Hlavní a největší město Hercegoviny leží na řece Neretvě. Pojmenování města je dle jedné verze odvozeno od jeho nejznámější památky Stari most, resp. od věží po stranách tohoto mostu, které ho chránily („mostari“). Podle jiné verze byli mostari muži, kteří most chránili.
Populace města se po válkách v 90. letech a poválečných změnách jen odhaduje, a to na cca 60 tisíc obyvatel, včetně aglomerace kolem 105 tisíc. Drtivou většinu populace dnes tvoří Bosňáci a Chorvati. Srbové, kterých žilo v Mostaru před válkou 19 %, jsou dnes zanedbatelnou menšinou. Město bylo vždy směsicí kultur a náboženství, které tu v míru žily společně, pro což se dokonce používalo označení „mostarská mentalita“. Tato pověst ale vzala za své po vypuknutí války v Bosně v 90. letech.
Historie Mostaru
Až do středověku byl Mostar jen malinkou osadou u řeky Neretvy, využívaly se spíše pevnosti v okolních horách. Pod vládu osmanských Turků se osada dostala v roce 1468 a tehdy začala výstavba nového, do značné míry orientálního města. Tak jako v jiných tureckých městech zde vznikly čaršija, centrum obchodu a řemesel, a mahaly, okolní obytné čtvrtě. Mostar se tehdy jmenoval Köprühisar, v překladu pevnost u mostu. Od konce 16. století se stal hlavním administrativním centrem říše v Hercegovině.
Koncem 16. století a po celé 17. století zde vznikalo mnoho nádherných islámských staveb, mešit, medres (islámských škol), hamamů (lázní), mostů atd. Mostar se stal klíčovým obchodním centrem mezi bohatým Dubrovníkem i jinými pobřežními městy na straně jedné a vnitrozemím na straně druhé. Žili tu v míru vyznavači tří náboženství – islámu, katolického i pravoslavného křesťanství. V 18. století už Osmanská říše upadala, neustále propukaly sociální nepokoje a povstání, přesto Mostar ekonomicky i kulturně prosperoval.
V roce 1878 ovládlo Bosnu a Hercegovinu Rakousko-Uhersko, byly postaveny železnice, silnice, školy, další mosty a mimo historické centrum několik budov v architektonickém stylu připomínajícím Vídeň. V časech Titovy Jugoslávie byl Mostar pevnou baštou socialismu a dařilo se mu i díky továrně na produkci hliníku (Akuminij, existuje dodnes), tabáku i vína.
Mostar za války v 90. letech
Mostar byl těžce zasažen válkou v letech 1992-95. Po vyhlášení nezávislosti Bosny a Hercegoviny v roce 1992 zaútočila na město Jugoslávská lidová armáda ovládaná Srbskem a jeho prezidentem Slobodanem Miloševičem. Mostar byl obléhán 18 měsíců, spojeným silám bosenských Chorvatů a muslimů se ale povedlo Srby z města vytlačit.
V roce 1993 se však bývalí spojenci, kteří měli za úkol společně bránit město, pustili do sebe navzájem. Bosenští Chorvati podněcovaní z Chorvatska nacionalisty pod vedením Franjo Tuđmana vyhlásili vlastní republiku Herceg-Bosna a v Mostaru napadli Bosňáky (bosenské muslimy) s cílem získat celé město pro sebe. Mostar se stal rozděleným městem, západní břeh Neretvy ovládli Chorvaté, východní břeh Bosňáci. Ostřelování změnilo východní část města v hromadu suti, zničen byl i symbol jednoty Mostaru, Stari most.
Ze západní části byli násilně vyhnání všichni muslimové. Mnoho bosensko-chorvatských vůdců se později zpovídalo ze svých zločinů u mezinárodního trestního tribunálu v Haagu, jedním z odsouzených je i Slobodan Praljak, který dal rozkaz ke zničení mostu. Teprve v březnu 1994 se povedlo dojednat příměří mezi oběma stranami a vznikla dnešní volná Bosensko-chorvatská federace, která tvoří společně s Republikou srbskou stát Bosna a Hercegovina.
