Tbilisi - Křesťanské památky - Skalní města a kláštery - Vzpomínky na SSSR - Pobřeží Černého moře - Kachetie
Hlavní město Tbilisi
Tbilisi, které se rozkládá v údolí podél řeky Mktvari, má oficiálně stejný počet obyvatel jako Praha, neoficiálně však až dva miliony. Bylo založeno v 5. století králem Vachtangem Gorgasalim, který podle legendy během lovu zranil jelena, a ten se v místních teplých pramenech zázračně uzdravil. Druhá varianta legendy tvrdí, že střelil bažanta a ten se v pramenech naopak uvařil. Každopádně teplé prameny daly městu jméno, tbili znamená teplý. Tbilisi bylo mnohokrát dobyto různými nájezdníky, a ani obyvatelstvo nebylo vždy převážně gruzínské, dodnes tu žije velká arménská menšina a vedle synagog a mešit tu fungují i arménské kostely, díky čemuž město dodnes neztratilo svoji pestrost.
Pamětihodnosti Tbilisi
Dominantou města je Narikala, stará, mnohokrát dobytá a přestavovaná pevnost, která nabízí krásný výhled na město a řeku. Nenechte se zmást atmosférou, kostel uvnitř pevnosti je nově postavený, byť podle starých rytin a podle původních základů. K pevnosti lze vystoupat pěšky od mostu Metechi nebo vyjet novou lanovkou od stejnojmenného kostela na protějším břehu. Vedle pevnosti zaujme na kopcích obrovitá socha – jmenuje se Kartlis Deda, Matka Gruzie, a v rukách drží kalich a meč.
K mostu Metechi vede ulice Leselidze, která tvoří jednu z tepen hlavního města. V blízkosti se nalézá prastará katedrála Sioni, původně z 5. století, která velikostí a významem konkuruje pouze na protější straně řeky nově vystavěné katedrále Svaté Trojice – ta je nepřehlédnutelná ze všech pohledů na město. Uličky starého města se táhnou až k mostu Baratišvili. Kousek od něj můžete nalézt v malé zahradě malebný kostelík z 6. století Ančischati, který má příjemnou a klidnou atmosféru a v jehož okolí najdete několik dobrých kaváren.
Tepnou současného Tbilisi je ulice Rustaveli, která vybíhá z náměstí Svobody (Tavisuplebis moedani) a je lemovaná vládními budovami, kostely, divadly, muzei i obchody. Nad ní se zvedá další z dominant Tbilisi, kopec Mtacminda se zábavním parkem a televizní věží. Na úbočí kopce si lze povšimnout kostelíku Mamadaviti s hřbitovem – panteonem významných gruzínských literátů, umělců a politiků. Lanovka propojující tyto pamětihodnosti není v současné době v provozu. Za zmínku stojí i Muzeum umění kousek od Tavisuplebis moedani, kde najdete největší gruzínskou sbírku středověkého umění včetně svanských ikon. Prohlídka je možná pouze s průvodcem.
Sirné lázně
Další atrakcí Tbilisi jsou sirné lázně ve čtvrti Abanotubani, která leží přímo pod Narikalou. Kromě veřejných lázní, kde se můžete za drobný peníz osprchovat v teplé sirné vodě, si lze pronajmout i soukromé místnosti v několika zařízeních. Cena se liší podle míry luxusu a smluvených služeb, ale nijak drahé to není.
Samozřejmostí je místnost s bazénkem plným horké vody, sprchou a zázemím k odpočinku, volitelné je potom občerstvení (v kachlíkované budově na ulici Abano je ke koupi i české pivo) a masáže, případně drhnutí kůže, které je jejich součástí. Masáž připomíná spíše strečink, protahování, než klasické hnětení, každopádně má ve spojitosti s teplou vodou příjemné relaxační účinky.
Křesťanské památky
Gruzie přijala křesťanství už ve 4. století a za těch mnoho set let zde bylo postaveno množství krásných a architektonicky cenných kostelů. Gruzíni také umí pro své kostely vybrat působivá místa, kde stavba doplňuje přírodní scenérii (Džvari, Gergeti Sameba a další), takže návštěva je zážitkem nejen duchovním.
Z množství kostelů a klášterů vybírám město Mccheta, které je náboženským centrem Gruzie a nabízí hned několik působivých staveb. Město je zapsáno na Seznamu světového kulturního a přírodního dědictví UNESCO. Příkladem menšího, ale významného kostela je Nikorcminda v odlehlém regionu Rača, který na svůj zápis do UNESCO stále čeká.
Kláštery a kostely v Mcchetě
Centrum gruzínské ortodoxní církve, malé městečko Mccheta, leží asi 20 minut jízdy od Tbilisi směrem na sever, na soutoku řek Aragvi a Mktvari. Je cílem jednodenních výletů z města, ale samo nabízí dostatečnou infrastrukturu pro turisty, kteří by tu chtěli zůstat několik dní. Mccheta byla hlavním městem království Iberie do 5. století našeho letopočtu a právě zde král Mirian III. přijal křesťanství v roce 326.
