Národní park Bieszczady
Karpaty
Pohoří Karpaty je horské pásmo, které tvoří cca 1 500 km dlouhý oblouk táhnoucí se přes několik zemí střední a východní Evropy. Začínají na východě České republiky, kde je jejich nejvyšší horou Lysá hora (1 323 m, nejvyšší vrchol Moravskoslezských Beskyd) a pokračují přes Slovensko, Polsko, Ukrajinu, Maďarsko a Rumunsko do Srbska. Nejvyšším pohořím Karpat jsou Vysoké Tatry, které se rozkládají na pomezí Slovenska a Polska, nejvyšší vrcholem je Gerlachovský štít (2 655 m), který leží na území Slovenska. Nejvyšším vrcholem Polska jsou Rysy (2 501 m), o které se Slovensko a Polsko dělí.
V Polsku se nachází 10 % území Karpat. Tuto zemi si obvykle primárně nespojujeme s horami, zejména polské Tatry tvořící asi 22 % celkového území Tater jsou však oblíbenou turistickou destinací. V čele polské zimní (i letní) turistiky stojí lyžařské středisko Zakopane, známé i svými skokanskými můstky. Na východ od Tater pak leží další pohoří polských Karpat, od západu na východ jsou to Sadecké Beskydy (Beskid Sądecki), Nízké Beskydy (Beskid Niski) a konečně Bukovské vrchy (Biezsczady).
Bieszczady
Bieszczady jsou zapomenutým řídce osídleným krajem v samotném jihovýchodním cípu Polska. Zasahují také na severovýchod Slovenska (kde se nazývají Bukovské vrchy) a do Zakarpatské oblasti Ukrajiny. Zdejší oblé hřebeny dosahují podstatně nižších nadmořských výšek než Tatry. Nejvyšším vrcholem je Pikuj na území Ukrajiny (1 405 m), na území Polska potom vrchol Tarnica s nadmořskou výškou 1 346 m. Holé vrcholky se tu zvedají nad hustými bukovými a borovými lesy a pro milovníky turistiky jsou velmi atraktivní. Charakteristické louky na horských hřebenech se nazývají poloniny.
Poloniny
Poloniny jsou oblé travnaté hřebeny bez lesů v Karpatech, které se vyskytují na území Ukrajiny, Slovenska a Polska. Nejsou to běžné vysokohorské louky, které známe i z našich hor – vznikají jiným způsobem. Zcela zde chybí přechodové pásmo mezi lesem a bezlesou holinou, které by tvořily keře a malé stromy, např. zakrslé jalovce. Louky zasahují poměrně nízko a přechází přímo v les (většinou listnatý).
Původ tohoto stavu je třeba hledat v tzv. valašské kolonizaci – kdysi byly kosodřevina a les mýceny a žďářeny (vypalovány) a vznikly louky (pastviny). Pasení na loukách od té doby nepřetržitě pokračuje. Kdyby přestalo, zarostly by louky náletovými dřevinami či vysokou travou a poloniny by mizely, stáda dobytka tedy k poloninám neodmyslitelně patří. Dobytek spásá vysoké a agresivní druhy krav, což umožňuje i rozšíření vzácnějších a menších rostlin, jako jsou hořec či dryádka.
Poloniny tedy nejsou alpínským vegetačním stupněm, ten se vyskytuje až od nadmořské výšky cca 1 600 m. V tomto travnatém pásu často rostou borůvky, které místní lidé hojně sbírají. Název polonina pochází ze slovanských jazyků, používá se ale pro tento typ krajiny i v angličtině či němčině.
Stručná historie
V 9. století bylo území dnešního jihovýchodního Polska součástí říše Velké Moravy. Toto století přineslo také vpád Maďarů, kteří nakonec Velkou Moravu vyvrátili. Poté se stal region místem soupeření Maďarů, Poláků a Kyjevské Rusi. V roce 981 ho zabral kyjevský kníže Vladimír I., v roce 1018 se stalo součástí Polska, v roce 1031 znovu Kyjevské Rusi a v roce 1340 za krále Kazimíra III. znovu Polska. Za první světové války v zimě roku 1914 až 1915 tady probíhaly těžké boje v rámci východní fronty.
