První osadníci
Island je geologicky velmi mladý ostrov, vznikl teprve před 17 milióny lety. Je ale také jednou z nejpozději osídlených zemí. Vzhledem ke zdejšímu klimatu to byly pro osadníky těžké začátky. Jako první se tu pravděpodobně objevili irští mniši, kteří využívali izolovanosti ostrova k poustevnickému životu. Už dříve se zabydleli na Faerských ostrovech, odkud se na Island přeplavili.
Dalšími příchozími byli Vikingové ze Švédska a Norska, které nutily klimatické či politické poměry v jejich zemi k hledání nového domova. Vzdálený ostrov na severozápadě pravděpodobně objevili nejdříve náhodou, když se chtěli dostat na Faerské ostrovy a zanesl je sem vítr. Jako první se tu objevil kolem roku 850 švédský pirát Naddoddur, který pojmenoval ostrov Snæland (Sněžná země), ale zase se vrátil domů.
Novou zemi se asi o deset let později pokusil kolonizovat také Nor Flóki Vilgerdarson, ale ani jemu se příliš nedařilo, v zimě mu zemřel veškerý dobytek a byl donucen vrátit se na evropskou pevninu. Vilgerdarson přejmenoval zemi na Ísland (Ledový ostrov), když spatřil ve fjordu plavat ledové kry.
Vikinský zábor Islandu
Doba trvalého vikinského osídlení se datuje mezi léta 870 a 930. Prvním skutečným Islanďanem se stal Nor Ingólfur Arnarson. Na Island připlul v roce 871, a jak vyžadovala pohanská tradice u urozeného Vikinga, vhodil do moře sloupky z náčelnického křesla a usadil se tam, kde vypluly na břeh. Tato praxe byla tehdy běžná a někdy trvalo celé roky, než osadníci prozkoumali pobřeží a sloupky našli.
Po průzkumu jižního pobřeží se Ingólfur v roce 874 usadil v zátoce, kterou pojmenoval Kouřící – podle stoupajícího kouře ze zdejších pramenů. Tak byl založen Reykjavík. V dalších letech kolonizace pokračovala neuvěřitelně úspěšně a rychle, takže v roce 930 na ostrově žilo už 60 tisíc lidí. Aby získali pastviny a stavební dříví, vykáceli na ostrově prakticky veškeré lesy (rostly tu hlavně břízy a vrby).
Nejstarší parlament na světě
Spory mezi obyvateli se zprvu řešily válkami nebo na lokálních sněmech. V roce 930 byl na základě potřeby jednotné vlády vytvořen zemský sněm, kde se všichni obyvatelé každý rok na dva týdny sešli a rozhodovali hlasováním. Tento na svou dobu velmi neobvyklý a velmi pokrokový způsob vlády vydržel po dlouhou dobu, možná proto, že seveřané měli ze svých rodných zemí špatné zkušenosti s autoritativními panovníky.
Jako nejvhodnější místo pro konání národního sněmu (AlÞing) byl vybrán rift oddělující evropskou a americkou litosférickou desku – Þingvellir (Thingvellir), což znamená v překladu „sněmovní plán“. Řečníci tu mohli mluvit z úpatí vysoké skalní stěny, na vyvýšeném místě seděl i předsedající. Hlasovalo se o záležitostech významných pro celý ostrov, přednášely se zákony, vynášely rozsudky a konaly popravy.
Na sněmu směli hlasovat jen muži, ale zúčastnit se mohl každý, takže se tu také domlouvaly sňatky, vedla se obchodní jednání a konaly turnaje. Dramatické bylo jednání v roce 1000, kdy byli zástupci nesmiřitelně rozdělení na příznivce křesťanství, které se tu snažil prosadit norský král, a pohanského náboženství. Občanské válce zabránil zákonopravce, který obě strany přesvědčil, aby se podrobili jeho rozhodnutí. Dekretem bylo za státní náboženství přijato křesťanství.
Ságy a objevné plavby
V 11. století vzniklo první biskupství ve Skálholtu a později ještě druhé v Hólaru. Do stejné doby lze zařadit také vznik slavných islandských ság, které se šířily nejdříve ústně a později (od konce 12. století) byly zapsány. Legendární příběhy prvotního osídlení, válek a milostných pletek vznikly v důsledku vysoké vzdělanosti, o kterou se zasloužily bohatnoucí kláštery, u nichž byly zakládány školy. Ságy jsou tedy nepřímým důsledkem přijetí křesťanství.
