První obyvatelé
Trvalé osídlení území dnešního Dánska se datuje do doby přibližně 12 tisíc let př. Kr., tj. do období po skončení doby ledové. První obyvatelé se nejprve živili jako lovci sobů, losů a jelenů. Po roce 3000 př. Kr. vzniklo zemědělství a první trvalé vesnice. Mrtví začali být pohřbíváni do velkých megalitických hrobů – dolmenů, které je dnes možné najít po celém Dánsku.
Dobu neolitu vystřídala kolem roku 1800 př. Kr. doba bronzová, kdy se tento kov dovážel až z Mykén a Kréty. Další pokrok přineslo rozšíření železa kolem roku 500 př. n. l. Zdejší germánské kmeny nikdy nemusely bojovat proti Římanům, kteří byli zastaveni na Rýně, zato často válčily mezi sebou. Kolem roku 500 n. l. přišel z dnešního Švédska kmen Dánů („Dani“), který celou zemi ovládl.
Vikingové
Od konce 8. do 11. století trvala doba vikinských nájezdů. Vikingové, tedy seveřané obývající Dánsko, Švédsko a Norsko, se vydávali do blízkých i dalekých pobřežních oblastí, aby vyplenili nebo ovládli rozsáhlá území. Tradiční představa Vikinga jako neurvalého barbara, který má na hlavě přilbu s rohy nebo křídly (válečníci je ve skutečnosti nikdy nenosili) a který jen vraždí, loupí a znásilňuje, však neříká celou pravdu.
Vikingové vyplenili celou řadu kostelů a klášterů, které byly v té době velmi bohaté. Na druhou stranu to však byli schopní obchodníci a mořeplavci (norští Vikingové dopluli do Newfoundlandu v Severní Americe mnohem dříve než Kolumbus). Na mnoha evropských územích se usadili, založili království a stali se úspěšnými zemědělci. Měli také svébytnou kulturu a umění. Vikingové z Dánska ovládli mj. rozsáhlá území v Británii.
Zrod dánského státu
Ve vikinské době také vznikla dánská monarchie, která je nejstarší nepřetržitě existující monarchií v Evropě. U jejího zrodu stal Gorm Starý, který vládl na počátku 10. století a sjednotil téměř celé území dnešního Dánska. Zábor země dokončil jeho syn Harald Modrozub (958–986), který přijal křesťanství jako státní náboženství (technologie bluetooth Dány vynalezená v moderní době se jmenuje podle něj). Harald zemřel v bitvě, kterou vedl proti svému rebelujícímu synovi, jímž byl Sven Vidlí vous. Sven zahájil dobývání Anglie, které dokončili jeho potomci. Na severu a východě Anglie tak vzniklo území označované Danelaw.
Další dánský panovník, Knut Veliký (1019–35), se dokonce stal skutečným anglickým králem. Do roku 1033 kontrolovali Dánové rozsáhlé impérium zahrnující Dánsko, jižní Švédsko, Anglii i Normandii a ovládali obchod v Severním moři. Toto období se považuje za vrchol vikinské moci. Ve stejné době se objevuje první historická zmínka o malé rybářské vesnici Havn (přístav), později známé jako København (Kodaň). Po Knutově smrti Dánové vládu nad Anglií ztratili a poslední vikinská výprava Haralda Hardradiho byla v roce 1066 poražena anglickým králem Haroldem II. v bitvě u Stamford Bridge. Tato porážka znamenala v podstatě konec vikinské doby.
Středověká expanze
Po dobu téměř sta let bylo Dánsko oslabeno krvavými spory, boji o trůn a občanskou válkou. Teprve v roce 1157 znovu sjednotil zemi Valdemar I. (Veliký). Arcibiskup Absalon si za své sídlo zvolil Havn, kde postavil pevnost. V roce 1254 se její jméno změnilo na København (přístav obchodníků). Svou zahraniční expanzi zaměřili Dánové tentokrát na Baltské moře.
Valdemar II. dobyl v roce 1219 Estonsko, kde údajně při bitvě spadla z nebe dosud používaná dánská vlajka, která přinesla Dánům vítězný obrat. Skutečný důkaz o používání této vlajky (Dannebrog) je až ze 14. století, i tak je ale nejstarší dodnes používanou státní vlajkou na světě. Dalším územním ziskem byl severoněmecký Holstein, který byl připojen ke Šlesvicku na jihu dánského poloostrova Jutsko. Estonsko nakonec Dánové prodali v roce 1361 Řádu německých rytířů.
