(lat. Pecari tajacu, angl. collared pesary, musk hog, skunk pig)
Popis
Pekari svým vzhledem sice připomíná prase, ale díky mnoha anatomickým rozdílům patří do vlastní čeledi pekariovití (Tayassuidae), kde najdeme celkem čtyři druhy. Vyskytuje se hojně po celé tropické a subtropické Americe, od jihozápadu USA po severní Argentinu a na ostrově Trinidad. Pekari je velmi přizpůsobivý druh, a tak ho najdeme téměř ve všech habitatech (místech výskytu), také v zemědělské krajině a městech.
Pekari je středně velké zvíře s robustním tělem a štíhlýma nohama. Dorůstá délky okolo jednoho metru a výšky 30 až 50 cm, váha zvířete se pohybuje mezi 16 a 27 kg. Ocas je téměř neznatelný. Hlava pekariho je poměrně velká s malýma očima, dlouhým rypáčkem s vyčnívajícími ostrými rovnými kly. Ty jsou tvořeny zvětšenými špičáky, slouží zvířeti k vyhrabávání potravy, drcení tvrdých semen, řezání do kořenů rostlin a samozřejmě také k obraně před predátory. Srst pekariho je tvořena silnými rozježenými štětinami tmavě šedé barvy s nezaměnitelným bílým pruhem táhnoucím se okolo krku, který mu dal jméno. Díky pachovým žlázám umístěným za očima a na zadku je pekari dříve cítit než vidět.
Pekari je nejaktivnější během chladnějších částí dne, tedy ráno a navečer. Den tráví schovaný ve stínu nebo poblíž vody a bahna, kam se chodí chladit. V noci se pak ukrývá v norách, pod kořeny stromů a v jiných úkrytech. Jeho přirozenými nepřáteli jsou kojoti, pumy, jaguáři, oceloti a velcí hadi. Pokud se cítí pekari v nebezpečí, upozorní ostatní varovným signálem a dá se na útěk, dokáže vyvinout rychlost až 35 km/h. Nepatří mezi agresivní tvory, ale v některých případech se ve větším počtu jedinců odváží napadnout i větší zvíře, dokonce i jaguára. Brání se pomocí ostrých klů. V přírodě se dožívá 10 let, v zajetí až 24 let.
Sociální uspořádání
Pekari je velmi společenské zvíře žijící ve skupině čítající 6 až 12 jedinců. Stádo obývá teritorium o rozloze okolo tří km², které si značkuje svým pachem. Skupina má vytvořenou hierarchii založenou na velikosti a síle zvířat. Jednotlivá zvířata se drží neustále při sobě a dělají tak všechno společně. Jen nemocná nebo stará zvířata se od skupiny vzdalují.
Potrava
Pekari je všežravec, živí se hlavně různorodou rostlinnou stravou, jako jsou trávy, kořínky, bobule, semena, ořechy a plody. Velmi rád má také kaktusy, hlavně agáve a opuncie, protože jsou hodně šťavnaté. Kromě toho ale nepohrdne ani hmyzem a drobnými obratlovci. V obydlených oblastech požírá také zemědělské plodiny a okrasné rostliny. Jeho trojdílný žaludek je schopný trávit i málo rozkousanou potravu bohatou na celulózu.
Komunikace a smysly
Pekari komunikuje ve stádu s ostatními jedinci hlavně prostřednictvím zvuků a také pachů, které využívá pro značení teritoria a odlišení jedinců navzájem. Pekari má velmi dobře vyvinutý čich, který používá hlavně při vyhledávání potravy pod zemí. Dalším dobře vyvinutým smyslem je sluch, který využívá v komunikaci s dalšími jedinci a k obraně před nepřáteli. Oproti tomu má malé oči a velmi slabý zrak.
Rozmnožování
Pekari se může rozmnožovat během celého roku, záleží ale na množství srážek v dané oblasti. Ve vlhčích letech se rodí více mláďat než v sušších. Samice se páří s více samci ze svého stáda. Březost trvá 145 dní, před narozením mláďat se samice vzdálí od stáda. Vrh čítá obvykle jedno až čtyři mláďata, která váží 500 až 900 g. Jejich srst je na rozdíl od dospělých rezavá s černým pruhem na hřbetě. Za dva až tři dny se samice s mláďaty opět připojí ke skupině. Mláďata sají mateřské mléko šest až osm týdnů a dospívají ve věku zhruba jednoho roku.
Zajímavosti
- Jedním z anglických názvů pekari je musk hog, které získal podle typického zápachu ze žláz, kterými si značkuje teritorium (musk znamená pižmo). Společně s dalšími třemi druhy pekari se běžně portugalsky nazývá pecari, porco-do-mato, queixada, tajaçu a španělsky javelina, jabalí, sajino, pecarí.
- Od prasat se liší např. špičáky, které směřují z horní čelisti dolů (u prasat nahoru), velmi krátkým ocasem, zvláštní žílou na hřbetě a složitějším žaludkem.
- Jsou popsané případy z Bolívie, kde skupina pekari vážně zranila nebo i zabila člověka.
- Pekari páskovaný je považován za málo dotčený druh i přesto, že po staletí sloužil jako zdroj masa a kůže místním obyvatelům. Dnes ho ohrožuje ztráta přirozeného prostředí vlivem rozšiřování farem, polí a pastvin. Farmáři je také systematicky vybíjí, aby ochránili pěstované plodiny.
- První fosilní doklady o předcích tohoto druhu pochází z Evropy z doby eocénu (část třetihor). Z pozdější doby už máme nálezy ze všech kontinentů kromě Austrálie a Antarktidy. Do Jižní Ameriky se ale dostali předci pekari až před třemi miliony let poté, co vznikla Panamská šíje.
Autorkou textu je Magda Starcová, všechna práva na použití jakékoliv části textu vyhrazena.