Dillí - Rádžastán - Pandžáb - Uttarpradéš - Madhjapradéš - Maháráštra - Karnátaka - Kérala
Dillí
Dillí je úžasný pulzující tavící kotlík, v němž uslyšíte směsici rozmanitých jazyků a dialektů, zejména hindštinu, angličtinu a pandžábštinu. Pokud jde o podobu města, existují tu dva zcela odlišné světy: „starý“ a „nový“, jež představují naprosto rozdílné, jedinečné stránky této fantastické země.
Hlučné Staré Dillí sloužilo jako hlavní město islámské Indie, zatímco rozlehlé Nové Dillí postavili jako imperiální hlavní město Britové.
Návštěvníci mohou snadno nahlédnout do obou světů, když se ve staré části města na půl dne ponoří do historie působivé Červené pevnosti, Páteční mešity nebo slavných bazarů, které dýchají středověkou atmosférou, a zbytek dne stráví v Novém Dillí nad napěněným kapučínem nebo ledovým koktejlem v některé z elegantních kaváren.
Nahlédněme ve zkratce do několika z mnoha památek, které na vás v Dillí čekají.
Humájúnova hrobka
Toto pozoruhodné mauzoleum je nádhernou ukázkou rané mughalské architektury. Hrobku dala postavit v polovině 16. století Hádži Bégam, hlavní manželka druhého mughalského císaře Humájúna. Hrobka se nachází v nádherné rozlehlé zahradě, kde si může návštěvník v klidu vychutnat atmosféru tohoto památného místa.
Červená pevnost
Když kdysi mughalský císař Šáhdžahán vyjížděl z pevnosti na hřbetě svého slona a jeho průvod se majestátně vydával do ulic Starého Dillí, byl on i pevnost, kterou dal postavit, velkolepým ztělesněním okázalosti a moci.
Šáhdžahán zahájil stavbu této mohutné pevnosti v roce 1638. Červená pevnost pochází z vrcholného období Mughalské říše. Přesunout hlavní město z Ágry do svého nového města Šáhdžahánabádu se mu nikdy nepodařilo, protože ho jeho úskočný syn Aurangzéb sesadil z trůnu.
Kutub Minár
Kutub Minár (Qutab Minar) je vysoká vítězná věž, s jejíž stavbou se začalo v roce 1193, bezprostředně po dobytí posledního hinduistického království v Dillí. Stavba byla dokončena až v roce 1368. Je součástí komplexu Kutub a je rovněž zapsána na Seznam kulturního dědictví UNESCO. Minaret je 73 m vysoký a má pět zřetelných pater postavených z červeného pískovce.
Železný sloup
Záhadný méhraulský železný sloup se nachází na nádvoří mešity a stál zde již před započetím její stavby. Nápis v sanskrtu o šesti řádcích uvádí, že byl původně vztyčen před chrámem boha Višnua, pravděpodobně v Biháru. Nápis se však nezmiňuje, jak byl sloup vyroben. Použité železo v něm je nesmírně čisté a sloup nereziví. Vědcům se do dnešní doby nepodařilo odhalit, jak mohlo být tehdejší technologií odlito železo, které nezrezivělo ani po 2 000 letech.
Páteční mešita
Tato úžasná mešita je největší v Indii a představuje poslední architektonické umělecké dílo Šáhdžahána. Stavba mešity začala v roce 1644, dokončena byla až roku 1658. Má tři vstupní brány, čtyři malé věže, tři obrovské kupole a vpředu dva nádherné 40 m vysoké minarety. Na stavbu byl použit hlavně červený pískovec. Fasáda je pokryta bílým mramorem, vyzdobená perskými nápisy.
Veřejnosti je přístupný jižní minaret, odkud je úžasný výhled. Dvůr mešity je rozlehlý, může se zde modlit až neuvěřitelných 25 000 věřících. Muslimové sem chodí hlavně v pátek, proto se mešitě říká páteční.
