Megalitická kultura a příchod Keltů
Nejstaršími známými obyvateli Portugalska byli lovci a sběrači ve starší době kamenné, kteří po sobě zanechali zvířecí rytiny. V neolitu (mladší době kamenné) začaly vznikat první kamenné stavby, kterými byly megalitické památky jako menhiry, dolmeny („antas“) a kamenné kruhy (kromlechy). Megalitické stavby mohly mít náboženský nebo časoměrný význam nebo sloužily jako pohřebiště. Jejich přesný účel se asi nikdy nepodaří s jistotou stanovit. Přesto je můžeme obdivovat, v Portugalsku zejména v kraji Alentejo.
V prvním tisíciletí př. Kr. žili místní lidé zejména na kopcích v opevněných městech (citânias) a vesnicích (castros). Kolem roku 700 př. Kr. přišly do země keltské kmeny, které se smísily s místním obyvatelstvem a zdokonalovaly opevněná sídla, která vznikala především na severu země (nejpozoruhodnějším příkladem je citânia de Briteiros u Bragy). Na jižním pobřeží zase zakládali svoje obchodní kolonie Féničané, později Řekové a Kartaginci.
Římané
Nejtrvalejší civilizační stopy po sobě v Portugalsku zanechali Římané, kteří porazili Kartagince v druhé punské válce a do jižního Portugalska vpadli v roce 210 př. Kr. Nepočítali však s tuhým odporem keltského kmene Lusitánů, který byl usídlen mezi řekami Douro a Tejo. Teprve po půl století hrdinského boje keltský válečnický kmen pod vedením brilantního vůdce Viriata Římanům podlehl, když byl Viriatus v roce 139 př. n. l. zrazen a zavražděn. K úplnému potlačení lusitánského odboje ale došlo až mnohem později a teprve za Julia Caesara byla země pevně integrována do říše.
Caesar založil v roce 60 n. l. nové hlavní město Olisipo (Lisabon), dále byla v této době založena města Scallabis (Santarém), Bracara Augusta (Braga), Pax Julia (Beja) a Ebora (Évora). Většina území byla spravována jako součást provincie Lusitania, takže po poraženém keltském kmenu zůstalo alespoň jeho jméno. Římané zavedli pěstování pšenice, ječmene, oliv a vinné révy. Zřizovali obrovské rolnické statky (latifundia), které v provincii Alentejo existují v podstatě dodnes.
Dosud je také možné vidět mosty a silnice, které Římané po celé zemi postavili. Dalším jejich přínosem byl vyspělý právní systém a také jejich jazyk – latina, který se stal základem portugalštiny. Další novinkou byl příchod křesťanství, do konce třetího století už existovala čtyři biskupství ve městech Braga, Évora, Faro a Lisabon.
Vizigóti a Maurové
Po rozpadu Římské říše vpadaly postupně na Iberský poloostrov barbarské kmeny Vandalů, Alanů, Svébů a Vizigótů. Germánští Svébové se usadili na severu Portugalska a vládli z Bragy a Portucale (Porta). Svébský stát však později zanikl a byl začleněn do vizigótské říše. Vizigóti vyznávali ariánskou větev křesťanství, vládli ze španělského Toleda a ovládali celý poloostrov. Jejich král byl volen, což vedlo k neustálým vnitřním rozbrojům. Při jednom takovém boji o trůn požádala v roce 711 jedna z bojujících stran o pomoc Maury ze severní Afriky.
Arabsko-berberské muslimské vojsko se přeplavilo přes gibraltarskou úžinu a během jednoho desetiletí dobylo na Pyrenejském poloostrově vše kromě malého území na severu Španělska. V Portugalsku se Maurové usadili především v jeho jižní polovině, která byla úrodnější. Pobřežní oblast nazvali Al-Gharb (doslova „západ“, odtud dnešní název Algarve) a hlavní město založili v Shelbu (dnešním Silves). Sever zůstal převážně křesťanský.
Maurská kultura s hlavními centry ve španělské Córdobě, Seville a Granadě byla velmi vyspělá a po dlouhou dobu na vyšší úrovni než kultura křesťanská. Vyznačovala se tolerancí vůči židovským a křesťanským poddaným. Křesťanům v maurském područí se říkalo mozarabové. Arabové zavedli dokonalejší zavlažování a nové plodiny, zejména rýži, citrusy a bavlnu. Arabský vliv je dodnes na znát na portugalštině, která absorbovala některá arabská slova, i v místní kuchyni, zejména na výborných velmi sladkých zákuscích.