Nejvyšším trestem islandského soudnictví nebyl trest smrti, ale vyhnání ze země. Díky tomu, že byl kolem roku 980 za vraždu z ostrova vypovězen Eirík Rudý, který po svém odplutí objevil Grónsko, jeho syn Leif Eiríksson doplul dokonce až do Ameriky. Tam se ale osídlení trvale neuchytilo a znalost nového kontinentu byla až do Kolumbovy doby zapomenuta.
Věk Sturlungů – doba úpadku
Mírové soužití a úspěšná vláda „demokratického“ islandského parlamentu vydržela relativně dlouho, zhruba dvě století. Od 12. století však začala autorita AlÞingu klesat a ostrov se propadal do anarchie. Příčinou bylo několik přírodních katastrof (zejména výbuchy sopky Hekla), téměř úplné odlesnění, které mělo za následek erozi půdy, vyšší zalednění a úbytek zemědělských ploch, ale také rostoucí majetkové a tedy i mocenské rozdíly mezi obyvateli.
Island začalo ovládat několik znepřátelených klanů, které spolu soupeřily o moc. Období po roce 1220 se nazývá doba Sturlungů podle jednoho z těchto rodů. Vnitřní problémy vynesly Islanďanům cizí nadvládu, situace využil norský král Hákon Hákonarson. Nakonec přiměl místní náčelníky, aby rozpustili nefunkční parlament a přijali jeho vládu, která sice znamenala panování jím dosazených úředníků a biskupů (z řad Islanďanů) a placení daní Norsku, ale ostrov měl alespoň znovu jednotnou vládu.
Oficiálně se Island podrobil Norsku v roce 1262, kdy byla podepsána tzv. Stará dohoda. V roce 1281 byl králem zaveden nový zákoník, Jónsbók, právní rámec, kterým se poté Island řídil s určitými úpravami až do 19. století. Parlament se scházel i nadále jako národní soud, ale jeho výroky musel potvrdit norský král. Přes politický a hospodářský rozvrat nadále kvetla kultura a vznikaly ságy, např. Snorri Sturlusson napsal Starší a Mladší Eddu – ságy, z nichž je známá většina severské mytologie.
Vláda Dánů a reformace
Ve 14. století postihla Island řada dalších přírodních katastrof a v roce 1402 krutá morová epidemie, která zabila polovinu populace. V roce 1397 vznikla tzv. Kalmarská unie, která spojila Dánsko, Norsko a Švédsko do personální unie pod nadvládu dánské královny Markéty. Také Island se tedy stal součástí dánského království. Staletí dánské nadvlády nebyly pro ostrov příliš šťastné.
V 16. století se ve Skandinávii šířilo učení Martina Luthera. Dánský král zabavil obrovský majetek katolické církve a přivlastnil si její bohatství i moc. I na Islandu byla sice církevní chamtivost nepopulární, reformace však byla do značné míry vnucená Dány. Dosavadní katoličtí hodnostáři byli aspoň Islanďané, takhle připadl veškerý majetek církve dánské koruně.
Ještě horší bylo uvalení obchodního monopolu, který dával výhradní právo obchodu s Islandem pouze vybraným dánským kupcům. Nízká konkurence vedla k dovozu drahého a nekvalitního zboží, naopak islandské produkty (hlavně ryby) byly vykupovány za ubohé ceny. Monopol trval po dobu 250 let, než byl v roce 1855 konečně obnoven volný obchod. V roce 1783–84 explodovala mimořádně silně sopka Laki, která pokryla třetinu země popelem a zdecimovala zemědělství, což vyústilo v hladomor.
Cesta k nezávislosti
V polovině 19. století sílilo na Islandu pod vlivem myšlenek francouzské revoluce národnostní hnutí. Parlament (AlÞing) byl po svém zrušení koncem 18. století v roce 1843 obnoven, tentokrát už se sídlem v Reykjavíku. Island převzal v roce 1847 řízení svých vnitřních záležitostí. V samotném Dánsku byla ukončena neomezená vláda krále a zavedena konstituční monarchie.