Stát Rádžastán
Od rušných měst překypujících rozmanitými zvuky a barvami po zářivý třpyt prosluněných pouští, Rádžastán je romantická Indie zahalená v okázalých královských róbách a křiklavě barevných turbanech. Právě zde vládly svými pozlacenými meči a rytířskými zásadami hrůzu nahánějící válečnické rádžputské rody. Rozlehlý stát je protkaný divy přírody i památkami a jeho poklady svou okázalostí předčí i ty v pohádkách. Seznam míst, které doporučujeme v Rádžastánu navštívit, by zabral mnoho stránek, vydejme se tedy jen na krátkou procházku po tomto čarovném kraji.
Džajpur (Jaipur)
Město chaotické, přelidněné, přesto vás naladí na růžovo. V pozadí na vrcholku horského hřebene se tyčí úžasná pevnost Amber a stádo zkrocených slonů se svými mahuty (chovateli/cvičiteli) čeká, aby vás mohli dopravit do pevnosti, tak jako kdysi své panovníky.
Město založil velký válečník a astronom Mahárádža Džaj Singh II. Jak slábla mughalská moc, rozhodl se roku 1727, že již dozrál čas, aby se přestěhoval ze své stísněné pevnosti na horském svahu nedalekého Amberu. Vystavěl urbanisticky promyšlené město s pravidelnou sítí ulic, pravoúhlými bloky domů a hradbami.
Roku 1876 dal mahárádža Rám Sing natřít celé město na růžovo na počest vzácné návštěvy – prince z Walesu.
Hává mahál (Hawa Mahal)
Pozoruhodný palác z růžového pískovce. Pětiposchoďovou budovu dal v roce 1799 postavit mahárádža Saváí Pratáp Sing, aby umožnil dvorním dámám pozorovat dění a průvody ve městě, a to skrze malé otvory v kamenných mřížkách. Horní patro nabízí úchvatný pohled na Džantar mantar a Městský palác.
Městský palác
Působivý rozlehlý komplex nádvoří, zahrad a budov je směsicí rádžastánské a mughalské architektury. Najdete zde sedmiposchoďový Čandra mahál, sídlo mahárádži, Muzeum mahárádži Saváí Mán Singa, v němž si můžete prohlédnout sbírku královských šatů a nádherných šál a také zbrojnici, kde najdete kolekci překrásně vyřezávaných a vykládaných zbraní. Další zajímavé výstavy najdete v Díváne ám (Diwan-i-Am; audienční hale, která bývala součástí královských paláců), například působivou sbírku ilustrovaných rukopisů a miniaturní opisy hinduistických posvátných knih.
Džantar mantar (Jantar Mantar)
Observatoř, kterou začal v roce 1728 stavět Džáj Sing. Na první pohled vypadá jen jako sbírka ohromných bizarních soch. Na druhý pohled zjistíte, že to nejsou sochy, nýbrž důmyslné přístroje měřící čas, postup slunce zvěrokruhem, určující doby zatmění či přesnou polohu nebeských těles. Nejúžasnější jsou sluneční hodiny s 27 m vysokým sloupem, jehož stín se každou hodinu posune o čtyři metry.
Udajpur
Nádherný a rozmarný Udajpur si plně zaslouží označení Benátky východu, protože je opravdu jedním z nejlákavějších měst v Indii. Udajpur je cílem turistů ze všech zemí světa. Jezero Pičola je lemováno bělostnými budovami, pohoří Araválí na pozadí dokresluje půvab celé scenérie.
Udajpur, dříve nazývaný Mévár, byl založen v roce 1559, když mahárádža Udaj Sing II. uprchl před závěrečným obléháním Čitauru. Jeho ústředním bodem je plovoucí Jezerní palác, pyšnící se přepychem. Toto bývalé královské letní sídlo je dnes špičkou mezi luxusními hotely, jehož cena zahrnuje veškerou krásu i historii. Neubytovaní hosté sem však mohou připlout na oběd či večeři a alespoň na okamžik pocítit, jak hodovali mahárádžové.
