Soluň
Soluň (řecky Thessaloniki nebo také Salonica) je hlavním městem řecké Makedonie. S cca 800 tisíci obyvateli je po Aténách druhým největším řeckým městem. Leží na konci Soluňského zálivu, který je malým výběžkem rozsáhlejších Thermajského zálivu. Jihovýchodně od města se tyčí hora Hortiatis (1 201 m n. m.).
Je to významné ekonomické a průmyslové centrum s velkým obchodním přístavem, který je jakousi branou na Balkán. Soluň se také může pyšnit mezinárodními veletrhy, filmovým festivalem a Aristotelovou univerzitou, která je s 80 tisíci studenty největší univerzitou v Řecku. Celá studentská populace ve městě čítá na 200 tisíc osob. S tím souvisí i rušný noční život, díky kterému byla Soluň zařazena nakladatelstvím Lonely Planet mezi top 10 „party měst“ světa. Říká se, že množství barů a kaváren na hlavu je tady vyšší než v kterémkoliv jiném evropském městě.
V Soluni zůstalo málo zbytků římských památek, zato její kostely reprezentují každé období byzantského umění a architektury. Ty nejznámější stojí za návštěvu i přes velké škody napáchané ohněm, zemětřeseními a přeměnou v mešity. Křesťanské a byzantské památky Soluně byly v roce 1988 zařazeny na Seznam světového kulturního dědictví UNESCO. Dále se tu nachází několik dobrých muzeí. Od přístavu vede podél pobřeží promenáda (Leoforos Nikis), která míjí i hlavní náměstí Platiea Aristotelous, oblíbené místo schůzek s mnoha kavárnami, a končí u Bílé věže.
Historie Soluně
Makedonský generál Kassandros pojmenoval město Thessaloniki v roce 316 př. Kr. podle dcery Filipa II. Makedonského, nevlastní sestry Alexandra Velikého. Když se narodila, rozšiřoval právě její otec Filip II. svá teritoria v Thesálii (dnešní střední Řecko), a tak dceru pojmenoval Thessaloniki, což v překladu znamená „vítězství v Thesálii“. Po dobytí Římany v roce 168 př. Kr. se město stalo hlavním městem provincie Macedonia. Jeho rozvoji napomohla výhodná poloha u zálivu a na obchodní cestě na Balkán. Procházela tudy římská cesta Via Egnatia, která vedla z Dyrrhachia (dnešního přístavu Drač v Albánii) přes Ohridské jezero v dnešní Makedonii do Soluně a pak dále na východ do Byzantia (pozdější Konstantinopolis, dnešní Istanbul).
V letech 49-50 tu kázal a šířil evangelium svatý Pavel. Jeho dva dopisy Soluňským, kterými se obrací na věřící církve, kterou tu založil, jsou dnes součástí Bible. Císař Galerius v Soluni ve třetím století zahájil perzekuci křesťanů, jejíž obětí se stal i svatý Dimitrios (Demetrius), který je dnes patronem města. Když se Římská říše rozpadla na dvě části, stala se Soluň po Konstantinopoli druhým nejvýznamnějším městem východní části, tedy Byzantské říše, a vzkvétala jako duchovní i ekonomické centrum.
V 9. století se tu narodili bratři Cyril (Konstantin) a Metoděj, kteří se stali slovanskými věrozvěsty. Strategická poloha města nevyhnutelně přinášela více či méně úspěšné útoky nepřátel. Velmi silné hradby města musely v průběhu staletí čelit např. Gótům, Slovanům, Arabům, Bulharům, Frankům, Epircům a dalším. V roce 1185 vyplenili Soluň Normané a po čtvrté křížové výpravě tu jeden z jejích vůdců Bonifác z Montferratu založil v roce 1204 feudální království Thessalonika. To přetrvalo jen 42 let, než bylo znovu připojeno k Byzanci.