První světová válka Island nijak negativně nezasáhla, místní producenti naopak profitovali z vysokých cen vlny, masa a ryb. V roce 1918 uzavřel ostrov s Dánskem dohodu o unii a stal se téměř nezávislým státem, který však uznával dánského panovníka jako hlavu státu. Před druhou světovou válkou vyhlásil Island neutralitu, protože měl významné obchodní styky jak s Velkou Británií, tak s Německem.
Vzhledem k velké strategické důležitosti země to ale bylo marné. Dánsko bylo obsazeno Německem a na Islandu se vylodily britské jednotky. Válečné události tedy vedly k přetrhání svazků Dánska a Islandu, takže zdejší parlament se rozhodl vyhlásit plnou nezávislost a republiku. Došlo k tomu 17. června 1944 a tento den se dnes slaví jako Den nezávislosti.
Moderní Island
Po válce odešla spojenecká vojska ze země, otázka obrany Islandu ale zůstala nevyřešená. Na nátlak západních velmocí a přes odpor velké části obyvatelstva se stal Island v roce 1949 zakládajícím členem NATO. Když vypukla válka v Koreji, souhlasila islandská vláda s vytvořením americké vojenské základny v Keflavíku.
Studená válka byla tehdy v plném proudu, Američani už na základně zůstali a Island sloužil jako základna pro monitorování Sovětského svazu. Americká vojenská přítomnost nebyla nikdy příliš populární, ale základna v Keflavíku byla zrušena až v roce 2006.
Dalším poválečným problémem se ukázaly být spory mezi Islandem a (zejména) Británií o rozsah výsostných vod kolem pobřeží ostrova, které přerostly dokonce v záškodnické a válečné akce (zejména tzv. první tresčí válka v roce 1958). Šlo samozřejmě především o právo v těchto vodách rybařit – rybolov je hlavním pilířem islandské ekonomiky. Definitivní řešení přinesla mezinárodní smlouva z roku 1985, která přiznala všem zemím světa 200mílové pásmo pobřežních vod.
Kdysi velmi chudý Island ve druhé polovině 20. století velmi zbohatl. Většina obyvatel se přestěhovala z venkova do měst, v první řadě do Reykjavíku. Zlepšila se infrastruktura, v roce 1974 byla dokončena Ring Road – silnice vedoucí kolem celého ostrova. Islanďané začali s pomocí moderních technologií bohatě využívat vodní a geotermální energii.
Finanční krize a probuzená sopka
Island není součástí EU, ale v roce 1993 se připojil k Evropskému hospodářskému prostoru a vymohl si přitom omezení rybolovu zemí EU ve svých vodách. V roce 2003 rozhodla vláda o obnovení komerčního lovu velryb, navzdory velkému odporu v zahraničí (platí všeobecný zákaz jejich lovu) i navzdory odporu ochránců přírody i firem, které pořádají výlety za velrybami pro turisty. Palčivost této otázky ale byla zastíněna otázkami, které dostaly Island na první stránky světových deníků.
V říjnu roku 2008 vypukla v zemi katastrofální finanční krize, kterou neustály všechny tři hlavní islandské banky zasažené hromadným výběrem vkladů a neschopností splácet krátkodobé dluhy. Část jejich závazků převzal stát, který se tím enormně zadlužil. Kurz islandské koruny se propadl na historické minimum. Hrozbu bankrotu odvrátil Island jen díky úvěru od Mezinárodního měnového fondu, skandinávských zemí a Japonska.
Důsledkem krize byl i pád vlády a nová vláda sociální demokratky Jóhanny Sigurðardóttirové, která byla první premiérkou na světě otevřeně se hlásící k lesbické orientaci, se rozhodla požádat o vstup do Evropské unie. Diskutovalo se tehdy také o přijetí eura nebo kanadského dolaru, což by podle některých mělo dalším krizím zabránit. Následující vlády však všechny tyto plány zarazily.
Notoricky známou událostí je probuzení sopky pod ledovcem Eyjafjallajökull, které v roce 2010 způsobilo problémy nejen Islanďanům, ale celé Evropě, protože popel ze sopky zastavil na několik dní letecký provoz prakticky nad celou Evropou.
Autorem textu je Petr Želiezko, všechna práva na použití jakékoliv části textu vyhrazena. Případné připomínky můžete zaslat na e-mail petr@mundo.cz.