Hlavní město Belgie má asi 1,2 milionu obyvatel, včetně aglomerace pak asi 2,1 milionu. V zemi, která je jazykově rozdělená na vlámský sever (vlámština je velmi podobná nizozemštině) a valonský jih (Valoni mluví francouzsky) je Brusel smíšenou dvoujazyčnou oblastí, výrazně však převažuje francouzština (je tomu tak teprve od vzniku Belgie v roce 1830, dříve bylo město převážně vlámské). Vedle Vlámska a Valonska je Brusel třetím samostatným regionem Belgie, má tedy svoji vlastní správu. Brusel byl založen u říčky Senne, ta však byla v 19. století zakryta.
Veškeré dopravní značení, názvy ulic a všechny veřejně publikované informace v Bruselu musí být ze zákona uvedeny ve dvou jazycích. Ke kosmopolitnímu rázu města přispívají i imigranti ze severní Afriky, Turecka, Řecka a jiných středomořských zemí, stejně jako z bývalých belgických kolonií (Rwanda, Burundi a Konžská demokratická republika, což jsou někdejší kolonie Ruanda-Urundi a Belgické Kongo). Neuvěřitelnou směsici jazyků pak doplňují diplomaté a zaměstnanci z celé Evropy, kteří pracují pro EU, NATO a další mezinárodní instituce, které mají v Bruselu svoje sídlo.
Brusel vyniká svou gastronomií, můžete tady ochutnat typické vafle, u stánku si dát hranolky, v restauraci slávky, v obchodě nakoupit belgické pralinky a čokoládu, objednat si pivo typu lambik vyráběné v Bruselu a okolí nebo třešňové pivo Kriek. Ze sportovního hlediska je známý nejúspěšnější belgický fotbalový klub Anderlecht Brusel. Největším stadionem je Stadion krále Badouina pro 50 tisíc diváků, který stojí na místě někdejšího Heysel stadionu, nechvalně známého tragédií z roku 1985, při níž během finále Poháru vítězů pohárů mezi FC Liverpool a Juventus Turín zemřelo 39 lidí a na 600 bylo zraněno.
Na Seznam světového kulturního dědictví UNESCO je zapsané bruselské náměstí Grand-Place a také domy secesního architekta Victora Horty, rozeseté po městě. Belgická metropole vyniká i velkým množstvím zeleně, zahrad a parků.
Historie Bruselu
Název města pochází ze slova „Broekzele“, tj. „vesnice bažin“, což připomíná komunitu, která se usadila ve zdejší bažinaté oblasti v sousedství řeky Senne už v 6. století. Oblast se stala součástí říše Karla Velikého a později vévodů Dolního Lotrinska („Lotharingia“ – zhruba dnešní Valonsko a severovýchodní Francie). Vévodové tu postavili v 10. století pevnost a o něco později první městské hradby. Město začalo prosperovat, protože leželo na obchodní cestě mezi Kolínem nad Rýnem a rostoucími vlámskými centry produkce textilu (Bruggy a Gent), bažiny byly vysušeny.
Koncem 12. století se osamostatnilo Brabantské vévodství (dnes rozdělené mezi Nizozemsko a Belgii), jehož se stal Brusel hlavním centrem. Byly postaveny první hradby. Za vlády brabantských vévodů probíhaly spory o vládu nad městem mezi radními z řad aristokratických rodů a řemeslnickými cechy (gildami). Byla také postavena druhá (vnější) městská hradba ve tvaru pětiúhelníku a v délce 8 km. Dnes prochází podél někdejší vnější hradby široké bulváry, zvané Petit ring. V 15. století začal textilní průmysl postupně upadat, řemeslníci ale začali vyrábět luxusní zboží pro evropské královské dvory.
Vládu nad Brabantskem převzali vévodové z Burgundska, kteří vládli obrovskému území a o Brusel se příliš nestarali. Nový rozkvět přišel, když se Marie Burgundská rozhodla učinit z Bruselu sídlo své vlády. V roce 1477 si vzala za muže Maxmiliána Habsburského, a tak se stalo celé Nizozemí (tj. dnešní Nizozemsko a Belgie) součástí panství Habsburků. V 16. století se v zemi rozšířilo protestantské náboženské vyznání, které vyhovovalo bohatým a nezávislým měšťanům, stejně jako řemeslníkům sdruženým v gildách, kteří měli v krvi vzdor vůči autoritám. Vláda nad Nizozemím se ale dostala do rukou španělské větve Habsburků.