Reconquista
Proces znovudobývání maurských území na Pyrenejském ostrově křesťany je označován jako reconquista („znovudobytí“). Symbolicky začal vlastně už pár let po maurské expanzi, když v roce 718 v bitvě u Covadongy na severu Španělska křesťanská vojska poprvé zvítězila a nástup Maurů zastavila. Království Asturias, později Asturias-León, postupem času expandovalo a zabralo i oblast Portucale, tedy severní část Portugalska zhruba odpovídající území někdejšího svébského království. V roce 868 tak např. připadlo křesťanům město Porto, v roce 1064 Coimbra.
Ve „svaté válce“ proti nevěřícím často pomáhali křesťanským králům evropští rytíři – křižáci. Jeden z nich, Jindřich Burgundský, si vzal za ženu Teresu, dceru krále Léonu a Kastilie Alfonse VI., a dostal od něj do správy panství Portucale. Po smrti Alfonse VI. a také Jindřicha Burgundského chtěla Teresa, regentka za svého nezletilého syna Afonsa Henriquese, spojit Portucale s Galícií. Afonso Henriques se ale v roce 1128 postavil proti vlastní matce v občanské válce. Po svém vítězství usiloval o získání nezávislosti na leónském králi, přemístil hlavní město do Guimarãese (později do Coimbry) a rozšiřoval své území směrem na jih.
Po vítězství nad Maury v roce 1139 v bitvě u Ourique si Afonso přisvojil titul prvního krále Portugalska. Portugalsko patří díky těmto událostem k nejstarším národním státům v Evropě. Brzy nato padl Lisabon i Santarém a také Afonsovi následovníci pokračovali v reconquistě. Ta byla načas zbržděna nástupem fanatických berberských dynastií Almohadů a později Almorávidů, kteří přišli ze severní Afriky na pomoc svým souvěrcům na Pyrenejském poloostrově. Před koncem 13. století však už křesťanští králové ovládli i Alentejo a Algarve a země tak v podstatě získala dnešní hranice.
Středověké království
Království tedy vládla burgundská dynastie králů, mocní bohatí šlechtici, neméně bohatá církev a náboženské řády v čele s rytíři řádu templářů. První parlamentní shromáždění (Cortes) se konalo v Coimbře v roce 1211 za účasti šlechty a duchovenstva, později se ho směli zúčastnit i bohatí obchodníci a měšťané. Hlavní město bylo v roce 1260 přeneseno do Lisabonu.
Nejvýznamnějším panovníkem dynastie byl Dom Dinis (1279–1325), který mj. založil univerzitu v Lisabonu (v 16. století byla přesunuta do Coimbry), vybudoval síť padesáti pevností podél hranice s Kastilií a zrušil nebezpečně mocný řád templářů, aby ho o pár let později obnovil pod názvem Kristův řád, který už podléhal přímo králi. V roce 1308 podepsal spojeneckou smlouvu s Anglií, čímž byla zahájena aliance mezi oběma zeměmi trvající mnoho staletí.
Posledním burgundským králem byl Fernando I. Po jeho smrti chtěla jeho žena Leonor spojit svoji zemi s Kastilií, v čemž ji podporovala bohatá šlechta. Obchodníci a obyčejní rolníci ale podporovali Jana, velmistra avizského řádu a levobočka Fernandova otce, který se po lidové vzpouře postavil proti Kastilii se zbraní v ruce. V bitvě u Aljubarroty (1385) zvítězil s pomocí anglických lučištníků nad mnohem početnějším kastilským vojskem a založil novou avizskou dynastii. Na počest vítězství bylo postaveno opatství Batalha, jeden ze současných skvostů portugalské architektury. Alianci s Anglií poté Jan I. (João I.) potvrdil sňatkem s Filipou z Lancasteru.
Zámořské objevy
V roce 1411 byl s Kastilií konečně uzavřen mír a Portugalci zaměřili svoji pozornost na mořeplavbu. Svou strategickou polohu mezi Atlantikem a Středozemním mořem využili k zámořským objevitelským plavbám, kterými zahájili nejslavnější období svých dějin. Velkou zásluhu na tom měl princ Jindřich Mořeplavec, třetí syn krále Jana I. a jeho ženy Filipy. Byl správcem Algarve a jako velmistr Kristova řádu měl přístup k jeho penězům, které mu umožnily nákladné výpravy financovat.