Bojkové a Lemkové a operace Visla
Slovanské kmeny kočovných pastevců se ve 13. až 15. století usazovaly v Bukovských vrších a Nízkých Beskydech. Bojkové osídlili východní Bukovské vrchy, Lemkové západní Bukovské vrchy, Nízké Beskydy a zčásti i Sadecké Beskydy. Příslušníci obou kmenů, ač také Slované, žili v horách poměrně izolovaně od Poláků obývajících nížiny a hovořili dialektem ukrajinštiny (resp. rusínštiny). Měli také odlišné náboženství, nejprve pravoslavné, poté od roku 1596 převážně řecko-katolické (uniatské), které umožnilo uchovat si „východní“ liturgii, když zároveň uznají autoritu papeže. Ačkoliv se obě etnické skupiny někdy mísily (např. v podobě smíšených manželství), dokázaly si uchovat odlišnou etnickou identitu.
Bojkové a Lemkové žili s Poláky dlouho v míru. Do druhé světové války se jejich počet v oblasti odhadoval na 200 až 300 tisíc, tvořili zde tak dokonce většinu obyvatel. Za druhé světové války ale byla z území Ukrajiny Rudou armádou vytlačena Ukrajinská povstalecká armáda (UPA). Někteří její vojáci se uchýlili do kopců jihovýchodního Polska, kde se proti nim postavila polská armáda s podporou SSSR. UPA dlouho odolávala a dokázala v roce 1947 zlikvidovat i polského generála Karola Świerczewskiho. Polská vláda měla podezření, že Bojkové a Lemkové Ukrajinskou povstaleckou armádu podporují a situaci vyřešila radikálně – deportací obou etnik z celé oblasti Bukovských vrchů i Nízkých Beskyd při tzv. operaci Visla.
Většina (cca 150 000 lidí) jich byla vystěhována na bývalá německá území na západě země, která získalo Polsko v důsledku druhé světové války. Je pravda, že přitom obdrželi finanční a materiální pomoc od polské vlády, která měla zájem také na osídlení bývalých německých území. Etničtí Ukrajinci pak byli v rámci smlouvy o výměně obyvatel mezi oběma komunistickými režimy nuceni z Polska odejít do Sovětského svazu. Mnohé vesnice se zcela vylidnily, dodnes je proto tato oblast polských Karpat velmi řídce osídlená. Jen malá část Bojků a Lemků se později vrátila. Také mnohé řecko-katolické kostely už zůstaly v rukou katolíků či pravoslavných, pouze některé byly vráceny.
Někteří polští i ukrajinští politici i historici dnes operaci Visla odsuzují a označují ji za etnickou čistku. Jiní mluví o tom, že to byla jediná možnost, jak zastavit boje, což se v důsledku operace skutečně povedlo. V roce 2002 odsoudil operaci tehdejší polský prezident Alexandr Kwaśniewski. V roce 2007 ji dokonce společně odsoudili polský prezident Lech Kaczyński a ukrajinský prezident Viktor Juščenko. Nejviditelnějším dědictvím Bojků a Lemků v Bieszczadech jsou dnes dřevěné pravoslavné nebo uniatské kostelíky. V odlehlých oblastech jsou k vidění také ruiny domů, sadů, kostelů či hřbitovů, zkrátka zbytky dřívějších vesnic.
Fauna a flóra Bieszczad
V důsledku operace Visla z roku 1947 je pohoří pouze řídce obydlené, i proto si zachovalo bohatou a z velké části původní faunu a flóru. Žijí zde medvědi hnědí, vlci, rysi, zubři (ti zde byli znovu vysazeni v 60. letech), los evropský, jelen evropský, mýval severní, bobři, vydry, draví ptáci (včetně orla křiklavého a orla skalního) i vzácný čáp černý. Velká část polské části pohoří patří do národního parku Bieszczady, který vznikl v roce 1973 a roku 2021 byl vyhlášen i světovým dědictvím UNESCO, když se stal součástí zápisu pod souhrnným názvem „Původní bukové lesy Karpat a dalších oblastí Evropy“. Na slovenské části pohoří se rozkládá národní park Poloniny, na ukrajinské potom Užanský národní park.