Horlivě katolický král Filip II. chtěl protestantismus vykořenit, a tak začala dlouhá desetiletí sporů a válek, která vedla k rozdělení Nizozemí na severní Spojené provincie, do jejichž čela se postavil Vilém Oranžský (dnešní Nizozemsko), a jižní španělské Nizozemí, které zůstalo španělským Habsburkům a kde se opět prosadil katolicismus (stalo se základem pro pozdější vznik Belgie). Řada kvalifikovaných řemeslníků utekla před katolickým režimem do severních oblastí, čímž pomáhali holandskému hospodářskému rozkvětu. Umělci jako např. Peter Paul Rubens malovali v souladu s ortodoxní katolickou vírou. V roce 1695 byl Brusel téměř zničen francouzským vojskem Ludvíka XIV. (dělostřelbou a následným požárem).
Politická závislost na upadajícím Španělsku zemi příliš nepomohla. Po válce o španělské dědictví přešla země v roce 1746 do rukou rakouské větve Habsburků. Rakouský guvernér hrabě Cobenzl zahájil ambiciózní program veřejných prací a změnil vzhled mnoha ošklivých a špinavých čtvrtí. Neoklasické bulváry budované v 2. polovině 18. století stále charakterizují dnešní Horní město. Koncem 18. století ovládl dnešní Belgii a Nizozemsko Napoleon. Francouzi připravili katolickou církev o majetek a zrušili šlechtická privilegia. Po porážce Napoleona rozhodli velmoci o opětovném spojení obou částí Nizozemí a vzniklo Nizozemské království. Umělé spojení obou rozdílných částí ale nevydrželo dlouho a po revoluci v roce 1830 vznikl nový stát – Belgie, jejímž hlavním městem se stal Brusel. Ačkoliv byla země vyhlášena za přísně neutrální stát, byla obsazena Německem v obou světových válkách. Po druhé světové válce se stal Brusel centrem evropské integrace, ale také svědkem rostoucího napětí mezi francouzsky mluvícími Valony a vlámsky (nizozemsky) mluvícími Vlámy.
Brusel – zajímavosti a památky
Dolní město
Náměstí Grand-Place - jedno z nejkrásnějších náměstí na světě. Tvoří srdce Bruselu a je obklopené spletí dlážděných uliček. Původní bažina na tomto místě byla ve 12. století vysušena a do poloviny 14. století, kdy už město prosperovalo díky textilní výrobě, se zde začaly konat trhy s chlebem, masem a textilem. Postupně přibývaly další produkty, a tak mají dnes okolní uličky často názvy podle jednotlivých komodit, které se na trhu prodávaly. Na samotném náměstí si postavily výstavné domy mocné řemeslnické gildy. Postavením radnice v 15. století získalo náměstí vedle role obchodní i roli občanskou a politickou. Brabantští vévodové tu konali audience, vyhlašovali veřejná nařízení, pořádali turnaje a také se tu konaly popravy. Filip II. změnil veřejné popravy na náboženskou událost, když zde dával popravovat protestanty.
Z původních středověkých budov přežilo na náměstí jen velmi málo, což je důsledek těžkého 36hodinového bombardování Francouzů v roce 1695 (za vlády Ludvíka XIV.). Právě po této události ale městské gildy vystavěly náměstí znovu a tentokrát koordinovaně, celé v jednotném barokním slohu (stavět jiný typ fasády bylo zakázáno). Od roku 1988 je náměstí Grand-Place na Seznamu světového kulturního dědictví UNESCO.
Radnice (Hôtel de Ville) – byla postavena už v 15. století ve stylu brabantské gotiky, aby adekvátně vyjádřila moc a bohatství městské rady. Její části přežily i bombardování z roku 1695. Velmi neobvyklá je zejména 96 metrů vysoká úzká věž. Na jejím vrcholu stojí 5 m vysoká pozlacená socha archanděla Michaela, který je patronem vojáků, ale i křesťanů obecně, a zejména je patronem Bruselu.
Domky řemeslnických cechů (gild) – jsou postavené v barokním slohu, resp. ve specifickém italsko-vlámském stylu, který přinesli architekti a umělci vracející se do Nizozemí z Itálie. Fasády jsou velmi úzké, často zlacené, zdobené polokruhovými oblouky, sochami a reliéfy. Každý cechovní dům má svůj název, který bývá odvozen z nějaké sochy, symbolu nebo architektonické výstřednosti na jeho fasádě. V přízemí jsou dnes většinou kavárničky a malé restaurace, jejichž zahrádky zabírají velkou plochu náměstí.