V roce 1415 byla dobyta marocká Ceuta, která se stala první portugalskou kolonií. V roce 1419 byla objevena Madeira, v roce 1427 Azorské ostrovy, v roce 1460 byly ještě před Jindřichovou smrtí prozkoumány i Kapverdské ostrovy a západní pobřeží Afriky. V roce 1487 obeplul Bartolomeu Días jako první Evropan jižní cíp Afriky, který dostal název mys Dobré naděje. Největším průlomem byla cesta Vasco da Gamy, který dosáhl v roce 1498 břehů Indie.
Bohatá koloniální říše
Portugalská monarchie neuvěřitelně zbohatla díky zlatu a otrokům z Afriky a díky dovozu tehdy velmi vzácného a drahého koření z Indie. V roce 1494 si Portugalci rozdělili svět s další námořní mocností, Španělskem, podpisem Tordesillaské smlouvy. Portugalcům měla patřit všechna nově objevená území na východ od imaginární linie, která probíhala 370 mil na západ od Kapverdských ostrovů. Připadla jim tedy i Brazílie, která byla objevena v roce 1500.
Vrchol moci a bohatství impéria spadá do období vlády krále Manuela I. (1495–1521), kdy se rozkvět země projevil ve fantastických stavbách „manuelského“ architektonického stylu s typickými námořními motivy. Další Portugalec Fernão de Magalhães (Ferdinand Magellan) vstoupil po roztržce s králem do španělských služeb. Jeho lodě obepluly Jižní Ameriku, přeplavily se přes Tichý oceán a dostaly se na Filipíny, kde byl Magalhães zabit. Jedna z jeho lodí se však přes mys Dobré naděje vrátila až do Evropy. Jeho výprava tak byla první cestou kolem světa a prokázala, že země je kulatá.
Portugalci ovládli obchod v Indickém oceánu a zanechávali vojenské posádky, obchodní stanice i křesťanské misie v Goa (Indie), Macau (Čína), na Molukách („ostrovy koření“), na ostrově Timor a jinde. Mezi Afrikou, Indií a Brazílií kvetl obchod s otroky.
Úpadek a vláda Španělů
Zlatý věk však nemohl trvat věčně. Většina bohatství končila v rukou krále a šlechty, zatímco domácí hospodářství zůstávalo zanedbané. Obrovské náklady na správu impéria nebylo možné udržet. Situaci nepomohlo ani vyhnání Židů, specialistů na finance, z Portugalska v roce 1496. V roce 1531 zahájila činnost inkvizice, která pronásledovala i ty Židy, kteří konvertovali ke křesťanství.
Katastrofa přišla v roce 1578, kdy mladý král Šebestián (Sebastião) zorganizoval velkou křížovou výpravu protiMaroku, které chtěl obrátit na křesťanství. Drtivá porážka v bitvě u Ksár-al-Kebíru znamenala smrt krále Šebestiána a dalších 8 000 mužů, což byla velká část portugalské šlechty. Šebestiánův nástupce kardinál Jindřich (Henrique) strávil dva roky své vlády vykupováním zajatců. Po jeho smrti v roce 1580 vyhlásil svůj nárok na portugalský trůn španělský král Filip II. a také si ho vybojoval v bitvě u Alcántary, což znamenalo konec avizské dynastie a konec portugalské nezávislosti.
Španělská vláda přinesla dočasné výhody, protože nejmocnější země tehdejšího světa dokázala ohlídat všechny zámořské kolonie, a protože Filip II. úzkostlivě ctil portugalskou autonomii a často svolával místní parlament (Cortes). Později ale jasně převážily nevýhody. Filipovi nástupci využívali Portugalsko jen jako zdroj daní a vojáků a společná zahraniční politika se Španělskem zemi znepřátelila Holandsko i tradičního spojence, Anglii. Portugalsko přišlo ve prospěch těchto zemí i o některé kolonie.
Povstání proti cizí vládě vypuklo v roce 1640, kdy byli Španělé zaměstnáni válkou proti Francii v rámci třicetileté války. Vévoda z Bragançy, příslušník nejmocnějšího šlechtického rodu, neochotně přijal nabídku stát se králem a zakladatelem nové dynastie Bragança jako Jan IV. (João IV.). Španělé po několika letech uznali portugalskou nezávislost.