Po několika obléháních kapitulovalo město v roce 1430 před osmanskou vládou – úspěšnou invazi zorganizoval turecký sultán Murad II. V tureckých rukou byla Soluň skoro 500 let, Turci nazývali město Selanik. Teprve po balkánských válkách v roce 1913 byla Soluň spolu se zbytkem Makedonie oficiálně připojena k Řecku, které získalo nezávislost téměř o 100 let dříve. Obyvatelstvo bylo tehdy multietnické, žili tu Řekové, Turci, Slované, Arméni, Albánci a především tu po vyhnání sefardských Židů z Pyrenejského poloostrova v roce 1492 sídlila vůbec největší židovská komunita v Evropě. Židé tvořili svého času polovinu obyvatel města, proto se mu říkalo „matka Izraele“.
V roce 1917 ve městě propukl požár, a protože zde neexistoval žádný požární sbor, oheň se rychle rozšířil, zničil 9 000 domů a nechal 70 tisíc obyvatel bez domova. Problém bezdomovectví se prohloubil po roce 1923, kdy došlo k výměně obyvatelstva s Tureckem na etnickém základě a do Soluně přišla vlna přistěhovalců z Turecka. Od konce 20. let začaly na základě nového územního plánu vznikat široké ulice a velká náměstí. Židovskou populaci Soluně téměř vyhladili nacisté za druhé světové války.
Další katastrofa však přišla v roce 1978 v podobě silného zemětřesení. Většina moderních budov příliš neutrpěla, to se ale už nedá říct o byzantských kostelech. Některé z nich jsou stále v procesu rekonstrukce. V roce 1997 bylo město vybráno jako Evropské město kultury.
Zajímavosti a památky Soluně
Archeologické muzeum – vynikající muzeum, které skrývá mnoho uměleckých pokladů vykopaných na archeologických nalezištích po celé Makedonii. Mj. je tu k vidění i část předmětů z nevyloupené hrobky krále Filipa II. Makedonského, která byla v 70. letech objevena ve Vergině. Vedle kostry tohoto významného panovníka 4. století př. n. l. v ní byly objeveny zlaté šperky, bronzové a terakotové vázy, slonovinové reliéfy a další vzácné předměty. Schránka s ostatky panovníka a jeho ženy byla převezena zpět do Verginy, přesto toto muzeum rozhodně stojí za návštěvu. K zlatým hřebům patří bronzový kratér (nádoba na mísení vína a vody) Derveni s výjevy z Dionýsova života.
Muzeum byzantské kultury – se věnuje raně křesťanské a byzantské architektuře a umění.
Bílá věž (Lefkos Pyrgos) – 32 m vysoká věž postavená Turky v roce 1430 jakou součást městských hradeb. Je symbolem města a zároveň nejvýraznějším orientačním bodem. V 18. století byla používána jako vězení pro vzpurné janičáry, příslušníky elitního sultánova vojska složeného z násilně odvlečených křesťanských chlapců, kteří konvertovali k islámu. V roce 1826 bylo na příkaz sultána Mahmuda II. mnoho janičárů právě v této věži povražděno, proto byla dlouho známá jako „krvavá věž“. Po připojení Soluně k Řecku byla věž nabílena, což představovalo symbolické gesto znamenající konec její dřívější funkce. Bílá vrstva byla ale nakonec odstraněna a věž přeměněna na muzeum města Soluně s historickou expozicí. Hlavní důvodem pro výstup na věž je ale pěkný výhled na město.
Galeriův oblouk – byl vztyčen v roce 303 na počest císařových vítězství nad Peršany. Dodnes přežila jen jeho západní polovina, která přesto vypadá impozantně. Galerius vládl východní polovině římského impéria a měl v Soluni své sídlo.
Rotunda (Agios Georgios) – nejstarší kostel ve městě pochází také z doby císaře Galeria (z počátku 4. století). Původně mělo jít o Galeriovo mauzoleum. Stavba na kruhovém půdoryse (rotunda) postavená z římských cihel ale tomuto účelu nikdy nesloužila. Konstantin Veliký ji přeměnil na kostel sv. Jiří a Turci na mešitu. Stále stojí i Turky přistavěný minaret. Uvnitř uvidíte nádherné mozaiky.
Atatürkův dům – restaurovaný rodný dům tureckého národního hrdiny a prvního tureckého prezidenta, který se narodil právě v Soluni v roce 1881, kdy byla Makedonie součástí Osmanské říše. Mustafa Kemal, pozdější Atatürk („otec Turků“) tu prožil dětství a studoval na důstojnické vojenské škole. Povolení ke vstupu do objektu je nutné získat na sousedním tureckém konzulátu po předložení pasu.
