Priština

Priština (albánsky Prishtinë nebo Prishtina, srbsky Приштина, turecky Priştine) je hlavní a největší město nově nezávislého státu Kosovo. Leží ve východní části země nedaleko pohoří Goljak při srbských hranicích a také na dohled mohutnějšímu pohoří Šar Planina, které tvoří hranici s Makedonií. 15 km na jihozápad od centra města leží mezinárodní letiště Priština. Středem města neprotéká žádná řeka, alespoň ne viditelná. Ve skutečnosti tu ale jsou dvě říčky, které byly uměle zakryty a nyní tečou podzemními kanály a na povrchu se objevují jen na předměstích. Priština má vlhké kontinentální podnebí s horkými léty, ale studený zimami, v zimě je tu často sníh.

Během bouřlivých let války a boje za nezávislost došlo k výrazným změnám v počtu obyvatel, sčítání lidu v roce 2011 stanovilo aktuální populaci města na cca 200 tisíc. Drtivou většinu obyvatel dnes tvoří Albánci, malé menšiny tvoří Bosňáci a Romové. Dříve početná skupina obyvatel srbské národnosti v samotném městě téměř zmizela, zastupuje ji tu již jen pár desítek lidí. Několik tisíc Srbů však stále žije v okolních vesnicích jako Gračanica, Laplje Selo a Çaglavica. Příjezd vojáků NATO, mezinárodních správců, policistů a aktivistů nevládních organizací v posledních letech dodal Prištině více kosmopolitní ráz.

V Prištině sídlí nejvýznamnější kosovská univerzita (v důsledku války teď rozdělená na dvě části – srbská univerzita sídlí v Kosovské Mitrovici, přičemž obě si ponechaly stejné jméno – Univerzita Priština).

Historie Prištiny

V době Římské říše leželo cca 15 km jižně od Prištiny (na místě dnešního Lipljanu) město jménem Ulpiana. Oblast byla tehdy součástí římské provincie Dardania pojmenované podle místního kmene. Ulpiana byla téměř zničená zemětřesením v roce 518 n. l. Byzantský císař Justinián město velkolepě obnovil, ale krátce nato ovládli region Slované (Srbové) a nastal nový úpadek.

Nové město Priština bylo položené na hlavních obchodních trasách procházejících Balkánem a navíc nedaleko významného těžebního centra Novo Brdo, takže ve 14. a 15. století vyrostlo v důležité obchodní centrum, v němž působili i kupci z Dubrovníku. Nejprve bylo součástí středověkého Srbského státu, v některých obdobích se stalo i jeho metropolí, po bitvě na Kosově poli v roce 1389 pak bylo součástí turecké Osmanské říše. Město proslulo výročními trhy a výrobky z kozí kůže a srsti.

Koncem 17. století zuřila válka mezi Tureckem a Rakousko-Uherskem. Když v roce 1690 Turci zvítězili, začali se mstít obyvatelům města, kteří během krátké okupace Prištiny spolupracovali s Rakouskem. Začal exodus Srbů na území rakousko-uherské monarchie a právě v této době začínají v Kosovu převládat Albánci, kteří ve své většině postupně přestoupili na islám. V roce 1874 založili Albánci Prizrenskou ligu, která se snažila o nezávislost na Osmanské říši, v roce 1912 se však Kosovo dostalo pod vládu Srbska, resp. pozdější Jugoslávie. Z města začali pro změnu odcházet turečtí obyvatelé.

Za druhé světové války se Priština stala součástí tzv. Velké Albánie, která pod italským protektorátem poprvé sjednotila do jednoho státu Albánii a větší část Kosova. Mnoho Srbů bylo nuceno odejít. Po italské kapitulaci přišli Němci a za kolaborace místních zdecimovali zdejší židovskou komunitu. Přeživší Židé po válce vesměs odešli do Izraele.

Socialistická Jugoslávie se neblaze podepsala na dnešní podobě Prištiny. V budovatelském nadšení byla zničena velká část starého města, osmanské domy, kostely i mešity, které nahradila socialistická architektura, paneláky a průmyslová zóna. Na druhou stranu přinesly jugoslávské peníze modernizaci, vždyť ještě v 60. letech bylo v Prištině jen málo dlážděných ulic, domkům starého města chyběla tekoucí voda a problémem byla i cholera! Tyto problémy byly odstraněny a počet obyvatel rychle rostl.

Válka v Kosovu

Ekonomická a sociální krize po smrti Josipa Broze Tita se však v 80. letech neblaze projevila i v Kosovu. Srbský prezident Slobodan Miloševič zrušil v roce 1989 autonomii Kosova v rámci Srbska, kterou získal region po druhé světové válce (1946) a ústavou z roku 1974. Začaly tvrdé represe vůči kosovským Albáncům, kteří byli propouštěni ze státních institucí, univerzity i dalších organizací. Albánci kontrovali založením Demokratické ligy Kosova (LDK) pod vedením Ibrahima Rugovy. Tato organizace byla financována ze soukromých zdrojů a nabízela bezplatné vzdělání i zdravotnictví, budovala vlastně paralelní veřejné služby bez ohledu na srbské úřady. Radikálnější Kosovská osvobozenecká armáda zahájila ozbrojený odpor proti Srbům.

Kosovská válka v roce 1999 zahájila násilné vyhánění Albánců z domovů, plenění a ničení jugoslávskou (srbskou) armádou a polovojenskými jednotkami, které bylo zastaveno až bombardováním NATO. Priština vyšla z bombardování relativně nepoškozená, zasaženo bylo jen několik strategických objektů obsazených Srby (např. pošta, policejní ředitelství, kasárna). Po válce odešla z města většina etnických Srbů, kteří se báli (jak se ukázalo – oprávněně) odvety Albánců.