18. století
Nové bohatství přineslo portugalské koruně objevení zlata a diamantů v Brazílii koncem 17. století, i když ani tentokrát nedokázali Portugalci bohatství správně využít a utápěli ho rozmařilým utrácením, např. za velkolepé barokní stavby. Finanční nezávislost monarchie jí pomohla k absolutní vládě, už nebylo třeba svolávat parlament. V roce 1703 byla podepsána Methuenská smlouva se spojeneckou Anglií, která umožňovala volný přístup portugalských vín na anglický trh a anglických textilií na portugalský trh. Nebyla ale tak výhodná, jak se původně zdálo, protože zvýšila závislost na Británii a poškodila zejména místní textilní průmysl.
Pozitivní změny přinesla až vláda markýze de Pombala (původním jménem Sebastião de Melo), který byl ministerským předsedou krále Josefa I. (Dom José I.), jehož zajímala spíš opera než vládnutí. Pombal byl osvíceným despotou, který brutálně potlačil veškerou opozici proti své osobě. Reformoval obchod a průmysl, zavedl státní monopoly, v Portugalsku a indických koloniích zrušil otroctví, zakládal královské školy a zavedl vědecké obory na univerzitě v Coimbře. Eliminoval vliv řádu jezuitů a nakonec je vyhnal ze země. Jeho moc ještě vzrostla, když se úspěšně vypořádal s následky katastrofálního zemětřesení v Lisabonu v roce 1755 a zahájil velkolepou obnovu města.
Nástupkyně krále Josefa, Dona Maria I., byla velmi zbožná a protikřesťanského Pombala po svém nástupu na trůn v roce 1777 ihned propustila. Pombal byl za své činy dokonce souzen. Většina jeho ekonomických a vzdělávacích reforem však zůstala zachována a přinesla novou prosperitu. Ovšem na scéně se objevil nový problém – Napoleonova Francie.
Napoleonské války
V rámci války proti Británii nutil Napoleon Portugalce, aby se připojili k námořní blokádě Velké Británie, jinak hrozil invazí. Splnit tuto podmínku však bylo téměř nemožné, protože polovina portugalského zboží putovala právě do Británie. Země se uchýlila pod britskou ochranu a vstoupila do války. Francouzský generál Junot vpadl do země a v roce 1807 obsadil Lisabon. Královská rodina uprchla do exilu v Brazílii a boj proti Francouzům byl ponechán britským generálům Wellingtonovi a Beresfordovi.
Nakonec se v roce 1811 povedlo zatlačit Francouze zpět do Španělska, které stále ovládali. Británie si za tuto pomoc vymínila možnost obchodovat přímo s Brazílií a Portugalci tak přišli o důležitou zprostředkovací roli. Královská rodina navíc stále zůstávala v Brazílii, která byla v roce 1815 prohlášena královstvím s vlastní správou, zatímco Portugalsko spravoval britský generál Beresford. Toto období je snad nejbídnější kapitolou portugalských dějin, kdy se země změnila de facto na brazilskou kolonii a protektorát Británie.
Zmatky 19. století
Mezi důstojníky ve vojsku se šířily francouzské revoluční ideály. V době nepřítomnosti nepopulárního Beresforda svolala skupina důstojníků parlament (Cortes) a vyhlásila novou ústavu, která rušila privilegia církve a šlechty. Král João VI. se vrátil z Brazílie a byl nucen ústavu přijmout, i když jeho žena i mladší syn Miguel s tím hluboce nesouhlasili. Jeho starší syn Pedro, který zůstal v Brazílii, navíc v roce 1822 vyhlásil její nezávislost a sebe prohlásil císařem.
Když João VI. zemřel, vypukla občanská válka mezi zastánci umírněné verze ústavy a králem Miguelem, který chtěl zachovat monarchii starého střihu. Liberálové zvítězili a Miguel se musel vzdát trůnu. V revolučním nadšení byly v roce 1834 zrušeny náboženské řády. Další občanská válka vypukla v roce 1846 mezi královnou Marií podporující umírněnou ústavu a radikálními konstitucionalisty. Mír byl nastolen o rok později s pomocí zahraniční intervence a druhá polovina 19. století už byla klidnější.
Hospodářství se začalo zotavovat, ale industrializace se šířila jen velmi pomalu. Nespokojenost ve městech zvyšovala podporu myšlenkám socialismu a moc odborů. Když se král Carlos pokusil nastolit diktátorský režim, podnítilo to republikánský puč v roce 1908. Ten nebyl úspěšný, ale měsíc na to byl Carlos zavražděn i se svým nejstarším synem. Jeho mladší syn Manuel II. potom musel po povstání levicových vojenských důstojníků ze země uprchnout. V roce 1910 byla vyhlášena republika.