Ano Poli (Horní město) – stará turecká čtvrť známá také jako Kastra s hrázděnými domky, jejíž úzké uličky se shlukují kolem byzantské pevnosti na svazích hory Hortiatis. Je jedinou zachovalou částí Soluně 19. století. Uličky jsou tu úzké a příkré se spoustou schodů, ale zejména je odtud dobrý výhled na moderní město a na záliv.
Hradby – byly postaveny původně už ve 4. století římským císařem Theodosiem, ale přestavěny ve 14. století. Měly kdysi na délku 8 km, dodnes se částečně zachovala asi polovina jejich původní délky. Součástí hradeb bylo 40 věží, většinou čtvercových a rozmístěných v nepravidelných vzdálenostech.
Osios David – malý byzantský kostelík z 5. století s krásnou mozaikou 12letého Krista a vzácnými freskami z 12. století.
Kostel sv. Dimitria (Agios Dimitrios) – vůbec největší kostel v Řecku, bazilika původně z 5. století. Svatý Dimitrios se narodil v Soluni ve 3. století n. l. Původem římský voják se stal významným učencem a křesťanským konvertitou. Byl umučen na příkaz císaře Galeria. Později se objevila tvrzení, že se v kritických chvílích zjevil ve válečnickém převleku při obléhání Soluně a nepřátelé v hrůze utekli, a také tvrzení o zázračných vyléčeních na místě jeho umučení. Právě na místě jeho údajného věznění a umučení byl vybudován tento kostel, konkrétně jeho krypta, ve které se každý pátek večer mezi 21. a 23. hodinou koná zvláštní bohoslužba. Turci přeměnili kostel na mešitu a vnitřní stěny omítli. Když byl znovu restaurován pro křesťany, byly objeveny mozaiky ze 7. a 8. století na pilířích po obou stranách oltáře. Část z nich přežila i požár z roku 1917. Mozaiky většinou znázorňují svatého Dimitria spolu s dalšími postavami.
Kostel Panagia Achiropiitos – nejstarší chrám ve městě, který je raným příkladem baziliky postavené v 5. století. Zachovaly se zde některé mozaiky a fresky. Jméno kostela znamená v překladu „udělaný bez rukou“, podle slavné ikony Panny Marie, která byla údajně zázračně sama nakreslena ve 12. století. Původně byl kostel zasvěcen pravděpodobně Panně Marii, která byla krátce předtím na 3. ekumenickém koncilu (431) uznána za Bohorodičku.
Kostel Agia Sofia (Kostel Boží moudrosti) – byl postaven v 8. století ve snaze napodobit slavný stejnojmenný chrám v dnešním Istanbulu. Stojí v zahradě, která je částečně pod úrovní terénu. Obdivovat tu můžete krásné mozaiky, především mozaiku Nanebevstoupení v hlavní kopuli.
Osmanské památky – čtvrť tureckých bazarů leží na jih od náměstí Dikastirion, někdejšího římského fóra. V oblasti se nachází i turecké lázně Bey Hamam z 15. století, které dnes slouží pro umělecké výstavy. O několik set metrů dál na západ stojí mešita Bey Tzamí a tržnice Bezisteni.
Tržiště Modiano – tradiční trh je součástí koloritu města už od roku 1930, kdy architekt Eli Modiano dokončil budovu ve tvaru kříže, v níž je trh umístěn. Prodejci tu nabízejí např. koření, sýry, ryby, maso a další produkty.
Židovské muzeum – se věnuje historii soluňských Židů od roku 140 př. Kr. až po druhou světovou válku. Působivé jsou vzpomínky na velký židovský hřbitov, na kterém bylo půl milionu hrobů, než ho nacisté zcela zpustošili.
Přístav – starý přístav císaře Konstantina Velikého byl ve středověku zanesen bahnem. Ten dnešní byl vytvořen francouzskou společností koncem 19. století. Kvůli konkurenci Pirea (přístavu u Atén) a také železnice postupně ztratil na významu, ale v posledních desetiletích je tu znovu čilý provoz, spojený se soluňským průmyslem.