Za návštěvu stojí tři chrámy, dva přímo ve městě a třetí, Džvari, což značí Kříž, nahoře nad městem. Největší z nich je katedrála Sveticchoveli, což znamená „životodárný sloup“. Katedrála byla postavena v 11. století na místě staršího kostela. Podle legendy je zde pohřbená židovka Sidonie, žena, jež zemřela v důsledku náboženského vytržení, které jí způsobil dotek Kristova roucha. To přinesl její bratr z Izraele a je pohřbeno spolu se Sidonií na místě dnešního kostela. Na hrobě poté vyrostl veliký cedr, který byl pokácen a z jeho sloupů měl být postaven základ kostela. Jeden ze sloupů ale nemohl být usazen, protože se stále vznášel nad zemí. Až celonoční modlitby svaté Nino ho usadily na místo. Tomuto sloupu se připisují i další zázračné skutky a po něm se jmenuje i katedrála. Ikona, zobrazující tuto legendu, je k vidění jak v této katedrále, tak v téměř všech kostelech v celé Gruzii. Zajímavý interiér katedrály obsahuje kromě hrobek gruzínských králů, většího množství fresek, které jsou jen zbytkem původního bohatství, i zmenšenou symbolickou kopii kaple Božího hrobu v Jeruzalémě.
Dalším významným kostelem ve městě je chrám Samtavro. Podle legendy svatá Nino žila přímo na tomto místě a prý se modlila v menším a starším z dvou kostelů na místě. Ve větším kostele jsou pohřbeni král Mirian a královna Nana, současníci svaté Nino, kteří přijali křesťanství. Za kostelem pak davy poutníků přitahuje hrob populárního světce, mnicha Gabriela, který ve 20. století putoval navzdory neustálým perzekucím komunistů po celé Gruzii a konal zázraky.
Na skalnatém pahorku nad Mcchetou nemůžete přehlédnout kostel Džvari. Není to daleko, ale cesta vede přes dálnici a není značená, proto je lepší domluvit si místní taxi než se vydat pěšky. Od kostela je krásný výhled na město na soutoku dvou řek, ale zajímavá je i vlastní budova, která je považována za ikonu raně křesťanské gruzínské architektury. Kostel pochází z 6. století, jeho jméno (kříž) se odvozuje od kříže, který byl vztyčen na jeho místě už ve 4. století svatou Nino. Kolem původního kříže byl poté postaven kostel a později přistavěny další obranné zdi. Původní kříž v průběhu staletí bohužel zanikl, na jeho místě zůstal uprostřed kostela jen nízký podstavec. Zdi kostela jsou zdobeny cennými reliéfy, z nichž část je zakryta bedněním z důvodu oprav.
Katedrála Nikorcminda
Tento na první pohled nijak nápadný kostel se nachází v regionu Rača, asi čtyři hodiny jízdy od Tbilisi, kousek od přehrady Šaori. Má status katedrály a je tedy sídlem místního biskupa. Byl založen v 11. století a větší přestavby se dočkal v 17. století. Samostatně stojící zvonice je až z 19. století. Ze 17. století pochází i bohatá vnitřní fresková výmalba, která odráží mistrovské umění pozdního středověku. O něco starší, už z doby vzniku, je vnější výzdoba kostela. Stěny jsou pokryty jemně sochanými reliéfy zobrazujícími náboženské scény, figury svatých nebo skutečná i bájná zvířata. Jedná se o ukázku nejkrásnější kamenosochařské práce, která si zaslouží důkladnou prohlídku zblízka.
Zlatý věk – doba Davida Stavitele a královny Tamar
Dynastie Bagrationi vládla různým územním celkům v této oblasti od 9. do 19. století. Za zlatý věk jejich vlády se považuje období 12.–13. století, od doby vlády Davida Stavitele po dobu vlády jeho pravnučky královny Tamar. Nejvýznamnější dosud stojící památkou na dobu rozkvětu je klášter Gelati, který dnes náleží mezi světové památky UNESCO.
David IV., také zvaný Stavitel (gruzínsky Aghmašenebeli), žil v letech 1073 až 1125 a od roku 1089 do své smrti byl králem Iberie. Tento král byl nejen výborným vojákem, ale také věnoval pozornost rozvoji státní správy a kultury. Sjednotil velkou část Kavkazu pod svoji správu, udržel mimo svá území seldžucké Turky a také provedl mnoho přínosných reforem.