Kalmarská unie
Ve 14. století výrazně vzrostla moc Hanzy, spolku severoněmeckých měst, který ovládal obchod v Baltském moři. V roce 1387 se vlády v Dánsku po smrti svého syna chopila královna Markéta. O deset let později se stala také panovnicí Norska a Švédska, a povedlo se jí tak vytvořit tzv. Kalmarskou unii. Tyto tři země byly spravovány odděleně, ale měly jednoho panovníka a společnou zahraniční politiku, jejímž cílem bylo čelit rostoucí moci Hanzy.
Markétin nástupce Erik Pomořanský měl problémy kvůli válce s Hanzou i se šlechtici z Holsteinu a kvůli nespokojenosti Švédů, kteří dočasně opustili Kalmarskou unii. Založil však budoucí bohatství Dánska, když začal vybírat clo (Øresundtolden) za proplutí Øresundské úžiny spojující Baltské a Severní moře. Kryštof III. Bavorský zvolil v roce 1443 za své hlavní město Kodaň (dříve jím bylo Roskilde), která prosperovala díky příjmům z vybírání cla.
V roce 1479 byla v Kodani založena první dánská univerzita a zhruba ve stejné době byl postaven také hrad Kronborg (později proslavený příběhem o Hamletovi), který měl střežit Øresundskou úžinu. Kalmarská unie byla dlouhodobě nestabilní a nakonec se v roce 1523 rozpadla, když si nespokojení Švédové zvolili nového krále Gustava Vasu, zatímco dánský král Kristián II. byl svržen povstáním pod vedením vévody Frederika z Holstein-Gottorpu. Ten nastoupil na trůn jako Frederik I. Norsko zůstalo pod nadvládou Dánska až do roku 1814.
Reformace
Frederik I. byl sice katolík, ale nezasáhl proti rostoucí podpoře luteránského vyznání, šíření reformace a ničení kostelů. Tři roky trvající občanská válka po jeho smrti vedla v roce 1536 k vítězství luteránského náboženství, které se stalo státním vyznáním. Do čela církve se postavil nový král, Kristián III., a monarchie velmi zbohatla, protože veškerý církevní majetek se stal vlastnictvím koruny.
Války se Švédy
Problémem mnoha dalších desetiletí se stal trvalý konflikt se Švédskem, stále rostoucí evropskou mocností. Severská sedmiletá válka (1563–70) obě strany hospodářsky velmi vyčerpala, aniž by přinesla výrazný úspěch některé z nich. Přesto bylo Dánsko koncem 16. století znovu bohaté díky příjmům ze cla za proplutí Øresundu. Země měla největší námořní flotilu v Evropě a Kristián IV. mohl zahájit mohutnou přestavbu Kodaně, která se stala velkou evropskou metropolí.
Král Kristián IV. však také zemi přivedl do neúspěšné třicetileté války, která přinesla velký úspěch Švédům. Další válka s odvěkým rivalem měla dokonce za následek vpád švédského krále Karla Gustava do země a okupaci částí Dánska. Mírová smlouva z Roskilde v roce 1658 připravila Dány o všechna území, která ještě ve Švédsku vlastnili.
Absolutismus
V roce 1660 byla nastolena absolutní monarchie, když Frederik III. svolal sněm stavů do Kodaně, kterou pak nechal obléhat a donutil stavy vzdát se svých sněmovních pravomocí. Podle nové ústavy měl král už jen dvě povinnosti: chránit luteránskou víru a zajistit jednotu království. Ve Velké severní válce (1700-21) se koalice několika zemí včetně Dánska spojila proti Švédsku, které po svojí porážce přišlo o hegemonii v Baltském moři. Novou mocností se zde stalo Rusko. Poté už zaujali Dánové pozici neutrality a po většinu 18. století žila země v míru, což pomáhalo její ekonomice.