Městský palác
Působivý Městský palác, který se se svými balkonky, věžemi a kopulemi tyčí nad jezerem, je největším rádžastánským palácem. Palác je tvořen souborem budov postavených postupně za vlády různých mahárádžů. Z horních teras paláce je nádherný výhled na jezero a město.
Džodpur (Jodhpur)
Město bylo založeno v roce 1459 Raem Džódhou, který byl hlavou rádžputského kmene známého jako Ráthorové. Město se rozrůstalo díky penězům plynoucím z obchodu s opiem, santalovým dřevem, datlemi a mědí. Vlastní město Džódhpur se již dávno rozrostlo za hranice 15. století, ale blízkost a nádhera historického centra, které bývalo zastávkou na významné obchodní trase, přitahuje stále více turistů. Město se nachází pod velkým skalnatým útesem a je oděno do modrého kabátu.
Džajsalmér (Jaisalmer)
Džajsalmér je obrovský hrad z písku s přilehlým městem. Pevnost tyčící se vysoko na kopci Trikuta je živoucím památníkem dávno zapomenuté pouštní moci.
Džajsalmér byl založen v roce 1156 na strategickém místě na trase velbloudích karavan směřujících z Indie do Střední Asie, což mu přineslo velké bohatství. Dnes je však město zastávkou na jiné lukrativní „obchodní trase“, té turistické.
Džajsalmérská pevnost je změtí uzounkých uliček vytesaných do pískovce, v nichž se tyčí paláce a chrámy a spousty nádvoří. Uvnitř pevnosti najdete i komplex sedmi nádherných, vzájemně propojených džinistických chrámů ze žlutého pískovce.
Pár desítek kilometrů za branami pevnosti vás očekává tichá a věčná poušť Thár. A k poušti neodmyslitelně patří projížďka na velbloudovi. Pokud ve vás třímá dobrodružný duch, můžete se jako mávnutím kouzelného proutku proměnit ve starodávné poutníky a vyrazit na džaisalmérské velbloudí safari, které trvá tři až čtyři dny.
Stát Pandžáb
Stát Pandžáb je zemí Sikhů a jejich mekkou je město Amritsar.
Amritsar
Město Amritsar bylo založeno roku 1577 a nachází se zde nejposvátnější ze sikhských chrámů: Zlatý chrám. Zlatem vykládaná gurudvára se blyští uprostřed posvátného jezírka jako velký zlatý poklad. V souladu se sikhskou pohostinností jsou v nejposvátnější sikhské svatyni všichni vítáni. Atmosféra uvnitř je ryze duchovní. Po celém komplexu se přes den linou náboženské hymny, čtyři kněží uvnitř chrámu zpívají liturgické zpěvy z posvátné knihy Guru Granth, které zcela jemně dokreslují ryze duchovní atmosféru tohoto místa. V komplexu se nachází obrovská kuchyně i jídelna, kde se podává jídlo třikrát denně zdarma. Celý komplex je všem přístupný, a i vy si můžete vyzkoušet, jaké to je vařit až pro 50 000 návštěvníků. Ano, každý den navštíví zlatý chrám tolik lidí, v období náboženských svátků toto číslo vystoupá až na 100 000.
Stát Uttarpradéš
Uttarpradéš je nejlidnatějším státem Indie. Sice není tak bohatý na památky jako stát Rádžastán, nicméně nabízí dva vzácné klenoty. Jedním je město Ágra s proslulým Tádž Mahalem a tím druhým je nejstarší město Indie, Váránasí.
Ágra
Ágra sama o sobě není nijak velkolepé město, skrývá však velký poklad, pomník lásky Tádž Mahal. Tádž však není jedinou zdejší atrakcí, Mughalové zde po sobě zanechali i skvělou pevnost a pár fascinujících hrobek a mauzoleí, jimž řeka Džamuna vytváří příhodné posvátné pozadí. Mughalský císař Bábur z ní učinil hlavní město v roce 1526 a po celé další století zažívala Ágra nevšední architektonickou činnost, neboť každý císař se pokoušel překonat grandiózní monument, který dali postavit jeho předchůdci.