Další významnou postavou zlatého věku je královna Tamar. Byla pravnučkou Davida Stavitele, ale na trůn se dostala až necelých 60 let po něm. Gruzínština nemá výraz pro královnu, proto se jako vládkyně nazývala král Tamar – slovem mepe. Vládla v letech 1184 až 1213, po smrti svého otce Georgije III., který ji ještě za svého života ustanovil spoluvládkyní a nástupnicí. Období její vlády je obdobím úspěchů jak kulturních, tak vojenských a díky tomu se stala uctívanou postavou gruzínské historie a také svatou gruzínské ortodoxní církve. Klášter Gelati, založený jejím pradědečkem, si vybrala jako místo své druhé korunovace.
Klášter Gelati
David Stavitel věnoval velkou pozornost vzdělání, proto založil Gelati, klášter a akademii. Klášter ležící nedaleko Kutaisi v západní Gruzii byl nazýván Jeruzalémem východu, druhými Athénami. Akademií prošlo mnoho významných učenců té doby, ať už jako studenti nebo jako vyučující. V areálu kláštera se nachází tři kostely, z nichž největší je chrám Panny Marie, založený přímo králem Davidem.
Obzvlášť cenný je jeho interiér, zdobený freskami a velkou mozaikou Panny Marie v kupoli apsidy. Kromě kostelů se v areálu nachází částečně zachovaná budova akademie s velkým sálem a přilehlou observatoří. David je pohřben v jižní bráně kláštera, na důkaz své pokory, aby po jeho hrobě chodily nohy poutníků. Poblíž v průchodu je umístěna brána z města Gandža, které leží na území dnešního Ázerbájdžánu, a král David ji sem převezl po dobytí města na počátku 12. století.
Katedrála Bagrati
Neopominutelnou památkou svázanou s rodem Bagrationi je katedrála Nanebevzetí Panny Marie. Je umístěná na kopečku nad Kutaisi a tvoří dominantu města. Byla postavena v 11. století za vlády krále Bagrata III., proto se nazývá Bagrati. V 17. století ji těžce poškodila osmanská vojska, takže se kupole zhroutila. Rekonstrukce kupole a rozsáhlé opravné práce jsou trnem v oku organizaci UNESCO, které dalo Bagrati na seznam ohrožených památek a doporučila opravy zastavit a nechat katedrálu v ruinách. Jenže gruzínská církev by z ní ráda měla výstavní a funkční chrám, a tak je katedrála dnes po dlouhých staletích opět pod střechou.
Skalní města a kláštery
David Garedža
Uprostřed polopouště, na hranicích s Ázerbájdžánem, se nachází jedna z nejpůsobivějších památek Gruzie – skalní klášter David Garedža. Leží dobrých 40 km jízdy od města Sagarežo, kde končí poslední kloudná veřejná doprava, dále se doporučuje jet taxíkem. Celý komplex se skládá z desítek ve skále vytesaných cel, kostelů a kaplí, z nichž se malá část dodnes používá k původnímu účelu.
Klášterní komplex byl založen v 6. století jedním z tzv. syrských otců, Davidem Garedžou, a dále podstatně rozšířen jeho žáky. V 11. až 13. století zažíval klášter a jeho okolí svoje vrcholné období, žilo tu v 19 klášterech přes 5 000 mnichů. Ruiny jednoho z těchto sekundárních klášterů leží na hřebeni hned za hlavním zděným klášterem, Lávrou. Místo se jmenuje Udabno, což znamená poušť, a tvoří jej komory vysekané ve skalách, v nichž se dodnes nachází řada fresek. K Udabnu lze od Lávry vystoupat krátkou procházkou a projít pod hřebenem kopce podél celého komplexu.
Během období SSSR byl klášterní komplex David Garedža přeměněn v tréninkovou střelnici pro vojska připravující se do boje v Afghánistánu. To u Gruzínů vyvolalo masové protesty jak v Tbilisi, tak přímo na místě kláštera. Klášter byl obnoven hned v roce 1991, ale roku 1996 vláda znovu otevřela vojenskou střelnici, což vedlo stovky lidí k protestům přímo na místě. Dnes už je opravený klášterní komplex cílem turistických výprav a mniši provozují i malý obchůdek s medem, svíčkami a dalšími suvenýry.
Vardzia
Vardzia je asi nejznámější z gruzínských skalních komplexů. Nalézá se v dnes pusté jižní části regionu Samcche-Džavacheti. Ve své době ale tato oblast patřila k jednomu z center království, pozůstatky intenzivního osídlení lze nalézt v celém údolí, kde je klášter, kromě něj tu jsou i zbytky pevnosti, karavanseráje nebo kostel, který jediný zůstal po bývalém hlavním městě regionu. Výstavba Vardzie začala za krále Giorgije III. a pokračovala za vlády jeho dcery, královny Tamar, tj. v druhé polovině 12. století. O rozsahu díla si můžeme udělat představu podle počtu dnes dochovaných komůrek a kaplí – 400 místností, 25 vinných sklepů a celkem až 19 pater chodeb.
Soustava jeskyní a chodeb byla významně poškozena asi 80 let po dokončení zemětřesením, které strhlo přední skalní stěnu komplexu, poškodilo vybudované vedení vody a odsoudilo klášter k postupnému útlumu. Poslední ranou pak byly nájezdy perských a osmanských vojsk.
