Starověký Izrael - Pod nadvládou Říma - Islám - Turci a Britové - Moderní Stát Izrael
Starověký Izrael
Oblast dnešního Izraele a Palestinské autonomie byla poprvé osídlena koncem čtvrtého tisíciletí př. n. l. semitským obyvatelstvem, Kanaánejci a některými dalšími národy; oblast podle nich dostala název Kanaán. Přibližně ve 13. století př. n. l. přichází do Kanaánu židovské kmeny, které postupně převažují nad Kanaánejci. Podle Bible vedl Jozue (Jehošua) Izraelity do krajů západně od řeky Jordán, kde se střetli s Kanaánejci a s národem Filištínů. V období asi 1 020 až 926 př. n. l. existoval biblický židovský stát Izrael. Jeho prvním králem byl Saul, který padl v bitvě s Filištíny. Jeho adoptivní syn a následník na trůně David dobyl Jeruzalém a učinil z něj hlavní město starověkého Izraele. Davida vystřídal na trůně jeho syn Šalamoun. Jeho vláda je považována za zlatý věk starověkých Izraelců, území Izraele zažilo největší rozmach a byl také postaven židovský Chrám v Jeruzalémě, zvaný Šalamounův (tzv. První chrám).
Leťte do Izraele a Palestiny v dobré partě
V roce 926 př. n. l., po smrti krále Šalamouna, se Izrael rozdělil na dva státy – severní Izrael (hlavní město Samaří) a jižní Judea (hlavní město Jeruzalém). V roce 722 př. n. l. dobyli Izrael Asyřané, jeho lid byl rozprášen a stal se „deseti ztracenými kmeny“. Judea s Jeruzalémem byla dobyta Babyloňany v roce 586 př. n. l. Ve stejném roce byl zničen První chrám a Židé z Judeje byli donuceni odejít do babylonského exilu (otroctví), případně uprchnout do jiných zemí. Persie, která dobyla Babylonii, umožnila Židům v roce 538 př. n. l. jejich návrat domů. Jeruzalém a Chrám byly obnoveny (tzv. Druhý chrám).
V roce 332 př. n. l. porazil Alexandr Veliký Persii. Po jeho smrti vypukl boj o moc a říše byla postupně ovládnuta jeho vojevůdci a jejich následníky. Židovské území tak ovládali nejdříve Ptolemaiovci a v roce 200 př. n. l. Seleukovci. V roce 142 př. n. l. dosáhli Židé pod vedením tří bratrů Makabejských vítězství v povstání proti Seleukovcům. Následovalo nové období rozkvětu. Bylo to také naposledy, co si starověcí Židé užívali samostatnost. Od té doby požívali pod cizí nadvládou různé úrovně samosprávy.
Pod nadvládou Říma
V roce 63 př. n. l. si podrobil území Židů římský vojevůdce Pompeius a učinil zdejší židovské království závislé na Římu. Část moci však byla ponechána v rukou místních loutkových monarchů. Židovský král Herodes Veliký započal kolem roku 20 př. n. l. s přestavbou Chrámu. Ježíšovo narození a následné šíření křesťanství dalo zdejšímu vývoji další dimenzi. V roce 6 n. l. učinil Caesar z území provincii Judea, kterou pak spravoval římský prokurátor (v letech 26–36 n. l. jím byl Pilát Pontský). V roce 66 n. l. vypuklo velké židovské povstání, které Římany velice popudilo a roku 70 n. l. nechali zbořit Jeruzalém a zničili Druhý chrám.
Název území byl změněn na Syrie-Palestina (přičemž pojmenování Palestina vybrali Římané na počest židovských nepřátel Filištínů), Jeruzalém byl přejmenován na Aelia Capitolina. Poslední židovský odpor byl zlomen v roce 73 n. l. u pevnosti Masada na březích Mrtvého moře. Povstání vedené Šimonem bar Kochbou v letech 132–135 n. l. bylo rozdrceno. Mnoho Židů bylo v této době zabito či odvlečeno do římského otroctví. Jiní museli uprchnout. Začalo tak další období židovského exilu v diaspoře, přičemž malá část Židů v zemi zůstala a pokračovala v náboženském životě.
Ve čtvrtém století n. l. se na území Palestiny rozšířilo křesťanství. V roce 331 ho byzantský císař Konstantin nakonec nejen zlegalizoval, ale i sám ke křesťanství konvertoval. V 6. století císařovna Theodora (manželka Justiniána I.) identifikovala důležitá křesťanská místa (místo narození Ježíše, skálu Golgota, Boží hrob atd.) a nechala na jejich místech postavit křesťanské chrámy. Roku 614 dobyli Palestinu na krátký čas opět Peršané.
