhlý majetek a došlo k odlivu mezinárodních společností i zahraničních turistů. Ukrajina přerušila silniční a železniční spojení s poloostrovem a letecké spojení je zajišťováno pouze z Ruska. Kvůli komplikovanému zásobování a sankcím se radikálně zmenšila dostupnost zboží a výrazně vzrostly ceny. Ukrajina také Krymu odřízla přísun vody, což je katastrofou pro zemědělce. Embargo platí i na dodávky zařízení či technologií v oblasti energetiky, dopravy a telekomunikace. Moskva však výrazně investuje do krymské infrastruktury (příkladem je 19 km dlouhý most přes Kerčský průplav) a propaganda slibuje místním obyvatelům růst platů a prosperity.
Autorem textu je Petr Želiezko, všechna práva na použití jakékoliv části textu vyhrazena. Případné připomínky můžete zaslat na e-mail petr@mundo.cz.