Nejvýznamnější památkou v areálu skalního kláštera je chrám Nanebevstoupení Panny Marie. Chrám je také vytesaný do skály, z ní vyrůstá jen jeho zděná zvonice. Pochází už z 12. století a je zdobený cennými freskami vytvořenými za vlády královny Tamar. Na jedné z fresek je vymalovaná přímo královna i se svým otcem.
Upliciche
Trojici skalních měst doplňuje Upliciche, skalní městečko nedaleko Gori u řeky Mktvari. Jako jediné z výše zmíněných má i předkřesťanskou historii, bylo založené v 6. století před naším letopočtem a je jedním z nejstarších doložených osídlení na území dnešní Gruzie. Působivá scenérie s výhledy je na vrcholu doplněna kostelíkem z 9. století postaveným na zbytcích pohanské svatyně.
V předkřesťanské době bylo Upliciche jedním z center pohanské víry v regionu, ale po konverzi ke křesťanství ve 4. století jeho význam oproti nedaleké Mcchetě poklesl. Upliciche prošlo mnoha fázemi obnov a přestaveb a až do 15. století sloužilo jako karavanseráj na Hedvábné stezce. Svoji roli také odehrálo jako pevnost a útočiště v době obléhání Turky.
Pokud se vydáte na prohlídku, najdete mimo jiné zbytky amfiteátru, různých zdobených a tesaných síní a strmý tunel, který umožňoval místním přístup k řece. Nejlepším způsobem prohlídky je prostá procházka po areálu a objevování zajímavých zákoutí, ale pokud by vás více zajímal historický pohled, u vstupu postávají průvodci, které si můžete najmout. Ti vám dokáží dát lepší představu, jak město svého času žilo a fungovalo.
Vzpomínky na SSSR
Gori – Stalinovo rodiště
Jaké muzeum v Gruzii má nejdražší vstupné? Na 10 GEL si místní cení vstup do muzea Josifa Vissarionoviče Stalina, umístněného ve městě Gori, kde se tento neslavně proslulý Gruzín narodil. Šesté největší město Gruzie má zhruba 50 tisíc obyvatel a nachází se hodinu jízdy po dálnici na západ od Tbilisi. Slovo Gori v gruzínštině znamená kopec, podoba s ruským slovem gory (hory) není podložená.
Dominantou Gori je nepřehlédnutelná pevnost, ale kromě výhledu tam dnes nic zajímavého už nenajdete. V okolí města stojí za návštěvu například chrám Ateni Sioni nebo předkřesťanské skalní město Upliciche. Centrum zájmu návštěvníků je však jinde. Mnoho lidí přijíždí pouze za účelem připomenutí si kultu Josifa Vissarionoviče Stalina, vlastním jménem Josifa Džugašviliho.
Jaký je vztah Gruzínů k této kontroverzní osobě? Místní patrioti nereprezentují celonárodní názor, který je celkem podobný tomu našemu, místní patrioti jsou prostě patrioti a mají trochu klapky před očima. Dva krátké příběhy pro ilustraci – na náměstí stávala socha Stalina. Vláda ji už mnoho let plánovala odstranit, pokaždé se ale setkala s odporem místních a s demonstracemi pro zachování sochy. Proto byla socha jednou v noci mezi druhou a třetí ranní odstraněna bez jakéhokoliv předchozího ohlášení, aniž by se k tomu obyvatelé města mohli vyjádřit. V roce 2014 se v tisku objevila zpráva o opětovném vztyčení sochy…
Zajímavá historka se nám stala na konci prohlídky, kterou jsme absolvovali s turisty z Rakouska. Průvodkyně, mladá dívka, se zeptala Rakušanů: „A máte v Rakousku taky muzeum Hitlera?“ Na jejich údiv odpověděla: „Proč by ne? Vždyť to byl také velký člověk.“ Stalinův životopis si odpustím, jen uvedu jeden citát, jenž mu je připisován: „Smrt jednotlivce je tragédie, smrt miliónů statistika.“
Stalinovo muzeum
Muzeum se nachází na jedné ze dvou hlavních tříd města, na Stalinově třídě, která je kolmá na třídu Svobody. Budova vystavěná ve stylu stalinistické gotiky se začala stavět jako místní muzeum historie. Teprve v roce 1957, čtyři roky po Stalinově smrti, byl účel pozměněn a muzeum bylo věnováno Stalinovi. V první části je v mnoha dokumentech, fotografiích i artefaktech zachycen počátek Stalinovy kariéry, jeho vláda i rodinná situace, včetně tragického osudu syna, který zemřel v německém zajetí. Z těchto sálů se vstupuje do jediné místnosti, tiché a vystlané rudým sametem, kde je umístěna Stalinova posmrtná maska. Expozici uzavírá ukázka Stalinovy pracovny a také výběr z darů, které obdržel z různých zemí – najde se tu i dar z Československa. Během posledních let přibyla do expozice i malá místnost pod schody zabývající se totalitní perzekucí během Stalinova období.
