Mount Everest je s nadmořskou výškou 8 849 metrů nejvyšším bodem na Zemi. Je součástí pohoří Himálaj, které leží na hranici mezi Nepálem a Tibetem, který je dnes součástí Číny. O vrchol se dělí obě země, ale nejznámější vrcholová trasa se nachází na nepálské straně.
V 19. století byla hora pojmenována po George Everestovi, britském geodetovi a geografovi. Mnohem starší je však tibetské jméno hory Čomolungma, což znamená „Bohyně Matka země“, někdy se též překládá jako „Matka světa“. Jde o označení jedné z bohyň tibetského buddhismu, jejíž sídlo je právě na vrcholu hory. Nepálci dali hoře jméno Sagarmatha, které v nepálštině znamená „Bohyně Nebes“. Slovo bylo do nepálštiny převzato ze sanskrtu.
Šerpové
Himálajské hory byly odedávna domovem několika etnických skupin žijících v údolích i poměrně vysokých nadmořských výškách. Nejznámější z nich jsou Šerpové. Slovo „šerpa“ se dnes již často používá ve významu horského vůdce a nosiče, i když původně odkazovalo na etnickou skupinu. Jelikož pocházejí z nejhornatějších oblastí Nepálu, jsou Šerpové od narození adaptováni na nízkou hladinu kyslíku, což jim umožňuje vykonávat bez větších obtíží fyzickou aktivitu i ve vysokých nadmořských výškách. V horolezecké komunitě jsou proslulí pro svou odolnost a cenné zkušenosti s lezením, které mohou poskytnout dalším horolezcům. Právě díky nim tak bylo možné většinu výstupů na Everest uskutečnit.
Průkopníci výstupů na Everest
První pokusy o výstup na Mount Everest i na další hory v Himálaji a Karákoramu podnikali až na malé výjimky Britové. Památný (i když ne první) je především pokus o výstup významného horolezce George Malloryho a Andrew Irvina z roku 1924, kteří se z hory už nevrátili. Dodnes zůstává kontroverzním tématem to, zda byli na vrcholu první a zemřeli při sestupu, nebo se zřítili už cestou na vrchol před jeho dosažením. Malloryho tělo bylo nalezeno v roce 1999 americkým horolezcem Conradem Ankerem, tělo Irvina se však dodnes nenašlo. V rámci horolezecké komunity existuje mnoho teorií a protichůdných názorů na to, zda duo mohlo dosáhnout vrcholu 29 let před prvním úspěšným výstupem Edmunda Hillaryho a Tenzinga Norgaye.
Ve stejném roce 1924 vystoupil Edward F. Norton až do výšky 8 573 m, čímž stanovil výškový světový rekord, který nebyl překonán dalších 28 let. Navíc se mu to povedlo bez kyslíkového přístroje. Jeho rekord byl překonán až v roce 1952 švýcarskými horolezci. Jejich pokusy o výstup zasluhují ocenění, i když ztroskotaly pro velmi nepříznivé počasí. Švýcaři jako první docenili horolezecké schopnosti Šerpů tím, že je přijali do vrcholového týmu jako rovnocenné partnery.
Výpravy v Himálaji byly však vždy silně ovlivněny politickými poměry. Nepál i Tibet, kde leží většina nejvyšších hor, měly hranice dlouho uzavřeny. Tibet otevřel své území cizincům ve 20. letech, tehdejší Nepálské království ale až roku 1949, proto se dřívější expedice pokoušely o výstup z Tibetu přes severní stěnu. Horolezecká aktivita byla tehdy velmi závislá na diplomatických vztazích, proto měly naději na úspěch jen ty výpravy, které byly podporovány svými vládami.
První historicky potvrzený úspěšný výstup na vrchol Everestu byl dovršen 29. května 1953 před polednem, kdy se pokořiteli nejvyšší hory světa stali Novozélanďan Edmund Hillary a nepálský Šerpa Tenzing Norgay. Ti tak korunovali více než třicetiletou snahu o zdolání tohoto vrcholu.
Další výpravy na Everest
Od prvovýstupu až dodnes zdolalo vrchol Everestu již více než 6 000 lidí. Padesátá léta 20. století byla v Himálaji obdobím rozkvětu a jsou často označována za zlatý věk himálajského horolezectví. V jejich průběhu byly zdolány všechny hlavní vrcholy téměř všech ostatních osmitisícovek.
Podle několika horolezců byl vrchol Everestu doopravdy dobyt (s jistou nadsázkou) až v roce 1978 Reinholdem Messnerem a Peterem Habelerem, kteří na vrchol vystoupali bez umělého kyslíku a tzv. alpským stylem (bez pomoci šerpů a fixních lan), čímž se jejich výkon stal v horolezecké komunitě hodnotnějším. Tehdy byl jejich počin dokonce těžko uvěřitelný, proto ho Messner v roce 1980 raději zopakoval, tentokrát však v podobě sólo výstupu bez spolulezce. Z historie zdolávání Everestu stojí za zmínku rovněž první zimní výstup týmem Andrzeje Zawady z Polska, kdy Leszek Cichy a Krzysztof Wielicki dosáhli vrcholu Everestu 17. 2. 1980.
