Muntžak červený

(lat. Muntiacus vaginalis, angl. Indian muntjac, red muntjac, common muntjak, barking deer nebo kakar)

Popis

Muntžaci jsou asijským rodem patřícím do čeledi jelenovitých. Jsou známí z fosilních nálezů pocházejících už z období miocénu (třetihory) z doby před 15–35 miliony let!

Druhem s největším areálem rozšíření, pokrývající oblast jihovýchodní Asie, je muntžak červený. Je to drobné zvíře dorůstající výšky 38–66 cm a dosahující délky 89–135 cm. Samec je vzrůstem větší než samice a na rozdíl od ní má na hlavě 3-12 cm dlouhé parůžky. Samice má v místě parůžků jen chomáče srsti a malé kostěné výrůstky. Kromě toho má samec ještě zvětšené mírně prohnuté horní špičáky, které jsou dlouhé okolo 5 cm a vyčnívají z tlamy zvířete. Muntžak s nimi dokáže způsobit poměrně vážná zranění při bojích o teritorium nebo obraně před predátorem.

Srst muntžaka je sice krátká, ale velmi jemná a hustá. Její zbarvení se pohybuje od tmavě hnědé přes žlutavou až po tmavě šedou, břicho zvířete je vždy světlé. Muntžak se vyskytuje v tropických a subtropických opadavých lesích, savanách a křovinatých lesích, a to až do výšky 3 000 m n. m. Je to velmi ostražité zvíře, které je aktivní jak ve dne, tak v noci. V případě nebezpečí vydává zvuky připomínající štěkání. Samec muntžaka se dožívá okolo 16 let a samice až 19 let. Nejčastěji se stává kořistí levharta.

Sociální uspořádání

Dospělí muntžaci žijí samotářským způsobem života ve svém teritoriu, které si značkují výměšky preorbitálních (předočních) žláz, strháváním kůry stromů prodlouženými špičáky nebo hrabáním kopyty v hlíně. Samci muntžaků jsou extrémně teritoriální, jejich vlastní území se může překrývat s teritorii několika samic, ale nikdy s územím jiného samce. Často mezi sebou samci bojují o území, přístup k potravě nebo o přízeň samic. I přes jejich nevelký vzrůst jsou jejich boje velmi ostré, navzájem na sebe útočí parůžky anebo ještě nebezpečnějšími ostrými špičáky. Páry nebo malé skupiny zvířat se tvoří během rozmnožování a během odchovu mláďat.

Potrava

I když patří muntžaci mezi jelenovité, jsou to všežravá zvířata. Živí se různými rostlinami, jejich výhonky a semeny, ovocem, ale také ptačími vejci nebo i drobnými teplokrevnými živočichy. Muntžaci někdy dokonce požírají mršiny jiných zvířat. Potravu hledají na okrajích lesů a na opuštěných mýtinách. Nikdy se nevzdalují moc daleko od zdroje vody.

Rozmnožování

Muntžaci nemají konkrétní období rozmnožování, ale páří se během celého roku. Samice přichází do říje, která trvá dva dny, v pravidelných intervalech dlouhých 14–21 dní. Mezi samci dochází v této době k soubojům, při kterých používají ostré špičáky. Březost trvá 6–7 měsíců a samice rodí na skrytém místě obvykle jedno mládě, výjimečně i dvojčata. Mládě zůstává s matkou do věku 6 měsíců a poté se osamostatňuje a snaží se vytvořit si vlastní teritorium. Mladé samice muntžaků dospívají v prvním až druhém roce života.

Komunikace

Jeden z anglických názvů muntžaků je štěkající jelen – „barking deer”. V případě nebezpečí totiž vydávají štěkotu podobný zvuk, kterým se navzájem varují. Při snížené viditelnosti tento signál využívají více. „Štěkat“ vydrží i déle než hodinu.

Zajímavosti

  • Samice muntžaka červeného jsou savci s nejnižším zaznamenaným počtem chromozomů 2n = 6, samci mají o jeden více. Oproti tomu muntžak malý (Muntiacus reevesi) má 2n = 46 chromozomů.
  • Muntžak má tak dlouhý jazyk, že si s ním při čištění sám dosáhne až na uši.
  • Rozlišuje se zhruba 15 poddruhů muntžaka červeného (některé byly objeveny v posledních letech), na Srí Lance se vyskytuje poddruh M. m. malabaricus. Na Srí Lance se odhaduje početnost muntžaků průměrně na 2,5 zvířete na km².
  • Muntžaci jsou ohroženi legálním i nelegálním lovem pro kůži, parůžky a maso, které je jedním z nejžádanějších v oblasti jižní a jihovýchodní Asie. Jsou často loveni na okrajích zemědělských oblastí, protože jsou považováni za škůdce – odlupují kůru ze stromů a poškozují plodiny.
  • Muntžak červený je však stále ještě poměrně rozšířeným druhem, který odolává tlaku člověka. Vyskytuje se v mnoha chráněných oblastech a je poměrně odolný vůči přeměně životního prostředí a lovu. Je klasifikován jako málo dotčený druh.
  • Jiný druh muntžaka – muntžak malý, který obývá území Číny, byl v devatenáctém století dovezen do Woburn Abbey v Bedfordshiru ve Velké Británii. Odtud okolo roku 1925 uniklo několik zvířat do volné přírody a začalo se úspěšně množit, další jedinci k nim přibyli z Whipsnade Zoo. Dnes počty muntžaků ve Velké Británii stoupají.

Autorkou textu je Magda Starcová, všechna práva na použití jakékoliv části textu vyhrazena.

Vážíme si vašeho soukromí

Pomocí cookies analyzujeme návštěvnost, přizpůsobujeme obsah a reklamy podle vašich potřeb. Kliknutím na „Přijmout“ vyjadřujete souhlas s tím, že cookies používáme.