Čajovník čínský

(lat. Camellia sinensis, Thea sinensis, angl. tea plant)

Stálezelený keř nebo strom, jehož listy jsou využívány na výrobu čaje, může běžně dorůstat výšky až 15 metrů, v plantážích se však pravidelným řezem udržuje do výšky zhruba 1,2 metru (někdy dvou metrů). Vyskytuje se ve dvou hlavních varietách (tzv. džátech) – čínská skupina (sinensis) s menšími listy, která snese i mrazy, a ásámská skupina (assamica) s většími listy, která mrazy nesnese a vyhovuje jí tropické klima. Ásámská skupina byla objevena až v 19. století. Dnes se většinou pěstují kříženci těchto džátů, kteří dosahují větších výnosů, ale nikoliv jakosti a vůně původních skupin.

Rostlina má světle zelené, lesklé a poněkud masité lístky, bílé květy, plodem je kožovitá hnědá tobolka. Za účelem výroby čaje se sklízejí nejmladší části větviček, tzv. fleše, s vrcholovým pupenem (tzv. terminálem) a jedním, dvěma nebo až třemi lístky. Nejkvalitnější čaj se získává z vrcholových pupenů a nejvýše položeného listu. Existují dokonce tzv. sběrové formule, což jsou pravidla určující, kterou část výhonku ještě utrhnout (od konkrétní formule se odvíjí kvalita čaje).

Čerstvé listy obsahují zhruba 4 % kofeinu (4,5 % ásámská a 3,5 % čínská skupina), který je známý také jako thein. Listy se stále sklízejí nejčastěji ručně nebo s pomocí různých typů nůžek, stále více se však prosazují i kombajny. Ruční sběr se při sklizni opakuje každý jeden až dva týdny, plantáž se může sklízet i celoročně (až 30 sklizní, především u čajů nižší třídy), jiné cca 4krát ročně.

Původ a výskyt

Čajovník pochází z jižní a jihovýchodní Číny a přilehlých oblastí Indie a jihovýchodní Asie (Vietnam, Barma, Laos). Dnes se pěstuje v tropických a subtropických oblastech po celém světě, většinou ve formě hustě rostoucích živých plotů. V Číně má pěstování už tradici delší než 5 000 let, do Japonska byl čaj přenesen v 9. století, do dalších zemí světa se dostal většinou až mnohem později.

Ruční sběr na plantážích čajovníku

Rostlina potřebuje bohatou vlhkou půdu s dostatkem srážek, roste na slunných místech, ale nejraději má polostín (tedy stín alespoň část dne). Mnoho nejkvalitnějších čajů se vyrábí z čajovníků, které rostou na vrchovinách ve vyšších nadmořských výškách (až 2 500 metrů). Rostlina tam totiž roste pomaleji a získá více žádoucí chuti. Kdyby se čajovník nechal volně růst, dorostl by do výšky stromu.

Největšími světovými producenty čaje jsou tyto země: 1. Čína, 2. Indie, 3. Keňa, 4. Srí Lanka, 5. Turecko, 6. Vietnam, 7. Írán, 8. Indonésie, 9. Argentina, 10. Japonsko. Čaj je po vodě druhý nejpopulárnější nápoj na světě.

Největším konzumenty čaje v přepočtu na obyvatele jsou: 1. Turecko, 2. Irsko, 3. Velká Británie, 4. Rusko, 5. Maroko, 6. Nový Zéland, 7. Egypt, 8. Polsko, 9. Japonsko, 10. Saudská Arábie. Turci vypijí v průměru více než 10 šálků čaje denně. V Irsku a ve Velké Británii se čaj pije většinou s mlékem a cukrem. V arabské i perské kultuře má čaj nezastupitelnou sociální funkci. Naproti tomu v USA je přes 80 % čaje konzumováno ve formě ledového čaje.

Výroba čaje

Všechny druhy čaje (černý, zelený a další) se připravují z této jediné rostliny. Různé druhy čaje jsou dané různým stupněm fermentace (kvašení), správnějším názvem je spíše oxidace. Ta začíná prakticky hned po utržení lístků, ale je možné ji zastavit zahřátím, buď na kovových pánvích (čínský způsob) nebo spařením horkou vodní párou (japonský způsob). Éterické oleje dávají čaji aroma, třísloviny hořkost a barvu.