Dánské kolonie
V 17. a 18. století se země připojila ke koloniálním mocnostem a zámořští obchodníci se usadili např. na souostroví Nikobary v Indickém oceánu, v africkém městě Accra (dnes hlavní město Ghany), na karibských ostrovech Svatý Tomáš, Svatý Jan a také St. Croix, který koupili od Francie. Kolonie byly zdrojem výnosného obchodu s otroky. V roce 1814 ztratili Dánové na základě smlouvy z Kielu Norsko, které přešlo pod švédskou vládu, pod jejich vládou však zůstaly dosud Norsku podřazené Faerské ostrovy, Grónsko a Island (ten získal nezávislost v roce 1918, dodnes se tam ale děti ve škole učí dánsky).
Napoleonské války
Mezinárodní situace během napoleonských válek byla pro Dánsko nešťastná. Země se snažila udržovat neutralitu mezi revoluční Francií a Velkou Británií. V roce 1801 byla podepsána smlouva o ozbrojené neutralitě se Švédskem, Pruskem a Ruskem. Britové se však obávali, že se spolek může potenciálně přidat k Napoleonově kontinentální blokádě, vyslali flotilu pod vedením admirála Nelsona do Kodaně, vážně poškodili dánskou flotilu a přinutili Dánsko ze spolku vystoupit.
V roce 1807 byl uzavřen pakt mezi Napoleonem a ruským carem Alexandrem. Obavy Britů z dánské podpory pro mocnou Francii dále vzrostly, a tak zahájili zcela nečekaný útok na neutrální Dánsko, bombardováním těžce poškodili Kodaň a odvlekli celou jeho velkou námořní flotilu. Navíc si v roce 1814, po porážce Napoleona, britští spojenci Švédové vyžádali Norsko, které také smlouvou z Kielu dostali.
Liberalismus a nacionalismus
V období romantismu ve 30. letech 19. století zažilo Dánsko ohromný kulturní rozmach, jehož hlavními protagonisty byli světoznámý pohádkář Hans Christian Andersen, filosof Søren Kierkegaard, sochař Bertel Thorvaldsen a teolog N. F. S. Grundtvig. Stále sílící liberální hnutí přinutilo krále přijmout v revolučním roce 1848 novou ústavu, která udělala z monarchie takřka přes noc jednu z nejdemokratičtějších zemí Evropy. Zákonodárnou pravomoc získal parlament (Riksdag), který se skládal ze dvou komor – dolní Folketing a horní Landsting. Král se vzdal svých pravomocí absolutního monarchy, stále však mohl jmenovat své ministry a jeho podpis byl nutný pro platnost zákonů schválených Riksdagem.
Holstein s převahou německého obyvatelstva i Šlesvicko s převahou dánského obyvatelstva stále více požadovali nezávislost na Dánsku. Po několika menších konfliktech vyhlásil Dánsku v roce 1864 válku pruský kancléř Otto von Bismarck a zmocnil se Šlesvicka. Porážka silně nalomila morálku dánského národa, který měl od té chvíle nejmenší území za mnoho staletí. Země se ale poprvé v historii stala etnicky homogenní. Koncem 19. století se stále více šířila levicová politická ideologie a k moci se dostaly levicové strany. Průmyslový rozvoj této doby přinesl např. založení pivovaru Carlsberg, stavbu velkých loděnic v Kodani i rozvoj královské dánské porcelánky.
1. světová válka
Dánsko udržovalo dobré obchodní vztahy jak s Německem, tak s Velkou Británií, takže při vypuknutí 1. světové války vyhlásilo neutralitu, kterou se mu povedlo po celou dobu konfliktu udržet. Jedním z výsledků války a ustanovení Versaillské mírové dohody bylo uspořádání referenda ve Šlesvicku-Holštýnsku, které bylo pro účel referenda rozděleno na dvě zóny. V jižní zóně lidé odhlasovali, že zůstanou součástí Německa, zatímco severní zóna zvolila opětovné připojení k Dánsku. Součástí země se tak na jihu Jutského poloostrova znovu stala dvojjazyčná města, němčina se vrátila do některých škol a regionálních novin.
2. světová válka
Také za druhé světové války vyhlásilo Dánsko svoji neutralitu, tentokrát mu to však nebylo nic platné. Hitler se potřeboval dostat blíže k Norsku, kde byli stále silněji přítomní spojenci, a přes které se vyvážela železná ruda ze Švédska do Velké Británie. Německu se hodily také dánské fjordy, které nabízely ochranu pro flotilu bojující v Atlantiku.