V domku číslo 9, který se podle labutě na fasádě jmenuje Maison du Cygne, byl kdysi bar, v němž se pravidelně scházeli Marx a Engels během svého exilu v Belgii. Právě v Bruselu napsali v roce 1848 svůj Komunistický manifest (měsíc nato byli vyhoštěni jako politicky nežádoucí).
Maison du Roi (Králův dům) – vcelku věrná rekonstrukce gotického paláce, který si dal postavit habsburský císař Karel V. v roce 1515. Karlovo poselství bylo jasné: radnice vyjadřovala nezávislost měšťanů, proto umístil palác přímo naproti radnici, aby demonstroval císařskou moc. I přes název paláce tu nikdy žádný vladař trvale nesídlil, ale Habsburkové tu přebývali během své návštěvy Bruselu a sídlili tu jejich výběrčí daní i soudy. Svoji poslední noc tu strávila hrabata Egmont a Hoorn, kteří byli za svoji opozici proti katolickému Španělsku Filipa II. popraveni na Grand-Place. Dnes zde sídlí městské muzeum (Musée de la Ville de Bruxelles).
Rue des Brasseurs – na rohu této ulice, která začíná na jižním okraji náměstí Grand Place, postřelil francouzský básník Paul Verlaine v opilosti a ze žárlivosti svého kolegu a také milence Arthura Rimbauda.
Manneken Pis – symbol Bruselu, malá bronzová socha chlapečka čůrajícího do fontány, která je před davy turistů chráněna železnou mříží. Vytvořil ji barokní sochař Jerôme Duquesnoy v roce 1619, i když fontána a možná i soška zde byly už dříve. O sošce existuje několik legend, ovšem nejznámější je legenda o vévodovi Godfriedovi II. Brabantském. V roce 1142 ozbrojené oddíly tohoto dvouletého vévody bojovaly proti oddílům Berthoutů, pánů z Grimbergenu. Ozbrojenci dali malého vévodu do košíku, který pověsili na strom, což jim mělo dodávat odvahu. Malý vévoda ze stromu močil na oddíly Berthoutů, kteří nakonec bitvu prohráli.
Další legenda praví, že ve 14. století byl Brusel obléhán cizími vojsky. Město velmi dlouho úspěšně vzdorovalo. Útočníci proto vymysleli plán na umístění výbušnin u městských hradeb. Při přípravách je náhodou špehoval malý bruselský chlapec, který se jmenoval Juliaanske. Vyčural se na hořící zápalnou šňůru a tak město zachránil. Dlouho bylo zvykem, že významné osobnosti navštěvující město darovaly chlapci nějaký obleček (dnes jsou tyto oblečky k vidění v městském muzeu) a dodnes se při různých příležitostech soška obléká.
Soška, která je symbolem města, má i svůj modernější protipól z roku 1985, čůrající holčičku (Jaenneke Pis), která se nachází na východním konci ulice Impasse de la Fidelité. V roce 1998 se objevil ještě čůrající pes (Zinneke Pis)…
Fondation internationale Jacques Brel – malé muzeum oslavující život a dobu belgického frankofonního zpěváka šansonů Jacquesa Brela.
Bourse – neoklasická budova z roku 1873, někdejší sídlo městské akciové burzy.
Théâtre de la Monnaie – budova bruselské opery, opět neoklasická. Právě zde byla zažehnuta jiskra revoluce, po níž došlo k odtržení Belgie od Nizozemska (1830). Na programu byla tehdy opera o národně osvobozeneckém boji Italů. Diváci se po skončení opery vydali do města, kde vztyčili brabantskou vlajku a dali tak signál k povstání.
St Jean Baptiste au Béguinage – krásný barokní kostel, který jediný zbyl z budov někdejšího konventu tzv. bekyní, zbožných žen, které žily podobně jako jeptišky, neskládaly ale slib a měly možnost vrátit se do běžného života.
Horní město
Někdejší čtvrť vládnoucí třídy stojí symbolicky na vršku. Byly zde stavěny paláce a panství aristokratů, kostely a parky. Dnes už tu politická moc koncentrovaná není, ale velkolepá architektura z 18. a 19. století zůstala.
Colonne du Congrès – 47 m vysoký sloup vztyčený v roce 1850, aby připomínal historický první belgický parlament. Na jeho vrcholu stojí socha prvního belgického krále Leopolda I. Později byl ke sloupu přidán památník neznámému vojákovi a věčný oheň připomínající belgické vojáky padlé v obou světových válkách.