Současnost
Oficiálně znovu sjednocené město je podvědomě stále rozdělené na chorvatskou a muslimskou část. Mnoho obyvatel zůstalo po válce v Evropě či Americe a do Mostaru se odmítá vrátit. Od roku 1995 začala probíhat rozsáhlá rekonstrukce města s vydatnou finanční pomocí cizích zemí. V roce 2004 byl po rekonstrukci znovu otevřen Stari most. O rok později byl most i s bezprostředním okolím konečně zapsán na Seznam světového kulturního dědictví UNESCO. Podobně jako v Sarajevu i v Mostaru si můžete na mnoha místech dát tradiční tureckou kávu, u které obvykle prosedí místní lidé dlouhé hodiny.
Fotbal
V Mostaru byl vždy nejúspěšnějším klubem Velež Mostar, který měl fanoušky ze všech etnických skupin. V ročníku 1974-75 postoupil dokonce do čtvrtfinále evropského Poháru UEFA. Po válce byl obnoven klub Zrinjski Mostar, který je dnes podporován především místními Chorvaty, zatímco Velež je převážně bosňáckým klubem (i když menší část Srbů a Chorvatů mu nadále fandí také). Jejich utkání je také velkým derby, rivalitu ještě zvyšuje fakt, že některé extrémní skupiny fanoušků FK Velež jsou levičáci, zatímco skupiny fanoušků Zrinjski pravičáci. Velež Mostar je svými fanoušky vášnivě podporován – v roce 1981, kdy vyhrál jugoslávský pohár, byl založen jeho fanclub zvaný Red Army (Crvena Armija), jehož graffiti jsou často k vidění v ulicích města.
Mostar – zajímavosti a památky
Staré turecké město (čaršija)
Kriva ćuprija (Křivý most) – malý jednoobloukový most přes přítok Neretvy, řeku Radbolju. Byl postaven v roce 1558 tureckým architektem. Oblouk mostu je široký 8,5 metru.
Turecké lázně (hamam) – byly postaveny v 16. století a těžce poškozeny za války. Dnes jsou oblíbeným místem na posezení u kávy.
Stari most – přesná replika mostu, který stál 400 let, než byl v roce 1993 zničen Chorvaty. Původní most byl dílem Hajrudina, žáka slavného osmanského architekta Sinana. Jeho jediný oblouk je široký 28,7 metrů a tyčí se 21 metrů nad hladinou vody (v létě). Věže Halebija a Tara na okrajích mostu byly vždy sídlem jeho strážců a za tureckých časů se tu skladovala munice. V létě se z mostu konají skoky do vody. Bohužel skok z mostu už také řadu dobrodruhů i turistů připravil o život.
Mešita Cejvan Ćehaj – nejstarší mešita ve městě z roku 1552, vedou k ní schody. Dodatečně přistavěna byla k mešitě přistavěna i medresa (islámská škola).
Ulice Kujundžiluk (starý bazar) – ulička, která je srdcem starého tureckého města. Najdete tu tradiční krámky a dílny řemeslníků, kteří své povolání stále předávají z otce na syna. Prodávají se tu obrazy, výrobky tepané z mědi a bronzu, koberce, tradiční oblečení, starožitnosti, granátová jablka (symbol Hercegoviny) a slavné stećci (zdobené středověké kamenné náhrobky). Jméno kujundžiluk pochází od kovotepců, kteří zde vždy prodávali své výrobky.
Koski Mehmed-Pašova mešita – stavba z roku 1617 je dnes otevřená pro návštěvníky. Přístupný bývá i minaret se závratným spirálovým schodištěm, který nabízí pěkný výhled na město.
Muzeum obětí války a genocidy 1992-95 – muzeum, které dokumentuje utrpení místních obyvatel za války v 90. letech včetně etnického čištění, koncentračních táborů a masových vražd. Vzpomínky obětí, svědectví, fotografie, videa a související předměty včetně věcí exhumovaných z hromadných hrobů jsou silným a dojemným zážitkem.
Tržiště Tepa – tržiště nacházející se v sousedství Koski Mehmed-Pašovy mešity, prodává se zde mj. čerstvé ovoce, med, domácí pálenky s nejrůznějšími příchutěmi a další místní produkty.
Dům Bišćevića – turecký dům ze 17. století na východním břehu Neretvy. Je tu k vidění vybavení domácnosti v osmanském stylu včetně nádvoří a shromažďovacího prostoru (divanhan).