Prohlídka je možná i s anglicky nebo rusky mluvícím průvodcem, což mohu doporučit, protože doprovodné texty jsou obsáhlé a pouze v gruzínštině a ruštině. Součástí prohlídky je i návštěva Stalinova rodného domu ukrytého pod baldachýnem s řeckými sloupy. Prosté místnosti zařízené ve stylu konce 19. století nemají nijak působivou atmosféru ani vypovídací hodnotu. Stalin tu žil pouze čtyři roky. Snad zajímavější je návštěva luxusně zařízeného obrněného vagónu, ve kterém Stalin cestoval, například i na konference v Jaltě a Teheránu. Stalin se totiž bál létání.
Utečenecké tábory
Ještě krátká noticka o nedávné historii – Gori leží jen několik málo kilometrů od hranic s Jižní Osetií a během krátké války v roce 2008 zde byl ruskými vojsky veden letecký útok nejen na vojenské, ale i na civilní cíle. Mrtvých bylo více než 10. Krátce poté nastal hromadný útěk z města, které bylo obsazeno ruskými a jihoosetinskými separatistickými vojenskými jednotkami. Pokud vystoupáte na pevnost, pozůstatky bombardování neuvidíte, ale na kopcích si všimnete svahů pokrytých malými, identickými domečky. Jedná se o utečenecké tábory pro Gruzíny, kteří právě kvůli osetinským válkám (především té první, 1991–92) opustili či byli vyhnání ze svých domovů v Jižní Osetii. Pro tyto osoby se používá název „interně přesídlení“ – internally displaced people, IDP.
Kromě Gori a Stalinova muzea je v Gruzii více míst, kde na vás dýchne atmosféra Sovětského svazu a kde budete mít pocit, že se tam trochu zastavil čas nebo jsou tam dnes už jen přízraky zašlé slávy.
Hornické město Tkibuli
Tkibuli je malé hornické město v severozápadní Gruzii, asi hodinu a půl cesty od Kutaisi, na hranicích s regionem Rača. Tkibuli se prudce rozvíjelo během dob SSSR, protože se tu těžilo uhlí a ve městě bylo otevřeno celkem devět dolů. Byly postaveny paneláky, celá sídliště, velká radnice, lanovka, nemocnice… Teď ze všech dolů funguje jen jeden, sídliště jsou zbídačená a část bytů opuštěná, nezaměstnanost je ještě vyšší než ve zbytku Gruzie.
Tomu odpovídají i okolní opuštěné pamětihodnosti. Z lanovky, která jezdila na oblíbené výletní místo pod horu Devět křížů, jsou dnes jen trosky. Přesto má Tkibuli co nabídnout, alespoň jako východisko k výletům dále na sever, ke kostelu Nikorcminda, jezeru Šaori a dále. V samotném Tkibuli dlouhodobě působila česká organizace Člověk v tísni, která pomáhala s rozvojem drobného podnikání i v dalších oblastech.
Lázeňské město plné utečenců
Dalším městem dříve kvetoucím a dnes poznamenaným postsovětským vývojem je Ckaltubo. Lázeňské městečko s teplými prameny bývalo vyhlášeným cílem pro rekreaci a léčení široké škály zdravotních obtíží. Mířilo sem více než 100 000 návštěvníků ročně. Po rozpadu SSSR a během těžkého období počátků gruzínské samostatnosti začaly nevyužitá sanatoria a hotely sloužit jako ubytovny uprchlíkům z Abcházie. Uprchlíci tak některé stavby obývají již více než 20 let.
Celkem ve městě žije skoro deset tisíc vysídlených lidí v budovách, které nebyly navrženy na trvalé ubytování. Paradoxní na tom je, že jsou uprchlíky ve své vlastní zemi, vysídlení z oblastí, které dnes nejsou pod kontrolou centrální gruzínské vlády. To samozřejmě výrazně změnilo charakter města, a tak sem dnes za léčením zavítá jen pár stovek návštěvníků.
Tbiliské moře
Takzvané Tbiliské moře je přehrada postavená severně od Tbilisi, v docházkové vzdálenosti městské zástavby. Slouží jako zásobárna vody a také jako místo ke koupání a rekreaci a její délka přesahuje 8 km. Zázemí na břehu bohužel není nijak zajímavé, takže kromě letního koupání tu není moc živo.
V blízkosti přehrady stojí takzvaná Kronika Gruzie, přezdívaná také gruzínský Stonehenge. Konstrukce z kamenných kvádrů o výšce až 30 metrů nese vytesané příběhy z gruzínské historie a z Ježíšova života, to vše doplněné sochami králů v nadživotní velikosti. Projekt byl zahájen ještě za doby SSSR, ale dostavba se rozběhla až v devadesátých letech.