Druhy čaje

Černý čaj prochází při výrobě fázemi zavadnutí (v proudu horkého vzduchu ztratí část své vlhkosti), svinování (naruší se buněčné stěny), fermentace, sušení (prudké zastavení fermentace) a třídění. Má ze všech druhů čaje nejvýraznější barvu (zlatou, červenou, hnědou). Černý čaj představuje asi 85 % světového obchodu s čajem. Při zpracování zeleného čaje neprobíhá proces vadnutí ani fermentace, takže původně obsažené látky zůstávají lépe zachovány. Zelený čaj, který má trpce svíravou chuť a silnou vůni, je oblíbený zejména v Asii. Především v jižní Číně a na Tchajwanu se připravuje polofermentovaný čaj oolong. Za nejjemnější a nejchutnější druh čaje bývá považovaný bílý čaj, který se získává zpracováním nejmladších, ještě nerozvinutých pýřitých pupenů, které mají stříbřitou barvu. Bílý čaj neprochází mechanickým zpracováním ani fermentací, je pouze sušen. Zvláštním druhem je čaj Pu-er, který prochází dokonce dvojitou fermentací.

Využití

Ze semen čajovníku je možné vylisovat nasládlý olej, který lze použít do vaření. Pozor na záměnu s tea tree oil, což není olej z čajovníku, ale z rostliny zvané kajeput střídavolistý.

Už v tradiční čínské medicíně se používaly listy čajovníku jako lék. Pomáhají na astma, anginu pectoris, cévní a srdeční choroby. Zejména zelenému čaji připisují některé výzkumy i další pozitivní efekty, je zdrojem antioxidantů a vitamínu C, doporučuje se mj. jako prevence rakoviny, na snížení cholesterolu či redukci váhy. Naproti tomu může mít čaj i škodlivé efekty, zejména v souvislosti s nadměrnou konzumací kofeinu. V takovém případě může vzniknout i závislost.

Zajímavosti

botanický název Camellia vymyslel Carl Linné na počest českého jezuity, lékárníka, botanika a misionáře na Filipínách, Georga Josepha Kamela. Pojmenoval tak ale okrasnou rostlinu kamélii japonskou, protože čajovník se tehdy ještě latinsky nazýval Thea a teprve později byl zařazen do rodu Camellia. Kamel, narozený v Brně, měl v botanice svoje zásluhy (systematicky popisoval flóru ostrova Luzon), kterými si tuto čest zasloužil, kamélii japonskou ale sám pravděpodobně nikdy nespatřil.
čajovník je co do množství obchodního zboží (čaje) vůbec nejvýznamnější rostlinou světového hospodářství
čaj se dostal na západ v 16. století díky portugalským kněžím a obchodníkům. V 17. století, kdy si král Karel II. vzal portugalskou infantku Kateřinu z Braganzy, milovnici čaje, a především v 18. století se stal velkou módou v Anglii a Britové později jeho pěstování rozšířili ve své kolonii Indii, aby zlomili čínský monopol.
v některých světových jazycích je název nápoje odvozen od slova čcha (např. česky čaj), v jiných od slova te (např. anglicky tea). Tento rozdíl je daný rozdílnou výslovností v různých dialektech čínštiny a následně tím, které země byly více v kontaktu s danými oblastmi Číny (město Xianmen, odkud šířili „te“ do západní Evropy např. Holanďané, resp. oblast Kantonu, odkud šířili „čcha“ přes přístavy Macao a Hongkong Portugalci)
označení ovocný čaj či bylinkový čaj se používá pro nálevy z ovoce nebo bylin (šípkový, heřmánkový, rooibos apod.), které vůbec neobsahují listy čajovníku, nejedná se tedy o čaje v pravém slova smyslu a používá se pro ně název nečaje
některé variety čaje tolerují přímořské podnebí a mohou být pěstovány tak daleko na severu jako např. na poloostrově Cornwall, ve Skotsku, ve státě Washington v USA nebo naopak daleko na jihu v australské Tasmánii
čaj si snadno uchovává vůni, což může způsobit problémy při jeho zpracování, přepravě či skladování. Umožňuje to však zároveň přípravu různých ovoněných čajů, např. vanilkového, mátového nebo Earl Grey (s příchutí citrusu bergamot).
požadavky na sběr velmi ceněných druhů čaje někdy byly i takové, že sběračky nesměly jíst kořeněná jídla, musely používat rukavice a každodenně se koupat, aby čaj nepřejal nežádoucí pachy.
jeden sběrač sebere za den až 20 kg čerstvého čaje, z něhož vznikne asi 5 kg suchého čaje
ostrov Cejlon, dnešní Srí Lanka, se stal zemí zaslíbenou čaji náhodou. Oblíbený zde byl především kávovník, který se ale kvůli rzi, jež zničila plantáže v 70. letech 19. století, musel přestat pěstovat a byl nahrazen čajem
první využití lístků čajovníku jako nápoje je připisováno čínskému císaři Sheng-Nungovi (kolem roku 2 700 př. Kr.), který objevil jeho chuť náhodou, když mu několik lístků z divokého čajového keře napadalo do kotlíku s horkou vodou