Tádž Mahal
Toto úžasné mughalské mauzoleum je nejobdivovanějším symbolem Indie, nejkrásnějším vyznáním lásky na světě.
Tádž Mahal dal postavit císař Šáhdžahán na věčnou památku své druhé choti Mumtáz Mahal, která zemřela v roce 1631 při porodu čtrnáctého dítěte. Smrt Mumtáz císaři zlomila srdce tak, že se na spoustu let uzavřel před okolním světem a rozhodl se svůj smutek vetknout do grandiózní stavby, která mu ji bude navždy připomínat. Povolal ty nejlepší architekty a pustil se do díla.
Na stavbě pracovalo zhruba 20 000 dělníků z Indie i střední Asie, aby zde vytvořili mramorové zástěny a intarzie z tisíců polodrahokamů. Stavba byla dokončena roku 1648 a snoubí se zde jemná a detailní, doslova šperkařská práce s mohutností celé stavby.
Červená pevnost
Stavba mohutné pevnosti a paláce na břehu řeky Džamuny začala za císaře Akbara v roce 1565. Pak následovaly další přístavby, na nichž se podílel zejména jeho vnuk Šáhdžahán, který je dal postavit ze svého oblíbeného stavebního materiálu – bílého mramoru. Pevnost byla postavena především jako vojenská stavba, ale Šáhdžahán ji proměnil v palác. Uvnitř opevnění je labyrint budov, jenž tvoří pozoruhodné město ve městě.
Fatehpur Sikrí
Toto nádherně opevněné město duchů se nachází jen pár desítek kilometrů od Ágry. Bylo nakrátko hlavním městem říše velkých Mughalů, za vlády císaře Akbara. Ačkoliv šlo o brilantní dílo indoislámské kultury, město Fatehpur Sikrí vzniklo v oblasti trpící nedostatkem vody a bylo opuštěno krátce po Akbarově smrti. Skvělými upomínkami na vrchol mughalské architektury jsou dokonale dochované palácové budovy a dodnes využívaná mešita.
Váránasí
Sice nikdo přesně neví, jak doopravdy je Váránasí staré, nicméně žádný návštěvník nezůstane na pochybách, že se ocitl v nejstarším městě v Indii. Historie na vás dýchá ze všech koutů a uliček, kterými je Váránasí doslova protknuto. Nejsvatější město Indie bylo záměrně postaveno tak, aby se do jeho oken již od brzkých ranních hodin opíralo slunce. Každý hinduista zde touží být po smrti spálen (hinduisté své mrtvé nepohřbívají, ale pálí na hranicích) a pak jen navždy spočinout v kolébavé náruči své milované matky, řeky Gangy. Přesně tohoto obřadu můžete být na vlastní oči svědky i vy na tzv. „burning ghates“.
Projížďka veslicí za úsvitu po Ganze, prohlídka ghátů a bývalých paláců je asi největším zážitkem z Váránasí. Před vámi se bude odvíjet každodenní film s poutníky omývající se ve vlnách a konající modlitbu. Ve městě se také nachází desítky až stovky chrámů (chrám Višvanáth, chrám Durga), kde můžete spočinout a načerpat neopakovatelnou atmosféru těchto posvátných míst.
Stát Madhjapradéš
Při cestě na jih Indie, když budete projíždět státem Madhjapradéš, určitě nevynechejte dvě krásná města: Khadžuráho a Órča.
Khadžuráho
Kamenné reliéfy zobrazující scény z Kámasútry, nádherně vytesané do zdi tří skupin chrámů v Khadžuráhu, patří k nejranějším ukázkám chrámového umění na světě. Khadžuráho bylo podle legendy založeno synem boha měsíce Čandry, který svedl krásnou dívku ve chvíli, kdy se koupala v potoce. Dynastie potomka boha měsíce postavila zdejší chrámy, z nichž mnoho stálo přes pět staletí uprostřed jezera. Většina z 85 chrámů, ze kterých 25 stojí dodnes, byla postavena mezi lety 950 a 1050.