Islám
Z hlediska již současné podoby celého Blízkého východu bylo velmi důležité zrození nové víry šířené prorokem Mohamedem (570–632). Vznik islámu tak krátce předcházel velké arabské expanzi po celém Blízkém východě. V roce 638 dobyli Arabové Jeruzalém, ale se zdejšími obyvateli uzavřeli písemnou dohodu, která zaručovala židům a křesťanům úplnou autonomii a náboženskou svobodu. I nadále tak Jeruzalém zůstal centrem křesťanských poutníků. V Jeruzalémě byly postaveny mešity Skalní dóm a Al-Aksá. Od roku 661 vládla arabské říši z Damašku dynastie Umajjovců a od roku 750 z Bagdádu dynastie Abbásovců.
V roce 1009 bylo za chalífy Hakíma mnoho kostelů rozbořeno a nemuslimské víry začaly být pronásledovány. I to byla jedna ze záminek vyhlášení křížových výprav papežem Urbanem II. v roce 1095. V roce 1099 dobyli křižáci Jeruzalém a zmasakrovali zdejší muslimy i židy. Palestina se následně dostala na delší dobu pod vliv Evropy a byl zde zaveden feudální systém správy a postaveno množství sakrálních staveb a hradů (Nimrod, Krak des Chevaliers, Karak, Belvoir, Latrun atd.). Největším křižáckým státem v oblasti bylo Království Jeruzalémské.
Křižáci byli poraženi Salah ad-Dínem („Saladinem“, 1137–1193) v bitvě u Hattínu roku 1187. Křížové výpravy sice pokračovaly ještě dlouho poté, ale už pouze s dílčími úspěchy. Jejich éra definitivně skončila v roce 1291, když Mameluci dobyli poslední křižáckou výspu, město Acre (Akko). Mameluci byli muslimští vojáci, původně otroci, kteří tvořili egyptské vojenské jednotky. Několikrát se jim podařilo převzít moc, a tak v roce 1291 ovládla Svatou zemi mamelucká dynastie Bahrí. Až za jejich vlády se stal islám v Palestině většinovým náboženstvím.
Turci a Britové
Mameluci byli poraženi až tureckým sultánem Selimem I. a v roce 1517 se tak Svatá země stala na dlouhou dobu součástí Osmanské říše. V zemi byl zaveden centralizovaný systém vlády, na jehož vrcholu stál osmanský sultán a chalífa v jedné osobě. Důležitým konzervativním prvkem ve správě říše byl systém autonomních náboženských obcí – milletů. Ty byly pro nemuslimy zpočátku úředně uznány tři – židovský, řecko-ortodoxní a arménský. V 17. a 18. století začalo přicházet do země větší množství Židů.
Když v 19. století drolící se osmanské impérium pomalu sláblo, zvyšovaly své aktivity v regionu evropské mocnosti, hlavně Velká Británie. V roce 1869 byl otevřen Suezský průplav, což zvýšilo význam oblasti. V druhé polovině 19. století začala také éra sionismu a arabského nacionalismu. První sionistická přistěhovalecká vlna do Palestiny se uskutečnila v roce 1882. Obou národních hnutí využili Britové během první světové války, kdy bojovali proti Osmanské říši. V roce 1917 dobyli Jeruzalém a turecká nadvláda, trvající ve Svaté zemi po čtyři století, skončila. Od první světové války až do roku 1948 vládli v oblasti Britové a území neslo oficiální název Britský mandát Palestina.
Moderní Stát Izrael
Během britské nadvlády se značně vyhrotil konflikt mezi palestinskými Araby a židovskými sionistickými přistěhovalci a místy přerostl až v otevřený konflikt s prvky občanské války. V roce 1947 Britové jednostranně vyhlásili, že se z Palestiny stáhnou a její osud předali OSN. Ta rozhodla o rozdělení na židovský a arabský stát, avšak bylo zjevné, že k rozdělení území nedojde bez krveprolévání. 14. května 1948 byl vyhlášen Stát Izrael a britští vojáci Palestinu opustili. Následující den došlo k předpokládanému útoku sousedních arabských států, který se ale s velkým úsilím podařilo Izraelcům zastavit a později i odrazit (mj. za pomoci československých dodávek zbraní).
Izrael prodělal několik dalších válek, z nichž nejdůležitější byla šestidenní válka v roce 1967, při které Izrael obsadil Západní břeh Jordánu, pásmo Gazy, Golanské výšiny a Sinaj. Po roce 1967 vygradoval konflikt Izraele s palestinským arabským obyvatelstvem na okupovaných územích. Naději na vyřešení vleklého sporu mezi Izraelem a Palestinci dal mírový proces v 90. letech 20. století a vytvoření Palestinské národní autonomie v roce 1994. Vinou obou stran však mírový proces v roce 2000 zkrachoval, přičemž se od té doby nepodařilo oživit efektivní mírová jednání.
Autorem textu je Marek Čejka, všechna práva na použití jakékoliv části textu vyhrazena.