Salazarova diktatura
Nová portugalská republika však neblaze proslula jako nejméně stabilní evropský režim. Do roku 1926 se vláda změnila celkem 45krát. Vstup do 1. světové války po boku Dohody v roce 1916 se ukázal být ekonomickou katastrofou, stejně špatnou zprávou byla poválečná hospodářská krize. Republikáni se hádali mezi sebou a jejich hlavní program, antiklerikalismus, přinášel nespokojenost na venkově.
Jeden z mnoha vojenských převratů přivedl k moci Antónia Oliveiru Salazara. Známý profesor ekonomie se stal nejprve ministrem financí a poté ministerským předsedou, kterým zůstal celých 36 let. Jeho počáteční působení ve vládě bylo velkým úspěchem, ekonomika byla ozdravena a zbavena dluhů. V roce 1933 však vyhlásil Salazar novou ústavu, která nastolila krutý diktátorský režim. Poslanci Národního shromáždění se mohli stát pouze členové Salazarova politického uskupení Národní unie. Stávky byly zakázány a odbory byly kontrolovány zaměstnavateli. Byla zavedena cenzura a opozici potlačovala tajná policie (PIDE) za pomoci věznění a mučení.
Za druhé světové války bylo Portugalsko oficiálně neutrální, v předchozí španělské občanské válce neoficiálně podporovalo Francovy fašisty. Salazarovi se povedlo modernizovat hospodářství, zejména průmysl a infrastrukturu. Jeho největším problémem se však stal boj portugalských kolonií za nezávislost, které se tento zarytý kolonialista snažil udržet i za cenu krvavých a nepopulárních válek.
V roce 1961 obsadila Indie kolonii Goa a povstali rebelové v Angole, Mozambiku i Guinei. V roce 1968 utrpěl diktátor úraz mozku a o dva roky později zemřel. Jeho nástupce Caetano se snažil udržet režim postupným zaváděním demokratických prvků. V roce 1974 byl však svržen nekrvavým převratem vojenských důstojníků, nazvaným Karafiátová revoluce (vítězní důstojníci si dali do hlavní pušek karafiáty, které jsou dnes národním symbolem svobody).
Návrat k demokracii
První roky po převratu byly ve znamení levicových ideálů, silného vlivu komunistické strany a neuvěřitelného chaosu. Proti radikální levici se stavěly konzervativnější severní regiony. Největší porevoluční změnou byla dekolonizace, nezávislost dostala Guinea-Bissau, Mozambik, Angola i Východní Timor. V Angole však následně propukla krvavá válka a Východní Timor byl obsazen Indonésií, která zmasakrovala značnou část jeho obyvatelstva. Portugalsko muselo vstřebat cca milion imigrantů z bývalých kolonií.
Po volbách v roce 1975 se dostala k moci umírněná Socialistická strana Mária Soarese a revoluce skončila. Portugalskému hospodářství a infrastruktuře velmi pomohl vstup do Evropského společenství (pozdější Evropské unie) v roce 1986. Nová pravicová vláda Cavaco Silvy (Sociální demokracie) začala ve druhé polovině 80. let s opětovnou privatizací podniků a zaváděním stále více tržních prvků do hospodářství. Oba faktory pomohly rychlému hospodářskému růstu. Prezidentem však byl ve stejné době socialista Mário Soares, první civilní hlava státu po 60 letech.
Nejnovější dějiny
Po deseti letech vlády konzervativců přišlo deset let vlády levice pod vedením premiéra Antónia Guterrese. Obrovským úspěchem byla světová výstava Expo v Lisabonu v roce 1998. Poslední portugalská kolonie Macao byla v roce 1999 vrácena Číně. Ve stejném roce se Portugalsko stalo zakládajícím členem eurozóny. Země také hrála významnou roli při mírovém vyřešení krize ve východním Timoru, který získal po dlouhém utrpení nezávislost na Indonésii, což ulehčilo černému svědomí Portugalců.
V roce 2002 se k moci vrátila (v Portugalsku pravicová) Sociální demokracie pod vedením José Manuela Barrosa, který o dva roky později na úřad premiéra abdikoval a stal se předsedou Evropské komise. V roce 2004 země úspěšně uspořádala mistrovství Evropy ve fotbale.
Autorem textu je Petr Želiezko, všechna práva na použití jakékoliv části textu vyhrazena. Případné připomínky můžete zaslat na e-mail petr@mundo.cz.