Órča
Órča byla hlavním městem bundélských rádžů od 16. století až do roku 1783. Král Bir Sing zde vybudoval pevnost Džánsí. Chrámy a paláce jako by se snažily probojovat ven z džungle, která zaplavila jejich okolí. Např. Džahangír mahál ze 17. století je palácový komplex, který je ukázkou středověké islámské architektury z dob jejího největšího rozkvětu. Uprostřed rušného náměstí stojí Rámrádžův chrám, jediný chrám, kde je Ráma uctíván jako král. Středověké město je plné kenotafů (prázdných hrobek) bundélských rádžů a drží je tak stále při životě.
Stát Maháráštra
Bombaj (Mumbai)
Při cestě na jih Indie vás určitě zláká Bombaj, největší přístavní město a mekka indického filmového průmyslu nazývaného Bollywood.
Bombaj se nachází ve státě Maháráštra a kromě toho, že je nejlidnatějším městem Indie, je také jedním z největších a nejhustěji osídlených velkoměst na světě. Město Mumbai bylo postaveno na místě starověkého osídlení a bylo pojmenováno po místní bohyni „Mumbě“, která je zpodobněním bohyně Parvati, manželky Šivy (jeden z hlavních bohů v Indii). V období britské kolonizace byl název města Brity poangličtěn na „Bombay“. Dnes je to město plné kontrastů, kde zároveň žijí nejbohatší bolywoodské hvězdy bok po boku s těmi nejchudšími Indy ve slumech.
Brána do Indie
Tato mohutná stavba byla v Bombaji postavena na počátku 20. století za nadvlády britského impéria po návštěvě krále Jiřího V. Nápis na bráně tuto událost připomíná. A byla to opět tato brána, kterou musel projít i poslední britský voják v roce 1948, když kolonizace Indie skončila.
Viktoriino nádraží
K nejhezčím památkám Bombaje bezesporu patří Viktoriino nádraží pojmenované po britské královně Viktorii. Stavba představuje typickou ukázku novogotické architektury 19. století a oprávněně je chloubou města. Nádraží navrhl britský architekt Frederic William Stevens a trvalo to deset dlouhých let, než byla stavba dokončena.
Stát Karnátaka
Hampi
Malé město ve státě Karnátaka bylo založeno v roce 1336 a v době rozkvětu čítalo půl milionu obyvatel. Poblíž Hampi, v mystické, kameny poseté krajině, se nacházejí fascinující a tajuplné ruiny slavného hlavního města Vidžianagaru, jedné z největších hinduistických říší. Nejvýznamnější ruiny a paláce starověkého města se nacházejí podél břehu řeky Tungabhadra. Hampi je učebnicovým příkladem starověkého hinduistického umění a architektury.
Stát Kérala
Kóčin
V našem putování jsme dospěli na nejjižnější cíp Indie, do státu Kérala. Tam se nachází město Kóčin, které bylo po staletí nejdůležitějším přístavem, kam již od 15. století putovali obchodníci ze starověkého Řecka a Říma, Číňané i Arabové. Kóčin se tak stalo multikulturním městem a dodnes zde můžete nalézt početné komunity různých náboženství. Najdete zde nejstarší synagogu na území bývalého britského impéria postavenou roku 1568 ve čtvrti zvané Židovské město. Z křesťanských památek stojí za zmínku katedrála Santa Cruz, jejíž kořeny sahají do začátku 16. století. Pokud zavítáte do jedné z místních restaurací, budete velmi mile překvapeni – jídlo se podává na listu banánovníku, který je doslova zasypán různými dobrotami. Na místní kuchyni nedají obyvatelé Kočínu dopustit, dělá čest státu Kérala, jemuž se přezdívá „země koření“.
Autorkou textu je Kateřina Hapalová, všechna práva na použití jakékoliv části textu vyhrazena.