Dějiny výstupů na Everest byly poznamenány také ruskou expedicí v roce 1982. Přípravy započaly ve velkém stylu již na podzim roku 1979, kdy se setkalo sto kandidátů, kteří byli podrobeni náročným testům. Důkladná fyzická i psychická příprava výběru dvanácti účastníků přinesla sovětskému horolezectví úspěch v podobě dosažení vrcholu novou cestou v jihozápadní stěně jedenácti členy národní výpravy. V tomtéž roce probíhaly na Everestu ještě další čtyři expedice a jejich počty rok od roku postupně narůstaly. Počátek komerčních expedic a masového horolezectví se datuje od 90. let 20. století.
17. května roku 1991 vystoupal na vrchol první Čech, Leopold Sulovský, který společně s dalšími členy italské výpravy provedl prvovýstup přes Nortonův kuloár, který je dodnes nejhodnotnějším českým výstupem na Everest. Od té doby byl Everest pokořen ještě několika dalšími českými muži i ženami, jako desátý Čech vystoupil na vrchol i bývalý pražský primátor Pavel Bém.
Nesmíme zapomenout také na úspěchy žen na Mount Everestu. První ženou, která vrchol zdolala, se stala Japonka Junko Tabei v roce 1975. Od té doby vylezlo na jeho vrchol téměř 800 žen. Z českých žen se na vrchol jako první dostala Renata Chlumská (Češka narozená ve Švédsku) v roce 1999. Obdivuhodný výkon předvedla Novozélanďanka Lydia Bradley, která se v roce 1988 stala první ženou, která zdolala Mount Everest bez použití umělého kyslíku. Z nepálských žen drží prvenství Pasang Lhamu Sherpa, která dosáhla vrcholu v dubnu 1993, ale zemřela při sestupu. Lhakpa Sherpa, další skvělá nepálská horolezkyně, vylezla na vrchol Everestu celkem desetkrát a drží tak rekord v nejvyšším počtu ženských výstupů. Nejmladší ženou nebo spíše dívkou, která kdy dosáhla vrcholu, je Malavath Purna z Indie, které se to podařilo v jejích 13 letech.
Rizika a nebezpečí
Výstup na Mount Everest se stal oblíbenou expedicí horolezců, je to však nebezpečný podnik, který vyžaduje mnoho zkušeností s horolezectvím v jiných oblastech, dobrý zdravotní stav a skvělou fyzickou kondici. Sníh a led vytvářejí smrtelná nebezpečí, jako jsou laviny, a kvůli počasí je zde časově omezená lezecká sezóna (jaro a podzim).
Největší nebezpečí však představuje nadmořská výška. Většina horolezců není zvyklá na vysokou nadmořskou výšku (a s ní související nízkou hladinu kyslíku) a spoléhá na kyslík v lahvích, který si přinášejí. To je důvod, proč se oblast nad 8 000 metrů na Everestu nazývá „zónou smrti“. U horolezců, kteří v této oblasti stráví více než několik hodin, se může vyvinout výšková nemoc, otok mozku a další zdravotní komplikace.
Vysoké riziko výprav dokazuje i vysoký počet úmrtí. K jedné z největších katastrof na Mount Everestu došlo ve dnech 10.–11. května 1996, kdy osm horolezců souhrou několika nešťastných událostí zemřelo při pokusu sestoupit z vrcholu. Katastrofa v roce 1996 získala širokou publicitu, bylo o ní napsáno několik knih a vyvolala otázky o komercializaci Everestu. V roce 2016 natočil o této události film nazvaný Everest islandský režisér Balthasar Kormákur.
K další tragické nehodě došlo roku 2014, kdy lavina zabila šestnáct nepálských šerpů. K nejsmrtelnější události na nejvyšší hoře světa však došlo rok poté, přesněji 25. dubna 2015, kdy Nepál a okolní země zasáhlo zemětřesení o síle 7,8 stupňů Richterovy škály. Otřesy způsobené zemětřesením spustily několik lavin, nejničivější však byla lavina z nedalekého vrcholu Pumori do základního tábora Mount Everestu. Zemřelo 23 lidí a událost se tak stala nejsmrtelnější katastrofou na Everestu.
Podle himálajské databáze zahynulo na Mount Everestu od roku 1922 celkem nejméně 322 lidí. Nejznepokojivější je, že těla mnoha mrtvých horolezců není možné dopravit do údolí, takže horolezci při cestě na vrchol musí často procházet v jejich bezprostřední blízkosti.
Komercionalizace Everestu
V posledních letech se horolezecký průmysl na Everestu stal až kontroverzním. S rostoucí popularitou výstupu se objevilo více „dopravních zácp“, kdy horolezci trávili příliš mnoho času v zóně smrti čekáním na příležitost dostat se na vrchol. Aspiranti na dosažení vrcholu se navíc dělí na jakési dvě skupiny – špičkoví horolezci snažící se o výstup tzv. alpským stylem a velké komerční expedice, jejichž součástí může být v podstatě kdokoliv. K zatím asi největšímu konfliktu mezi oběma skupinami došlo v roce 2013 mezi trojicí horolezců Simonem Moro, Ueli Steckem, Jonathanem Griffithem a několika šerpy pracujícími pro komerční expedice, kdy dokonce došlo k fyzickému střetu, který si vysloužil rekord v podobě nejvýše doložené rvačky v historii lidstva.
Autorem textu je Šárka Maťochová, všechna práva na použití jakékoliv části textu vyhrazena. Případné připomínky můžete zaslat na e-mail petr@mundo.cz.