Hudba - Literatura - Výtvarné umění - Cestovatelé, polární objevitelé a badatelé - Nobelova cena míru - Politická scéna
Norská hudba
Jistě nejznámějším norským klasickým skladatelem je Edvard Grieg. Jeho romantická hudba, zvláště pak suita k Ibsenovu Peeru Gyntovi, je dodnes těsně svázána s Norskem a tvoří nezbytný doplněk všech scénických záběrů norské krajiny pro turisty. V Bergenu můžete navštívit jeho muzeum a vilu Troldhaugen.
Mladý talent v Griegovi objevil neméně slavný bergenský houslista Ole Bull. Ten se jako světově proslulá osobnost norské kultury ostatně přičinil i o prosazení Henrika Ibsena a dalších norských talentů.
V moderní době se Norsko proslavilo hlavně svými metalovými kapelami (např. Dimmu Borgir, Gorgoroth), ale také pop-music (např. skupina A-ha či zpěvačka Sissel Kyrkjebø). Sámský hrdelní zpěv joik proslavila ve světě hlavně zpěvačka Mari Boine, která se pohybuje na hranici mnoha žánrů. Příznivci jazzu jistě budou znát přinejmenším skladatele a saxofonistu polského původu Jana Garbarka nebo kytaristu Terje Rypdala.
Norsko má také svou specifickou lidovou hudbu. Dnes už jen zřídka narazíte na staré lidové balady a kruhové tance (ty se zachovaly hlavně na Faerských ostrovech), zato se můžete často setkat s tradiční rychlou houslovou hudbou, hranou obvykle na speciální „Hardangerské housličky“ – Hardingfele. Ty se vyznačují nejen bohatým zdobením (vyřezáváním), ale také 8–9 strunami. Hraje se obvykle na dvě až tři struny najednou. Šušká se, že nejlepší struny pro hardingfele jsou z kočičích střívek, ale zlí jazykové praví, že pro nejautentičtější zvuk by bylo ještě lepší natáhnout na ně rovnou celou kočku.
Norská literatura
Staré Norsko obohacuje Evropu
Staroseverskou literaturu reprezentují v obecném povědomí především ságy, které se ovšem dochovaly prakticky jen na Islandu. Těch o Norsku a norských králích zde však najdeme dost. Soubor ság zvaný Heimskringla („Okruh světa“) od Islanďana Snorriho Sturlusona je pro Nory nepochybně nejdůležitější. Svou vlastní ságu (tu nejrozsáhlejší) v něm má i svatý Olav.
Lidová tvorba v pozdějších staletích na sebe vzala podobu tzv. balad – písní určených hlavně k tanci. Tady se opět zpracovaly příběhy a motivy starých ság – hlavně těch fantastičtějších a pohádkovějších. Dnes mohou ještě hrát roli ve folklóru, ale jejich živější tradici je lepší hledat na Faerských ostrovech.
Mezi výraznými autory dánsko-norské literatury se počátkem 18. století objevuje bergenský rodák, osvícenec Ludvig Holberg. Proslavil se nejvíc svými dramaty (zvláště komediemi), ale jeho dílo je mnohem bohatší a kromě literatury zasahuje (jak bylo v té době obvyklé) také do vědy.
Dvojí tváře nového Norska
Norský romantismus – a také dva zcela odlišné kulturní proudy – reprezentují dvě extrémně odlišné postavy norského národního obrození: Johan Sebastian Welhaven, vzdělanec, vznešený lyrik a estét dánsko-norské tradice; a proti němu básník, dramatik, opilec, buřič a výtržník Henrik A. Wergeland, bojovník za svobodu, miláček lidu a drzý „ponoršťovatel“ norské dánštiny.
Další dvě slavné a přitom zcela odlišné postavy norské kultury reprezentují dramatik Henrik Ibsen (Domov loutek neboli Nora, Peer Gynt, Divoká kachna atd.) a Bjørnstjerne Bjørnson. Těžkomyslný, zachmuřený Ibsen norskou společnost dráždil a štval nastavováním nemilosrdného realistického (až naturalistického) zrcadla ve svých divadelních hrách, díky nimž se dnes považuje za zakladatele moderního dramatu.
Optimistický a energický miláček lidu Bjørnson se ovšem ve světě proslavil možná ještě více jako bojovník za svobodu, mír a sebeurčení malých národů (tady mu za mnohé vděčí i Češi). Bjørnson se nakonec dočkal i Nobelovy ceny za literaturu, i když sami Norové dnes už přiznávají, že nemilosrdný Ibsen by si ji zasloužil spíše (alespoň pokud jde o literaturu).