Katedrála svatého Michala a Guduly – gotická stavba započatá v roce 1215 a budovaná po dobu tří století je věnovaná patronu a patronce Bruselu, tedy sv. archandělovi Michaelovi a svaté Gudule. K jejím nejzajímavějším prvkům patří bílá fasáda se dvěma věžemi (vrcholná gotika 15. století) a zachovalé vitráže z 16. století.
Palais des Beaux Arts – budova navržená Victorem Hortou, který byl zakladatelem a průkopníkem secese (Art Noveau). Tato budova však pochází z 20. let 20. století a je už postavená ve stylu modernismu, který je naprostým kontrastem předchozích zdobných a okázalých secesních budov, které lze také v Bruselu nalézt. Dnes hostí palác divadlo, koncertní síň i dočasné výstavy.
Musées Royaux des Beaux Arts – dvě propojená muzea, jedno se staršími pracemi, druhé s moderním uměním. Muzeum staršího umění je světoznámé především díky obrazům Petra Paula Rubense, ale také pracím Pietera Brueghela st. nebo surrealisty René Magritta. Z dalších jmen uveďme umělce jako van der Weyden, Cranach, Memling, Hieronymus Bosch aj.
Palais Royal – oficiální rezidence krále, i když tu královská rodina v praxi nesídlí. Palác začal stavět Vilém I., král nově vytvořeného společného království dnešních území Belgie a Nizozemska (1815). Po odtržení Belgie v roce 1830 se další králové výstavbě rezidence příliš nevěnovali. Panovník sem chodí jakoby „do práce“ a v době jeho přítomnosti v paláci zde vlaje vlajka.
Parc de Bruxelles – centrálně položený park ve formálním francouzském stylu z konce 18. století. V parku jsou rozesety klasické sochy.
Palais de la Nation – sídlo obou komor belgického parlamentu.
Palais de Justice (Justiční palác) – obrovská budova z konce 19. století zdobená excentrickou směsicí řeckých, římských, egyptských a asyrských motivů.
Čtvrť EU
Brusel zažíval v 19. století velký rozmach a začal růst směrem na východ za okruh Petit ring, kde zejména král Leopold II. nechával stavět nové rezidenční oblasti, grandiózní památníky a parky, které vyjadřovaly postavení Belgie mezi vyspělými průmyslovými zeměmi. Mnoho z budov této doby stojí dodnes, přibyly však také velkolepé, ale nevzhledné stavby pro instituce Evropské unie a jejich úředníky a zaměstnance. V Bruselu sídlí Evropská komise, Rada ministrů a také část Evropského parlamentu, jehož hlavní sídlo je ve francouzském Štrasburku.
Centre Berlaymont – sídlo Evropské komise.
Justus Lipsius (Juste Lipse) – sídlo Evropské rady.
Evropský parlament – monumentální budova ze skla, kamene a oceli se 70 m vysokou oválnou střechou byla postavena v roce 1997. Ve Štrasburku se koná celkem 12 zasedání Parlamentu ročně, ale právě v Bruselu probíhá z praktických důvodů příprava legislativy a jednání jednotlivých výborů.
Parc Léopold – kopcovitý kousek přírody, který obklopuje jezero.
Jubilejní park (Cinquantenaire) – komplex ve stejnojmenném parku tvořený kolosálním vítězným obloukem a dvěma budovami, které tento oblouk spojuje. Komplex dal postavit král Leopold II. v roce 1880, tedy v roce 50. výročí belgické nezávislosti. Tehdy se na paměť této události konala velkolepá výstava, která předváděla vše vyrobené v Belgii, ale i tehdejší belgické kolonie. Na vrcholu vítězného oblouku stojí velkolepá socha nazvaná „Brabantsko vztyčuje národní vlajku“.
Na sever od centra
Atomium – jeden ze symbolů města, model molekuly železa zvětšený 165 miliardkrát leží na severním předměstí v parku Heysel. Model byl postaven pro světovou výstavu Expo, která se v Bruselu konala v roce 1958. Každá z devíti koulí, které tvoří pomyslnou krystalovou mřížku, má průměr 18 metrů. Navzájem jsou propojeny eskalátory v chodbách ve tvaru válce. Model je vysoký 102 metrů, v nejvýše položené kouli se nachází luxusní restaurace. Kousek od Atomia stojí stadion krále Badouina.