Horské chaty v Bachmaru
Za pozornost stojí krátká zmínka o horských chatách – i Gruzíni měli dači, chaty, kam mohli jezdit v sezóně o víkendu odpočívat. Jedna velká a známá chatová osada je Bachmaro ve výšce přes 2 000 metrů nad mořem. Vysokohorské údolí mezi zelenými kopci občas zavalené mraky je plné dřevěných chat a vždy na prázdniny ožívalo přílivem návštěvníků. Dnes se sem sice stále jezdí, ale část chat se rozpadá. Dokonce i mobilní operátor tu mimo sezónu vypíná signál – není ho komu vysílat.
Pobřeží Černého moře, Batumi
Batumi se stalo po ztrátě Abcházie hlavním letoviskem Gruzie na pobřeží Černého moře. Zároveň je i hlavním přístavem Gruzie, i proto za poslední desetiletí proběhla spousta stavebních prací, jejichž cílem bylo zajistit městu příjemnou tvář. Kromě Tbilisi je to jediné město, kde jsou i pobočky mezinárodních hotelových sítí – například Sheraton a Hilton. Také tu najdete velký výběr restaurací nejen gruzínské kuchyně, a je to jediné město, které má nějaký noční život – kluby, bary s živou hudbou – což platí jen v letní sezóně.
Autonomní republika Adžárie má z celé Gruzie největší muslimskou menšinu, a tak kousek od centra Batumi můžete navštívit mešitu. Kromě ní tu ale fungují i pravoslavný a katolický kostel a synagoga.
Botanická zahrada
Jednou z pých Batumi je botanická zahrada položená na pár kopečcích na břehu moře jižně od města. Pod botanickou je i pohodová pláž Mcvane Koncchi (Zelený mys), jak se jmenuje i konečná zastávka, na které vás vysadí městský autobus. Tato botanická pro nás celkem neobvykle nedisponuje skleníky – všechno roste volně. Stromy a rostliny typické pro jednotlivé světadíly jsou vysázeny v různých zákoutích zahrady a vy se tak můžete procházet vysoko nad mořem po pěšinách třeba ve stínu banánovníků.
Muzea v Batumi
Pokud budete mít chuť na muzea, místní galerie se honosí několika originály Pirosmaniho, nejznámějšího gruzínského malíře. Kromě ní tu je i Muzeum Adžárie s vycpaným dvouhlavým teletem a etnografickými expozicemi nebo, možná nejzajímavější, Technologické muzeum bratří Nobelů. Malá budova muzea, posazená mezi obyčejné obytné domy na výpadovce z Batumi na sever, skrývá překvapivě moderní expozici.
Věnuje se jednotlivým průmyslovým odvětvím, která v Batumi vzkvétala, a také osobnostem, které na tom měly podíl. Velkým impulzem pro rozvoj města byla výstavba ropovodu z Ázerbájdžánu v 19. století a na to navázaný rozvoj zpracovatelského průmyslu. Právě o něj se výrazně zasloužili bratři Nobelové, kteří v té době ve městě působili.
Adžarská autonomní republika – historie
Batumi je hlavním městem autonomní republiky Adžárie, která jako jediná z autonomních republik zůstala součástí Gruzie až do dnešní doby. Abcházie a Jižní Osetie, podporované Ruskem, se odtrhly během válečných konfliktů. Zlí jazykové tvrdí, že mít Adžárie hranice s Ruskem, také už dnes není gruzínská – zkrocení separatistických tendencí Adžárie je nepochybně jeden z úspěchů prezidenta Michaila Saakašviliho.
Takzvaná adžarská krize nastala v roce 2004, kdy prezident Adžárie Aslan Abašidze po pádu vlády Eduarda Ševarnadzeho odmítl uznat nový režim. Saakašvilimu se ale s pomocí adžarské opozice podařilo získat kontrolu nad autonomní republikou bez prolití krve, zatímco Abašidze utekl do ruského exilu. Dodnes je ale mezi částí místního obyvatelstva Abašidze oblíbený.
Pobřeží Adžárie
Batumi je i skvělým východiskem k poznávání vnitrozemí Adžárie a celého pobřeží. Na jih je to jen 20 kilometrů na turecké hranice. Celou cestu lemují příjemná menší letoviska s rodinnými hotely a oblázkovými plážemi, klid ruší jen silnice spojující Gruzii s Tureckem, která leží jen kousek za plážemi. Úplně na hranicích leží Sarpi, o něco severněji stojí pak Gonio, které se kromě klidné pláže a dobré dostupnosti z Batumi honosí i starou římskou pevností Apsaros s domnělým hrobem apoštola Matěje.
Vnitrozemí Adžárie
Za návštěvu stojí i vnitrozemí Adžárie. Od Batumi do hor podél řek Choroki a Adžaricchali stoupá silnice, která přes průsmyk Goderzi ve výšce 2 025 m n. m. spojuje východ a západ Gruzie, Adžárii se Samcche-Džavacheti. Průsmyk je průjezdný jen několik měsíců v roce a cesta vzhůru je lemována malými vesničkami s bílými minarety.