Dvojici významných spisovatelů Ibsen a Bjørnson doplňují další dva významní norští realisté: Jonas Lie a Alexander L. Kielland.
Knut Hamsun – národní bard či nacistický kolaborant?
Kapitolou samou pro sebe je spisovatel Knut Hamsun. Ještě před začátkem 20. století se do literatury zapsal svými svéráznými romány o novoromantických rozervancích (Hlad, Mystérie, Pan), než se opět zklidnil a svou realističtější tvorbou (zvláště románem Matka země) se dopracoval k Nobelově ceně za literaturu.
Národní bard byl však odjakživa tak trochu samorost s názory – jak by se dnes řeklo – mírně řečeno „politicky nekorektními“. Demokracie, rovnostářství, britský liberalismus a jiné „nemorálnosti“ na něj dojem nedělaly (navíc Britové neuměli ocenit jeho knihy!), zato v německém fašismu našel mnoho vlastních ideálů s podobnou naivitou a zaslepeností, s jakou je dodnes mnozí jiní vidí v komunismu. Jak vypadal nacismus v praxi, pochopil patrně až po skončení války.
A tak za války obhajoval Hitlera (dokonce mu napsal i oslavný nekrolog) a jeho politiku a veřejně odrazoval norské odbojáře od jejich „nerozumné“ činnosti. Dokonce se za vůdcem osobně vypravil, aby si stěžoval na praktiky jeho podřízených v Norsku (vždyť oni tam věznili, ba i zabíjeli lidi!) a byl velmi překvapen, že Hitler pro jeho stížnosti nemá pochopení.
Po válce byli Norové konfrontováni s jedním z největších emocionálních dilemat svých dějin: co s ním? Soudní psychiatr se pokusil zahrát problém do autu tím, že z Hamsuna udělal nesvéprávného pomateného staříka, což Hamsun sám briskně popřel svou následující a zároveň poslední knihou (Po zarostlých stezkách). Nakonec byl odsouzen k velké peněžité pokutě. Lidé pálili a vyhazovali jeho knihy. Až teprve po několika desetiletích se poválečná generace k jeho tvorbě začala opět vracet. Zcela se však s touto svéráznou kontroverzní osobností nevyrovnali dodnes.
Celé téma bylo výborně zpracováno v knize dánského spisovatele Thorkilda Hansena, která se stala předlohou neméně úspěšného filmu Hamsun, jejž natočil v roce 1996 Jan Troell na základě scénáře významného švédského spisovatele a dramatika Pera Olova Enquista s Maxem von Sydow v hlavní roli.
Další světoví autoři 20. století
I u nás je poměrně dobře známá spisovatelka Sigrid Undsetová, a to především svým historickým románem ze středověkého Norska Kristina Vavřincova.
K moderním autorům světového věhlasu patří nepochybně Jostein Gaarder, autor řady knih pro děti a mládež (např. Sofiin svět), či Jon Fosse, básník a dramatik píšící v nynorsk, jehož rytmické divadelní hry lze spatřit i na prknech našich divadel.
Výtvarné umění
I když se Norsko nemůže chlubit tolika osobnostmi výtvarného umění jako třeba Holandsko, Španělsko nebo Itálie, jedno jméno je přece jen nepřehlédnutelné: Edvard Munch. Tento expresionista je všeobecně znám především svým obrazem Výkřik, ale proslulé jsou i mnohé další (Madona, Nemocné dítě, Smrt v pokoji nemocné, Tanec života a další).
Pro Nory jsou však důležití také malíři národní romantiky jako Adolph Tidemand, Hans Gude, Johan Christian Dahl a dále Erik Werenskiold či Theodor Kittelsen, kteří se proslavili hlavně svými ilustracemi k norským národním pohádkám a ságám. Popularitu si získali také leckteří realisté a naturalisté, například Christian Krohg, nepostradatelný člen Kristianské bohémy.
Každý návštěvník hlavního města Osla má také možnost odvézt si jedinečný kulturní zážitek z městského parku Frognerparken (též zvaného Vigelandsparken) monumentálně vyzdobeného sochami Gustava Vigelanda.
