Karantánie - Pod cizí nadvládou - Národní obrození a vliv Napoleona - Jugoslávie - Nezávislé Slovinsko
Nejstarší nálezy pravěkých nástrojů (Postojna) pochází z období před 250 000 lety. Z doby železné a bronzové pocházejí první osady – nálezy z lublaňského barje (bažinatá oblast na jih od města). Kolem roku 2000 př. n. l. se na území Slovinska objevují Ilyrové, s nimiž je spojeno budování obranných sídlišť na kopcích. Ve 3. století př. n. l. přicházejí Keltové a zakládají království Norikum známé díky těžbě a zpracování železné rudy. V 1. století př. n. l. si Norikum podmaňují Římané a za jejich nadvlády se zásadně rozšiřuje infrastruktura, je vybudováno vodní potrubí a z této doby také pocházejí nejstarší města: Emona (Lublaň), Poetovijo (Ptuj) a Claudia Celeia (Celje).
Jeďte do Slovinska v dobré partě
V 2. polovině 6. stol. přicházejí Slované (předkové dnešních Slovinců) a osídlují východní Alpy a oblast kolem Drávy a Sávy. Kolem roku 626 se připojují k Sámově říši (628-658). To je poprvé, kdy jsou „Češi“ a „Slovinci“ součástí jednoho státního útvaru.
Karantánie
Dalším velkým mezníkem v dějinách Slovinců je Karantánie – první a bohužel do roku 1991 jediný samostatný státní útvar. V polovině 8. stol. se slovinské území dostává do vlivu Francké říše, resp. západního vlivu a začíná probíhat proces feudalizace, zavádí se lenní řád. Pomalu, ale jistě posiluje moc západokřesťanské církve. V roce 811 je území Karantánců rozděleno na dvě centra na úrovni arcibiskupství: salcburské a akvilejské.
Slované jsou pokřtěni a ztrácejí svou nezávislost. Po neúspěšném povstání proti Frankům na počátku 10. století dochází k odstranění domácích knížat a na jejich místa se dostávají přívrženci Francké říše, hlavně bavorští šlechtici. Tato skutečnost, tedy ztráta privilegované vrstvy, se pak negativně odráží v celé slovinské historii a určité trauma z toho mají Slovinci dodnes.
Slovinština tedy zůstává jazykem nižších vrstev. První dochovaná písemnost, v níž se objevuje slovinština, jsou tzv. Frizinské památky (nalezeny v bavorském Freisingu). Jedná se o náboženské texty, které sloužily jako liturgická pomůcka. Důvod byl prostý, aby mohla církev ze Slovinců udělat dobré křesťany, musela jim učení přiblížit v jejich domácí řeči.
Pod cizí nadvládou
Po rozpadu Velké Karantánie na přelomu 11. a 12. stol. vznikají země Korutany, Štýrsko, Kraňsko, Istrie, které mají v rukou cizí šlechtické rody. Nejprve Babenberkové, po nich vstupuje na scénu český král Přemysl Otakar II. (ovládl Korutany, Štýrsko a Kraňsko) – zde se Češi a Slovinci potkávají v rámci jednoho státního útvaru podruhé.
Pak už přichází doba Habsburské nadvlády (od roku 1278), která trvá, až na jednu přestávku, až do roku 1918. Tou přestávkou je období přibližně od roku 1341-1437, kdy se stávají nejmocnějším šlechtickým rodem Celjská hrabata (jediná slovinská šlechta). Mimochodem tři hvězdičky, které jsou součástí slovinského státního znaku, jsou symbolem Celjských hrabat.
Etnikum středověkého Kraňska a jižní části Korutan a Štýrska je převážně slovinské a tvoří ho poddaní a v menší míře nižší šlechta. Tento stav trvá až do 18. století, do vytvoření měšťanstva. Život poddaných a nižší šlechty je srovnatelný se životem těchto vrstev v českých zemích.
Ve 13. století dochází k oživení městského života a vzniká mnoho měst na obchodní cestě Vídeň-Terst-Benátky. Struktura obyvatelstva ve městech je národnostně pestrá. Obchodníci jsou Němci nebo Italové, řemeslníci a nižší vrstvy Němci nebo Slovinci. Úředním jazykem je němčina. Hovorově je využívána slovinština, která se v 14.-15. století začíná uplatňovat i v klášterních rukopisech.
Z roku 1500 (po ukončení kolonizace dosud neosídlených oblastí) pochází etnická hranice Slovinců, která se dodnes prakticky nezměnila. V 15.-16. století se rozvíjí raný kapitalismus. Dochází k rozmachu železářství a těžby rudy (největšími boháči jsou právě majitelé dolů). Rapidně se zhoršuje situace venkovského obyvatelstva, což má za důsledek neúspěšné velké selské povstání (1515).