9. dubna 1940 předal německý velvyslanec dánskému předsedovi vlády ultimátum. Buď poskytne Němcům své území jako vojenskou základnu a bude si smět ponechat autonomii, nebo bude obsazeno německým vojskem a bude zahájeno bombardování Kodaně. Odmítnutí by znamenalo krveprolití a nevyhnutelnou porážku, a tak byly německé podmínky přijaty. Byla vytvořena vláda národní jednoty, která se chovala podle protokolu, ale nedělala Němcům žádné ústupky, které nebyly nutné.
Antipatie vůči Němcům mezi lidmi byla zjevná a postupně začaly přibývat stávky a protesty proti německé přítomnosti. V roce 1943 proto Němci převzali plnou kontrolu nad zemí. Začal se formovat odboj, do nějž se brzy přidalo 43 tisíc vlastenců. Teprve od roku 1943 měli Němci možnost vypořádat se s židovskou menšinou, do Terezína však bylo převezeno jen 481 dánských Židů, z nichž většina přežila.
Nejslavnějším okamžikem v dějinách Dánska za druhé světové války bylo totiž propašování 7 200 Židů do neutrálního Švédska v říjnu 1943. Šlo o 90 % dánských Židů, takže to byl mistrovský kousek odboje. Komise izraelského památníků Jad Vašem udělila po válce Dánsku titul „Spravedlivý mezi národy“. Sovětský svaz za války bombardoval ostrov Bornholm, ale jinak vyšla země z války v podstatě nepoškozená.
Druhá polovina 20. století
Po druhé světové válce byly v Dánsku u moci převážně levicové vlády, které začaly budovat sociální stát, jeden z nejúspěšnějších na světě. Sociální benefity „od kolébky po hrob“ zajistily občanům velmi vysokou kvalitu života. S vypuknutím studené války se Dánsko nejprve snažilo zachovat svoji tradiční neutralitu, nakonec však v roce 1947 vstoupilo do NATO.
Hnutí mladých lidí rozhořčených z rostoucího materialismu ve společnosti vyvrcholilo v roce 1971, kdy squatteři strhli plot kolem opuštěné vojenské základny v přístavu Christiania v Kodani, obydlili ho a založili „svobodné město Christiania“, které existuje dodnes a představuje zajímavost pro turisty.
V roce 1973 se Dánsko stalo první skandinávskou zemí, která vstoupila do Evropského společenství (Finsko a Švédsko přistoupily až v roce 1995). Dánové však bývají skeptičtí k prohlubování evropské integrace. V roce 1992 odmítli v referendu Maastrichtskou dohodu, přestože ji podporovala vláda i opozice. Teprve po úpravách ve smlouvě byla v květnu 1993 napodruhé schválena. Stejně odmítli Dánové v referendu v roce 2000 přijetí jednotné evropské měny.
Dánsko patří podle Transparency International k zemím nejméně zasaženým korupcí. Patří také k nejprogresivnějším v otázkách jako je registrované partnerství, které zavedlo Dánsko jako první země na světě v roce 1989. Od dlouhodobé liberální tradice se však země postupně začala odklánět, ve volbách získávají velké množství hlasů strany, které se snaží omezit imigraci do země. V roce 2002 byl přijat jeden z nejpřísnějších protiimigračních zákonů na světě, který dokonce výrazně komplikuje sňatky Dánů s cizinci.
Mohamedovy karikatury
Na titulní stránky světových médií se pak Dánsko dostalo v roce 2005 kvůli zveřejnění karikatur proroka Mohameda regionálním deníkem Jyllands-Posten. Ačkoliv karikatury nebyly vysloveně urážlivé, islám jakékoliv zobrazení proroka přísně zapovídá, a tak tento čin vyvolal mohutné protesty v muslimských zemích celého světa, útoky na dánské ambasády i bojkoty dánského zboží. Redaktoři trvali na právu zveřejnit cokoliv v rámci svobody slova, a tak tato otázka vyvolala mohutné diskuze, kde vlastně končí svoboda slova. Důsledkem krize byl nárůst podpory nacionalistické Dánské lidové strany, která často útočí na muslimy. Podíl muslimských žadatelů o azyl v Dánsku tehdy výrazně poklesl, zatímco v Norsku i Švédsku výrazně vzrostl.
Autorem textu je Petr Želiezko, všechna práva na použití jakékoliv části textu vyhrazena. Případné připomínky můžete zaslat na e-mail petr@mundo.cz.