I když se Norsko nemůže chlubit filmovými umělci takového formátu, jako je Švéd Ingmar Bergman, každý jistě bude znát alespoň jeho dlouholetou spolupracovnici a též partnerku, norskou herečku Liv Ullmannovou.
Cestovatelé, polární objevitelé a badatelé
Významnou mezinárodní devizou Norska jsou také polární objevitelé, badatelé a cestovatelé obecně. Každý jistě zná jméno Roalda Amundsena, prvního dobyvatele jižního pólu. V Norsku je nicméně v poslední době v oblibě prezentovat Amundsena ve zcela jiné, osobnější podobě: totiž jako člověka bezohledně egoistického, který pro své vlastní prvenství neváhal obětovat zdraví a životy svých přátel (pokud u něj lze vůbec mluvit o nějakém přátelství či citech) – o vztahu k jeho „konkurentům“ raději ani nemluvě.
Za jeho protipól je obvykle označován jeho (téměř) vrstevník, polární badatel, vědec, diplomat, humanista a laureát Nobelovy ceny míru, Fridtjof Nansen, který se zasloužil nejen o norskou nezávislost (1905), ale také o pomoc uprchlíkům a válečným obětem v celém světě. Jeho polární loď Fram tvoří jádro stejnojmenného muzea v Oslu.
Neméně známý je norský etnograf a dobrodruh Thor Heyerdahl se svými expedicemi Kon-Tiki a Ra. Těm je věnováno další muzeum v sousedství Nansenova Framu, kde lze zhlédnout slavná rákosová plavidla, na nichž se plavil po hladinách Tichého oceánu. Heyerdahl je také autorem několika kontroverzních historických teorií.
Českým čtenářům je také dobře známý objevitel a autor dobrodružných knih (např. Lovci kožešin), Helge Ingstad. Jeho nepochybně nejvýznamnějším přínosem je objev archeologických pozůstatků vikinského osídlení v Severní Americe (v L'Anse aux Meadows na Newfoundlandu), které vypátral na základě svědectví staroseverských ság, jak podrobně zdokumentoval v knize, jež u nás vyšla pod názvem Kolumbus nebyl první.
Nobelova cena míru
Dalším dokladem víry v norský smysl pro spravedlnost, nezávislost a nezlomnou ideu humanismu může být rozhodnutí švédského vynálezce Alfreda Nobela, aby o jeho ceně za mír rozhodovala komise volená norským parlamentem (a nikoliv trojice švédských akademií věd, jako v případě všech ostatních cen).
Faktem je, že tato komise se v minulosti obvykle skutečně nebála udělit cenu mnoha politicky „citlivým“ či vysloveně sporným osobnostem, a její rozhodnutí jsou tudíž nezřídka poměrně kontroverzní a ne vždy se takto vložené naděje dodatečně realizují zcela kýženým směrem. Norové se zjevně snaží nejen odměňovat za činy již vykonané, ale také strategicky motivovat osobnosti pohybující se na nebezpečné hraně, aby se skutečně nadále drželi vyšších ideálů.
Specifika Norské politické scény
Dalším jevem odrážejícím dobře stav každé společnosti je její politická scéna. Ta norská zcela zjevně odráží typickou národní povahu i fakt, že Norové nikdy nebyli konfrontování s extrémnější praktickou realizací svých bujných levicových ideálů: Norsko má jen jednu extrémně pravicovou stranu (a i ta by se v českých měřítkách nejspíš ještě vešla do pojetí „seriózní“ pravice), zato hned několik extrémně levicových.
Významnější norské strany jsou celkem rovnoměrně rozloženy po celém politickém spektru: pravice, levice i střed mají vždy svou dvojici populističtější a serióznější strany.
Mezi norskými politickými stranami dnes hrají nepřehlédnutelnou roli především dvě: Dělnická strana (Arbeiderpartiet čili AP či DNA), která v podstatě odpovídá pojetí seriózní sociálně-demokratické strany a která mělan v minulých desetiletích (až na výjimky) rozhodující podíl na vládě a tudíž směrování celého poválečného Norska. Druhou stranou, a v poslední době nepříjemně sílící, je opoziční populistická pravicová Strana pokroku (Fremskrittspartiet čili FrP), kterou proslavil především značně kontroverzní „vůdce“ Carl I. Hagen, jenž si dovolil mimo jiné kritizovat otevřenou norskou přistěhovaleckou a azylovou politiku.
Autorem textu je Pavel Vondřička, všechna práva na použití jakékoliv části textu vyhrazena.