Karađoz-begova mešita – nejvýznamnější a nejposvátnější budova islámské architektury v Hercegovině. Mešitu z 16. století navrhl velký turecký architekt Kodža Mimara Sinan, stavbu však prováděli dalmatští zedníci. Také tato mešita byla za války těžce poškozena, její minaret byl zničen zcela. Vedle mešity stojí osmanský Muslibegovićův dům.
Most Musala – tvoří severní hranici starého města, místní mu většinou říkají Titův most. Postaven byl v časech Rakousko-Uherska.
Památky mimo staré město
Kajtazův dům – dům z konce 18. století chráněný zákonem a zapsaný na listině UNESCO jako příklad tradičního tureckého domu ve městě. Je stále obydlen, ale přesto je možné si s hostiteli domluvit jeho prohlídku. Jako ve všech tureckých domech měl místnosti pro ženy oddělené od místností pro muže. Leží na jihovýchod od starého města.
Pravoslavný kostel Nejsvětější Trojice – kostel v byzantském stylu z druhé poloviny 19. století zcela zničený Chorvaty za války v 90. letech a po válce znovu postavený. Hned vedle něj jsou k vidění zbytky starého pravoslavného kostela a starý hřbitov. Leží na východ od starého města. Ke stavbě nového pravoslavného kostela se váže příběh. Podle legendy přišel srbský kněz za tureckým vládcem města (begem) se žádostí o povolení postavit nový kostel, protože starý už pravoslavné komunitě nestačil. Beg souhlasil za podmínky, že mu dá kněz svou dceru. Ten odmítl a odešel s nepořízenou. Totéž se opakovalo i podruhé, a když přišel tvrdohlavý kněz se svou žádostí potřetí, beg povolil. Řekl však, že půda vyhrazená pro kostel nesmí být větší než vlněný svetr, který kněz nosil. Kněze napadlo svetr rozmotat, vlnu rozplést a roztáhnout. Beg byl tak ohromený jeho nápadem, že stavbu kostela opravdu povolil.
Kostel svatého Petra a Pavla – katolický kostel vybudovaný v roce 1866 a spravovaný františkány je nepřehlédnutelný díky své 107 metrů vysoké zvonici. Leží na západ od starého města. Při srbsko-černohorském bombardování v roce 1992 byl zničen, později byl zrekonstruován.
Carinski most, Lučki most – další mosty postavené v časech rakousko-uherské vlády.
Gymnázium – budova na náměstí Španski trg (Španělské náměstí) je dílem českého architekta Františka Blažka. Stavba ve stylu historismu s orientálními motivy pochází roku 1897 a dnes v ní sídlí mezinárodní škola United World College.
Věž odstřelovačů (Sniper tower) – jedna ze smutných připomínek války v Mostaru. Před válkou to byla budova Ljubljanske banky, nejvyšší budova ve městě s výhledem na celé město. To z ní během války učinilo strategické místo při obraně Mostaru během obléhání Srby, později byla využívána Chorvaty k ostřelování bosňácké části Mostaru. Budova je dodnes neopravená, ale mnoho pouličních umělců tam zanechalo graffiti a malby na stěnách, často s válečnou tématikou. Vstup na „věž“ je ovšem zakázán.
Socha Bruce Lee – socha hongkongsko-amerického herce (1941-73), hrdiny béčkových akčních filmů, který je považován za historicky nejvlivnějšího člověka všech dob v oblasti bojových umění a jehož obliba dokázala ve své době překlenout i rozdíl mezi demokratickými zeměmi na západě a komunistickými zeměmi na východě. Socha Bruce Lee v téměř životní velikosti byla v Mostaru odhalena v roce 2005 v městském parku Zrinjevac a byla jeho první sochou na světě (druhá byla odhalena v Hongkongu až o rok později). A proč právě tady v Mostaru? Protože postava slavného herce byla oblíbená u lidí všech etnických skupin a byla tak něčím, na čem se lidé v po válce etnicky rozděleném městě dokázali shodnout. Přesto byla socha několikrát záměrně poničena a jak Bosňáci, tak i Chorvati si stěžovali, že je umístěna provokativně v bojovém postavení směrem k jejich části města. Nyní proto stojí ve zcela neutrálním směru…