Ibity
Uprostřed hustě osídlené a zemědělsky obdělávané krajiny jihozápadně od města Antsirabe se zvedá nepříliš rozlehlé pohoří Ibity. Roku 2015 tu byla zřízena rezervace o rozloze 6 236 ha, do jejíchž hranic se vejde celý masiv. Při pohledu z okolní krajiny se hory nezdají nijak vysoké, ale je to dáno tím, že se zvedají z náhorní pahorkatiny, která je v těchto místech vysoká okolo 1 500 m. Nejvyšší vrchol Ibity dosahuje 2 254 m n. m. Odlišná od okolí není v Ibity jen nadmořská výška, ale hlavně příroda. Na křemencovém nebo pískovcovém podloží roste sklerofytní otevřený les. V hantýrce přírodovědců „otevřený les“ znamená, že od stromu ke stromu musíte většinou ujít kus cesty a při tom obejít různá křoviska, přejít louku nebo přelézt malou skálu. Ročně sice spadne v Ibity zhruba 1 400 mm srážek, ale většina v době dešťů, která připadá na listopad až duben. Po zbylou část roku je tu sucho.
Tomu se přizpůsobily zdejší rostliny. Buď mají drobné lístky (to znamená slovo „sklerofytní“ v názvu ekosystému), aby snížily výpar vody v horkých dnech, nebo jsou sukulentní, tj. skladují vodu ve svých pletivech. Typickým sklerofytem je i převládající dřevina známá pod jménem tapie (Uapaca bojeri), mezi sukulenty patří třeba pachypodia, kalanchoe či aloe. Posledně jmenovaných roste v Ibity 17 druhů, z nichž je 12 endemických. A nikde jinde než právě v Ibity neroste i řada dalších rostlin. Živočichové jsou tu poněkud pohyblivější než rostliny, a proto se mezi nimi mnoho ibityjských endemitů nenajde. Ale existují. Nejméně jeden druh gekona je vázán pouze na Ibity, možná i více druhů – průzkumy v tomto směru pokračují. Zajímavé je, že neexistují žádné údaje o lemurech v Ibity. Pokud tu tedy nějakého najdete, budete první na světě.
Ibity nese také zvláštní statut paysage harmonieux čili „harmonická krajina“. To je oficiální termín Mezinárodního svazu ochrany přírody (IUCN) a znamená, že zde příroda a lidé vytvořili harmonické společenství, které se vzájemně doplňuje a obohacuje. Návštěvníkům z ciziny je sice divné, že se v rezervaci pasou krávy nebo že tu místní vypalují krajinu, ale nesmíme zapomínat, že zdejší tapiové sklerofytní lesy patří mezi požárová společenstva, tedy biotopy, které jsou k ohni tolerantní nebo jej dokonce k svému zdárnému růstu potřebují. Vedle deštných lesů, trnitého buše nebo opadavých lesů představují sklerofytní otevřené lesy další unikátní přírodní společenstvo Madagaskaru, které je navíc málo známé a v současnosti dosti ohrožené.