Podél silnice se nachází hned několik míst vhodných k zastávce: restaurace Čadrebi, vodopády u vesnice Machunceti a několik starých obloukových mostů, z nichž nejvýznamnější a nepůsobivější je most královny Tamar kousek před vesnicí Keda, cca 40 km od Batumi.
Restaurace Čadrebi je svým způsobem unikátem mezi gruzínskými restauracemi – jedná se na gruzínské poměry o neobvyklý koncept lokální kuchyně z místních surovin. Najdete ji v hezké nově postavené dřevěné, prosklené stavbě hned u silnice. Bílé ubrusy, krásně prostřeno, ale ceny přesto zůstávají na místní úrovni. Majitel se stará, aby bylo vařeno z nejlepších místních surovin. Sám prý sbíral recepty po adžarských vesnicích a osobně hledal dodavatele nejlepšího másla, smetany, masa a dalších surovin. Ryby chová přímo na pozemku, stejně jako si pěstuje část potřebné zeleniny.
Restaurace je v létě rozšířena o další posezení, pozemkem protéká řeka a v příjemném stínu pod stromy je altán pro stolování a také několik chatiček k přespání. Největší z nich je dvoupatrová a její přízemí zabírá příjemná sauna. Rezervaci lze zajistit telefonicky v ruštině a někdy i v angličtině. Zastavit se tu stojí za to – jednou z chloub restaurace je fakt, že tu už jedlo sedm prezidentů včetně Václava Klause a zřejmě byli spokojeni.
Na sever od Batumi
Hodně návštěvníků směřuje i do letovisek na sever od Batumi – do Kobuleti, které je charakterem podobné Goniu a je stále adžarské, nebo do Ureki, které už patří ke kraji Guria. Ureki se nachází asi 2 km od hlavní silnice, žije jen turistickým ruchem, ale přesto si udržuje spíše rodinný, klidný charakter. Vyznačuje se množstvím jednoduchého ubytování, restaurací nabízejících jen gruzínskou kuchyní a navečer i všudypřítomnou a hlasitou gruzínskou hudbou.
Hlavním lákadlem je ovšem pláž, která jako jediná v Gruzii není oblázková, ale je pokrytá černým magnetickým pískem, o kterém se říká, že je léčivý hlavně na pohybovou a dýchací soustavu. Ureki tak bylo už v době SSSR cílem mnohých výprav.
Kachetie
Kachetie má pověst nejpohostinnějšího kraje v celé pohostinné Gruzii. Jednou z příčin je i její poloha podél řeky Alazani v podhůří Velkého Kavkazu. Kachetie se tak vyznačuje příjemným klimatem a úrodností. Teplá a slunečná léta stejně jako suchá a vápenitá půda zajišťují kvalitní úrodu révy. Zároveň jsou tu velké pastviny pro skot a telecí šašlik tu je vyhlášený.
Kromě toho má Kachetie i zajímavou historii. Byla velkou část historie samostatným královstvím, a to se promítá i v množství památek, od ranně středověkých klášterů až po paláce z 19. století. Kachetie tak dnes nabízí nejen gurmánské zážitky, ale i historické cíle. K její popularitě přispívá i snadná dostupnost, do větší části regionu se dostanete za hodinku a půl jízdy maršrutkou nebo autobusem z Tbilisi směrem na východ, k ázerbájdžánským hranicím. Kachetinci mají také svůj vlastní naturel – jsou pracovití, dobrosrdeční. U ostatních Gruzínců se stávají terčem vtipů pro svoji přímočarost a jednoduchost.
Turistické městečko Sighnaghi
Sighnaghi, malé městečko na kopci nad řekou, naproti hřebenu Velkého Kavkazu, je na přání bývalého prezidenta Michaila Saakašviliho vlajkovou lodí gruzínského turistického ruchu. Mezi jeho klady patří atraktivní poloha a relativní blízkost Tbilisi, několik zajímavých památek a také opravené a příjemné centrum města. Saakašvili zde natáčel svůj volební klip, který chytlavou melodii spojuje s popěvkem „Miša magaria“ („Míša je skvělý“) a pochodem jeho stoupenců po pěkných exteriérech města – na klip se můžete podívat na Youtube.
Město je obehnáno hradbami, které ho chránily před nájezdníky z blízkého Dagestánu – současná podoba hradeb je ale až z 18. století a proto nemá valnou historickou hodnotu. Část je však zpřístupněná a z opevnění jsou pěkné výhledy na město i okolní údolí. Přímo ve městě, kromě procházky po hradbách, stojí za návštěvu dva kostely, kostel sv. Giorgije a kostel sv. Štěpána ve hradbách, kde se nachází jeden ze vstupů na hradby.
