Šakali

Šakal čabrakový

(lat. Canis mesomelas, angl. black-backed jackal, silver-backed nebo red jackal)

Šakal pruhovaný

(lat. Canis adustus, ang. side-striped jackal)

Popis

Šakali jsou středně velké psovité šelmy, které svým vzhledem připomínají lišky. Jsou to velmi přizpůsobivá zvířata, nenáročná jak na potravu, tak i na prostředí, ve kterém žijí. Preferují vlhčí prostředí, mohou žít i v oblastech s velkým nedostatkem vody, např. i na ostrovech, kde sladká voda vůbec není.

Barva jejich srsti je velmi variabilní v závislosti na roční době a podmínkách okolního prostředí. Základní zbarvení je žlutohnědé až bronzové, s šedými, černými a stříbrnými chlupy. Hřbet je většinou tmavší a břicho světlé. Končetiny jsou poměrné dlouhé a dobře přizpůsobené k běhu.

Druhy šakalů je někdy těžké od sebe odlišit. Šakal pruhovaný má na boku tmavý až černý pruh, který se táhne až k ocasu. Ocas je skoro černý s bílou špičkou. Šakal čabrakový má hřbet stříbrně šedý a špičku ocasu černou. Šakali jsou plachá zvířata, která loví převážně v noci a během dne odpočívají v norách, opuštěných termitištích nebo v křoví. Hlavní nebezpečí pro dospělce představují levharti.

Smečka

Jsou to společenská zvířata, základní jednotku smečky tvoří dominantní pár a jeho mláďata. Ve skupině mohou být i mláďata z předchozích let, která pomáhají s výchovou svých mladších sourozenců.

Pár si obhajuje teritorium o rozloze 0,5–2,5 km², které si značkuje močí a trusem. Velikost teritoria závisí na podmínkách prostředí, dostupnosti potravy atd. Na cizí jedince reagují agresivně. Jako jedni z mála druhů tvoří monogamní páry na několik sezón.

Potrava

Šakali jsou velmi nenároční všežravci. Složení jejich jídelníčku závisí na roční době a oblasti. Živí se bezobratlými, hmyzem, plazy, ptáky, drobnými savci, antilopami do velikosti mláděte buvolce, mršinami, ovocem, bobulemi a odpadky. V příbřežních oblastech nepohrdnou ani rybami, měkkýši nebo mořskými savci. V období, kdy se rodí mláďata buvolců, se živí převážně placentami. Kradou potravu dokonce i lvům. Nadbytek potravy si odnáší a uschovávají do zásoby. Na větší zvířata si troufnou, když jsou zraněná nebo stará a slabá – bylo např. pozorováno, jak šakal doráží na zmrzačeného samce nosorožce, dropa koriho nebo mambu černou.

Potravu hledají většinou sami, kdy běhají, poslouchají a větří, a jakmile spatří kořist, rychle přiběhnou a chytí ji. Někdy ale při lovu spolupracují, např. když hledají ve vysoké trávě ukrytá gazelí mláďata. U mršin se často šakali shlukují a drží v šachu supy, na které štěkají a útočí, když se moc přiblíží. Můžeme je často vidět žrát potravu společně s psy hyenovitými a hyenami, které je někdy při hledání gazelích mláďat sledují.

Šakali jsou také významnými škůdci na hospodářských zvířatech. Loví drůbež, ovce, kozy atd., ale ohrožují i chovy kožešinových zvířat, jako jsou nutrie a ondatry. Ničí a žerou také hrozny, melouny, dýně a ořechy.

Rozmnožování

Během období rozmnožování dochází častěji k bojům mezi majiteli teritoria a dalšími jedinci, kteří se objeví na jejich území. Námluvy šakalů jsou dlouhé, někdy až 28 dní, po tu dobu se pár drží blízko u sebe.

Po devítitýdenní březosti samice porodí do vyhrabané nory 2–8 mláďat, která jsou bezzubá a slepá. Mají měkkou šedohnědou srst, která se postupně přemění na kožich dospělých. Mladí šakalové rychle rostou a začínají přijímat masitou potravu. Rodiče ulovenou kořist sežerou a pak ji mláďatům vyvrhnou. Největší nebezpečí pro ně představují orli, hyeny a ostatní šakali.

Po odstavení žijí mladí jedinci ve společných smečkách, dokud si nevytvoří vlastní teritorium. Dominantní pár pak žije odděleně na společném území až do dalšího rozmnožování.

Komunikace

Zvukové dorozumívání šakalů je velmi podobné psímu – kňučí, vyjí, štěkají a vrčí. Vytím se ozývají nejčastěji krátce po setmění a před svítáním. Šakali ze stejné rodiny si při vytí navzájem odpovídají, na volání jedinců z jiné skupiny nereagují. Vytí slouží k posílení vztahů mezi jedinci, vytyčení teritoria a svolávání smečky. Někdy tak reagují na přicházející změny počasí nebo na zvuk sirény, kostelních zvonů a motorů. Zvukové signály také používají při koordinaci lovu nebo jako varování před predátorem.

Šakali se během námluv často vzájemně olizují a okusují, hlavně v oblasti hlavy a krku při vzájemném vítání. I šakalí postoje, cenění zubů a výrazy obličeje jsou velmi podobné psím.

Smysly

Šakali mají velké špičaté uši, díky kterým výborně slyší. I jejich čich je skvělý a kvůli této vlastnosti se překřižovali do některých psích plemen.

Zajímavosti

• Šakali jsou přenašeči mnoha nemocí a parazitů, jako např. vztekliny, leishmaniózy, psinky, anthraxu, parvovirů, moru koní, motolic, tasemnic, vlasovců, klíšťat a blech.
• Kmen Khoikhoiů má šakala jako součást folkloru. V jejich příbězích se často vyskytuje se lvem, kterého přechytračí nebo podvede svou inteligencí. Jeden z jejich příběhů vysvětluje, že šakal přišel ke svému tmavému sedlu na hřbetě, když se nabídl, že poveze slunce.
• Egyptský bůh podsvětí Anubis byl zobrazován se šakalí hlavou a Egypťané věřili, že šakalí vytí věští smrt. Duamutef, jeden ze čtyř synů boha Hora a zároveň jeden z ochranných bohů kanop, byl také zobrazován jako šakal.
• Už Darwin psal, že se šakali mohou křížit se psy. Ruská letecká společnost Aeroflot používá k vyhledávání výbušnin psy, které vyšlechtil Klim Sulimov. Jsou to kříženci s čtvrtinovým podílem šakala.
• Ve Vietnamu jsou šakali loveni pro jejich nosy, které mají mít léčivé účinky. Ve většině jihoasijských kultur jsou ale považováni za nečistá zvířata.
• Jako škůdci byli hodně pronásledováni. Lovili se podobně jako při honu na lišku. Psi je vyhnali z nory a pak pronásledovali. Tuto metodu stále ještě používají farmáři v provincii Svobodný stát (JAR). Dále se k hubení šakalů používaly návnady se strychninem, ale nebylo to moc účinné (zvířata se naučila otrávené maso rozpoznávat), a také chytaní do želez a otravování plynem. Dnes je profesionální lovci lákají na zvukovou nahrávku a střílí.
• Na ochranu domácích zvířat proti šakalům se používají ploty, ale jsou drahé a nepříliš účinné.
• Šakali patří mezi málo dotčené druhy, protože jsou hojně rozšířeni na velkém území.

Autorkou textu je Magda Starcová, všechna práva na použití jakékoliv části textu vyhrazena.