Rozvoj města v posledních letech byl podpořen tím, že se Priština stala sídlem protektorátu OSN (UNMIC) a vlády nového nezávislého státu, resp. město se rozvíjelo s tím souvisejícím příchodem mnoha lidí ze zahraničí. Peníze proudily od zahraničních dárců a albánské diaspory ve světě. Bylo postaveno mnoho silnic a také několik mrakodrapů.

Priština - zajímavosti a památky

Skanderbegova socha – je kopií sochy umístěné v albánském městě Krujë, odkud pocházel největší národní hrdina Albánců, Gjergj Kastrioti zvaný Skandërbeg. V roce 1443 povstal Skandëbeg proti Turkům, když se mu povedlo sjednotit rozhádané albánské kmeny, a po celé čtvrtstoletí vedl úspěšný boj za albánskou nezávislost proti přesile osmanských Turků. Socha tu byla instalována v roce 2001 díky penězům Albánců žijících v zahraničí. Za Skanderbegovou sochou se tyčí kosovská vládní budova, sídlo premiéra.

Budova OBSE – sídlo Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě (anglicky OSCE). Pokud se vám povede dostat dovnitř, výhled na město z restaurace v 9. patře stojí za to.

Parlament – nepříliš atraktivní budova má velmi bouřlivou moderní historii. V březnu 1989 odhlasovali poslanci kosovského shromáždění pod nátlakem srbských ozbrojených sil (budova byla obklopena tanky) zrušení autonomie Kosova v rámci Srbska. Po válce se tu v roce 1999 usídlila administrace OSN a po volbách v roce 2001 nově zvolený kosovský parlament, stejně jako první prezident Kosova Ibrahim Rugova.

Mešita Çarshi – byla postavena Turky v 15. století na oslavu vítězství nad Srbskem na Kosově poli v roce 1389. Mešita se jmenuje v překladu „bazarová“, protože se nacházela vedle starého osmanského trhu. Ten se tu na rozdíl od podobných čtvrtí např. v Sarajevu či Skopje nezachoval, protože jugoslávští plánovači tuto část města srovnali se zemí a namísto obchůdků tu byl postaven obrovský Pomník jugoslávského bratrství a jednoty…

Kosovské muzeum – opatruje sbírku archeologických a etnologických nálezů. Nejznámějším exponátem je Bohyně na trůně, 6 000 let stará terakotová soška, která byla před válkou odvezena do Bělehradu, ale v roce 2002 po intervenci OSN vrácena do Prištiny. Soška je součástí znaku města.

Mešita Jašar Paša – další turecká mešita, která byla postavena teprve v roce 1834.

Hodinová věž (Sahat Kulla) – stavba typická pro všechna města osmanského Turecka stojí i v Prištině. Pochází z 19. století, ale originál byl zničen požárem.

Sultánova mešita (Mbretit) – největší mešita ve městě postavená sultánem Mehmedem II. Dobyvatelem v roce 1460, tedy osm let poté, co tento panovník dobyl Konstantinopol a vyvrátil Byzantskou říši. Za krátké rakouské okupace byla v roce 1689 přeměněna na jezuitský kostel.

Etnologické muzeum (Emin Gjiku) – je umístěné v krásném osmanském domě a stojí za návštěvu jak kvůli svým exponátům, tak kvůli budově samotné.

Kostel svatého Mikuláše – jediný aktivní srbský pravoslavný kostel v Prištině. V minulosti byl centrem oblasti obývané srbskou menšinou.

New Born – nový památník vytvořený u příležitosti vyhlášení nezávislosti Kosova v roce 2008. Jedná se o sedm velkých písmen, která tvoří nápis New Born. Tento nepříliš výrazný památník je pomalovaný graffiti.

Národní univerzitní knihovna – stojí v areálu prištinské univerzity. Zvláštní moderní stavba byla dokončena v roce 1981 a stala se výraznou součástí tváře města.

Srbský pravoslavný kostel – nedokončená stavba zahájená v 90. letech za vlády Slobodana Miloševiče. Mělo se jednat o největší kostel v Kosovu.

Židovský hřbitov – připomíná dnes už neexistující židovskou menšinu. Sefardští Židé sem přišli ze Španělska, odkud byli v 15. století vyhnáni. Za druhé světové války jich tu žilo již jen 305, z nichž 281 však zatkli albánští kolaboranti v roce 1944 a předali je Němcům.

Kopec mučedníků – nabízí pěkný výhled na centrum města. Své hroby tu mají bojovníci UÇK, která pozvedla zbraně proti Miloševičovu Srbsku, i mnohem umírněnější první kosovský prezident Ibrahim Rugova.

Park Gërmia – velká zelená plocha na okraji města leží na kopci a je pokrytá lesy. Nachází se tu hodně stezek pro pěší i pro cyklisty, koupaliště, hřiště na beach volejbal, basketbal atd. Za války tu byla kasárna Jugoslávské národní armády, takže byl park zaminován, miny ale už byly odstraněny a dnes si tu bez obav hrají děti.

Socha Billa Clintona – téměř třímetrová socha stojí na bulváru Billa Clintona. Místní lidé tak vyjadřují vděčnost za zásah USA a NATO proti Srbsku, který v konečném důsledku vedl k vyhlášení Republiky Kosovo. Ve většině zemí je zakázáno pojmenovávat ulice po žijících osobnostech, ne tak v Kosovu. Na ulici je i velký plakát s fotografií bývalého amerického prezidenta.