Dalším cílem je blízké Bodbe, klášter s kostelem původně z 9. století, který však byl výrazně přestavěn v 19. století. V klášteře je pohřbena patronka Gruzie svatá Nino, která přinesla křesťanství do Gruzie. Pod klášterem vedou úzké schody k prameni, kde věřící konají koupele a věří v jeho léčivé účinky. V blízkosti Sighnaghi také stojí za návštěvu architektonicky unikátní kostel Gurdžáni Kvelacminda, který zakrývají hned dvě kopule, a vnitřní prostory obklopuje ochoz, na nějž je možné vystoupat.
Telavi a výlety z města
Administrativním a funkčním centrem regionu je Telavi, které leží o další půlhodinu cesty dále od Sighnaghi. Paradoxně vzdušnou čarou je blíže Tbilisi, ale cesta přes hory je obtížně sjízdná. Telavi bylo sídlem kachetinských králů a z té doby tu zůstal zachovaný palác krále Erekleho II. Město je vhodným východiskem pro návštěvy dalších zajímavých míst v okolí. Nabízí se dva okruhy, po křesťanských památkách na západ od Telavi a po místech spojených s historií a vínem na východ od Telavi.
Významným poutním cílem v okolí je katedrála Alaverdi zachovaná v podobě z 11. století. Díky své věži o výšce 55 metrů je druhou nejvyšší náboženskou stavbou v Gruzii, přičemž primát ztratila až po vysvěcení nové katedrály v Tbilisi v roce 2004. Kousek odtud leží Ikalto založené v 6. století jedním z tzv. 13 syrských otců, které bylo nejen významným klášterem, ale i sídlem význačné středověké akademie, na níž studoval i největší ze starých gruzínských spisovatelů Šota Rustaveli. Pokud vám bude zbývat energie, stojí za vidění i dvojice klášterů Šuamta. Zajímavější než nový ženský klášter je asi ten starý a opuštěný, který má velmi příjemnou a intimní atmosféru.
Cesta za vínem
Kachetie je kraj vína a lépe než jen z lahví koupených v obchodě jej poznáte přímo na místech, kde se víno vyrábí nebo vyrábělo. Nejblíže od Telavi je zámek Cinandali, sídlo významné šlechtické rodiny Čavčavadze, která významně zasáhla do dějin regionu v 19. století. Zámek, nebo z našeho pohledu spíše letní zámeček, stojí v rozlehlém parku asi 10 minut jízdy od Telavi. Kromě prohlídky samotné budovy se nabízí i možnost ochutnávek ve sklípku pod zámkem, kde lze místní vína i koupit. V blízké době se snad prohlídka rozšíří i o nově opravené výrobny vína a archivního sklepa v zadní části parku. Nenechte se zmást tím, že se jedna z běžných bílých odrůd vína jmenuje Cinandali stejně jako zámek, neznamená to nutně, že je ze zámecké produkce.
Dále po silnici od Telavi narazíte na vesnici Mukuzani a pokud zde odbočíte vlevo, je to jen kousek do další vsi Velisciche. Zde jedna z bočních ulic ukrývá příjemné domácí muzeum výroby vína. Interiér expozice v přízemí i suterénu je zaplněn předměty spojenými s tradiční technologií výroby vína. Pokud budete mít štěstí na průvodce, se kterým najdete společný jazyk (kromě gruzínštiny je jistá ruština), tak vám i poví, jak se který nástroj nebo nádoba používá. Vrcholem návštěvy je degustace, kdy dostanete chléb, sýr, dvě karafy vína, karafu pálenky čača a míra ochutnávání je už jen na vás.
Jednou z unikátních atrakcí Kachetie jsou vinné sklepy u města Kvareli. Jedná se o druhé nejdelší vinné sklepy na světě s celkovou délkou chodeb 8 km. Byly původně postavené za studené války pro vojenské účely a donedávna sloužily pouze k uložení vína pro místní vinařskou fabriku. V roce 2012 však proběhla velká rekonstrukce, která umožnila i běžným návštěvníkům přístup do části chodeb. Kromě prohlídky chodeb lze využít i dalších aktivit z místní nabídky: kromě degustace vína a čači tu můžete zkusit vyrobit vlastní gruzínský chléb nebo čurčchelu.
Cestou zpět k Telavi lze navštívit ještě další dvě zajímavé památky – klášter Nekresi vysoko na kopci, kde kromě kostela stojí i budovy, kde mniši žili, a kde se uchovávaly velké nádoby na víno. Ještě blíže pak je vesnice Gremi se zachovanou katedrálou z 16. století, která vyniká krásnou zvonicí a zajímavými freskami. Dnes malinká vesnice byla svého času hlavním městem kachetinského království, než jej zpustošily armády perského šáha Abbáse v 17. století. Teprve pak se místní králové přesunuli do Telavi.
Autorkou textu je Kamila Sirotná, všechna práva na použití jakékoliv části textu vyhrazena.