Zanedlouho poté také začíná na území Slovinska pronikat reformace (a s ní tisk prvních slovinských knih), která však stejně jako u nás byla potlačena a následuje období tuhé katolické protireformace.
Národní obrození a vliv Napoleona
Dalším významným obdobím pro dějiny slovinských zemí je období vlády Marie Terezie a posléze Josefa II., známé jako období reforem (stejná situace jako v Čechách). Slovinština se dostává do triviálních škol (základní školy), výš už se vyučuje německy. Posiluje se vliv nižší šlechty a měšťanstva na úkor vyšší šlechty. Koncem 18. století spolu s nástupem Františka I. končí období reforem a je zaveden tvrdý policejní aparát. Ve Slovinsku sílí odpor proti všemu německému a formují se základy národního obrození.
Dalším důležitým mezníkem je krátké, ale významné období Napoleonových Ilyrských provincií (1809-1813), heslo „volnost, rovnost, bratrství“ se dostává i do Slovinska. Slovinština se stává povinným školním jazykem a jsou položeny základy pro pozdější národní a politický program Slovinců. Po Vídeňském kongresu (1814-1815), který vrací staré feudály na trůn, nastává pro Slovince neradostné období. Jakýkoli sebemenší projev liberálních myšlenek je tvrdě potlačován.
Avšak zkušenost z napoleonských dob je stále živá a Habsburkům se již nikdy nepodaří zcela zadusat národní uvědomění a sílící odpor proti nim. Stále častěji se ozývají myšlenky ilyrismu (spojení jižních Slovanů), austroslavismu (spojení Slovanů v rámci Rakousko-Uherska) či panslavismu (spojení všech Slovanů). Vznikají politické spolky a strany, které stále více uplatňují svůj vliv na veřejný život.
Jugoslávie
Po první světové válce vzniká Království Srbů, Chorvatů a Slovinců. Tento útvar však není příliš stabilní kvůli rozdílnému politickému a hospodářskému vývoji jednotlivých států. Hádají se především Srbové a Chorvati. Slovinci zůstávají stranou. Až v roce 1929 slovinský katolický politik Anton Korošec vytváří dočasnou vládu a snaží se o vytvoření trojfederace. Na to král Alexandr rozpouští parlament a nastoluje osobní diktaturu. Název státu se mění na Království Jugoslávie.
Během 2. světové války je Slovinsko pod okupací Trojspolku, v čele odboje stojí komunistická strana s Josipem Brozem Titem, pozdějším prezidentem Jugoslávie. Ve Slovinsku probíhají boje až do 15. 5. 1945. Listopadové volby komunistická strana zmanipuluje tak, aby získala v parlamentu většinu, ruší monarchii a nastoluje Federální a lidovou republiku. Ta zpočátku kopíruje důsledně sovětský model (znárodňování, koncentrační tábory pro politické vězně apod.).
V roce 1953 dochází k zásadnímu sporu mezi Titem a Stalinem a v Jugoslávii až do počátku 70. let nastává liberálnější vývoj. Slovinsko např. nikdy zcela nepřestalo obchodovat se západem a nikdy nebyly zcela zrušené soukromé drobné živnosti. Slovinsko po celou dobu stojí poněkud stranou politického života, který se odehrává v relativně dalekém Bělehradě. Poměrně bohatí Slovinci navíc navzdory své malé rozloze bezkonkurenčně nejvíc sponzorují státní pokladnu.
Nezávislé Slovinsko
Po smrti Tita (1980), kdy dochází k určité nestabilitě uvnitř Jugoslávie (jednoduše řečeno národnostně, kulturně a hospodářsky nesourodému státu chybí pevná ruka vůdce), se pro Slovince soužití v tomto státním útvaru stává čím dál tím víc neuspokojivé. Poslední kapkou je vojenský soud s třemi novináři ze slovinského časopisu Mladina. V roce 1990 slovinská delegace na sjezdu Svazu komunistů Jugoslávie deklaruje svrchovanost Slovinska ještě v rámci Jugoslávie, ale s vlastní zahraniční politikou a obranou.
V prosinci téhož roku se v referendu 88 % Slovinců vyslovuje pro nezávislý stát a ten je vyhlášen 25. 6. 1991. Po desetidenní „válce“ mezi slovinskou domobranou a jugoslávskou armádou (která je v značném morálním rozkladu) je podepsána Brionská dohoda a jugoslávská armáda se stahuje z území Slovinska. Úřední název je Republika Slovinsko a dnes je tato země součástí důležitých evropských a světových společenství, včetně NATO a EU.
Autorkou textu je Alena Šamonilová, všechna práva na použití jakékoliv části textu vyhrazena.