Mapy a navigace - Turistické značení - Turistické chaty a bezpečnost - Vybavení na cestu - Nebezpečná zvířata - Houbaření a lesní plody
Mapy a navigace
Asi není nutno dodávat, že do neznámé krajiny je třeba se vybavit kvalitní mapou a kompasem, se kterým člověk umí zacházet. Dnes se situace sice řeší mnohem účinněji pomocí GPS zařízení, ale i tak se doporučuje nespoléhat pouze na ně.
V Norsku není problém sehnat dostatek kvalitních map, od hrubých automap až po detailní dílčí topografické mapy s měřítkem 1 : 50 000. Pro všechny turisticky populární oblasti ovšem existují praktičtější turistické mapy s měřítkem obvykle 1 : 100 000, kde obvykle jedna mapa pokrývá celé pohoří či národní park a jsou na ní vyznačeny všechny turistické trasy a chaty. Ceny map se pohybují kolem 100 NOK za kus. Prodávají se také mapy do GPS navigací (např. Garmin). Ty pokrývají sice velmi detailně mnohem větší část Norska, ale jejich ceny už se pohybují kolem 1 000 NOK (za každý z 20 sektorů, na něž je Norsko rozděleno).
Pokud vám stačí vytisknout si mapu jen nějakého menšího sektoru, můžete ji zadarmo získat na stránkách Norgeskart. Něco ze širokého výběru map lze sehnat i u nás – např. v prodejně KIWI v Jungmanově ulici v Praze.
Pro plánování cest lze také použít internetové mapy a plánovače jako např. norský portál FINN Kart s velmi detailními mapami nebo obecnější mezinárodní služby ViaMichelin.
Turistické značení
Na turistických mapách jsou také zakreslené značené turistické trasy. To ovšem znamená něco úplně jiného než u nás. Cesty jsou značeny pomocí červených puntíků na kamenech či pomocí stejnobarevných písmen T. Značení nemusí vždy být zcela udržované a za všech okolností dobře patrné.
Značená stezka také nezaručuje nijak pohodlnou chůzi: může vás vést (a většinou i vede) přes strže, suťová pole, sněhové či ledové pláně, značně bažinatými oblastmi nebo také skrze nepřemostěné říčky. Zvláště pozor na zimní značky pro sněžné skútry, které s oblibou vedou napříč řekami i jezery – v létě pochopitelně rozmrzlými. Spoléhat se lze snad jen na to, že byste se měli na těchto cestách obejít bez lana a horolezeckého výcviku.
Časové údaje uvedené u těchto tras v mapách jsou také míněny jako čas potřebný pro zkušeného norského horala s dobrou kondičkou a za optimálních povětrnostních podmínek. Je dobré počítat s časem raději delším a s různými nečekanými zradami – od prudké změny počasí přes bloudění, překonávání zrádných a hlubokých močálů třeba až po stržené mosty přes řeky.
Turistické chaty a bezpečnost v horách
Turistické trasy jsou také obvykle zabezpečeny turistickými chatami či chatkami, a to vždy alespoň v odstupech 6–8 hodin chůze. V těch obsluhovaných tak můžete najít pohodlný nocleh, něco k snědku a nezbytnou sušárnu. Neobsluhované, pokud máte štěstí, jsou otevřené a pak se čeká, že za jejich použití zaplatíte do připravené obálky, kterou vhodíte do kasičky. Některé chatky Norského turistického spolku (DNT) jsou však zamčené a klíče si musí objednat a vypůjčit registrovaný člen spolku.
Na stránkách DNT najdete podrobné informace o jednotlivých horských oblastech, oblíbených a doporučených trasách, chatách a cenách, pravidlech jejich užívání, jakož i rady a tipy ohledně pohybu a bezpečnosti v norských horách. Členství v DNT vám samozřejmě přinese mnohé výhody, především slevy na ubytování (členský poplatek se vám tak může brzy vrátit). Můžete se ale také přidat k nějakému skupinovému výletu s průvodcem.
Jako vždy je v horách dobré dbát osvědčených pravidel bezpečnosti: nepřeceňovat své síly, nepodceňovat proměnlivost počasí a dobře se předem informovat o oblasti, kam máte namířeno, jakož i o aktuální předpovědi počasí (na tu samozřejmě nespoléhat zcela). Není vůbec od věci poptat se na aktuální stav cesty, po níž se chystáte vydat, i místních – ať už vesničanů nebo správců horských chat. A samozřejmě vždy dát někomu vědět, kam se chystáte jít – chaty na to mají ostatně obvykle zvláštní knihy u recepce či u vchodu, kam stačí své plány na aktuální den zaznamenat.
Nezbytné vybavení na cestu
Boty – základ pohody
Jedna z prvních věcí, kterou Češi objevili v 90. letech, když vytáhli po dlouhé době paty ze svého „zemského ráje to na pohled“, byla zjevná, byť často na pohled nenápadná odlišnost měřítek. Pohorky a dokonce i „nesmrtelné“ kanady, ve kterých celý život běhali i po všech Fatrách a Tatrách, se jim ve Skandinávii promáčely po nedlouhé chůzi zdánlivě suchou krajinou, než si je definitivně rozřezali na sopečném skle islandských sopek. První věc, kterou na severu oceníte, sotva sejdete z asfaltových vozovek, jsou skutečně nepromokavé goretexové boty. Šetřit se tu opravdu nevyplatí, pokud tedy nemáte masochistický požitek z mokra, zimy a nepohodlí. Bažinatá či alespoň podmáčená půda je tu prakticky všude, i tam, kde by to člověk nečekal. Pokud se pustíte jen trochu více do divočiny, oceníte i výšku svých bot – to až se začnete bořit do bažin nebo brodit mělčí i hlubší potoky. Kromě toho lidmi vyšlapané cestičky se rády mění v korýtka pro vodu a tudíž v močálky nebo potůčky, kterými možná půjdete celé dny.
Na vhodných botách také záleží, jak daleko dojdete v drsném terénu, a zda vás nezačnou sužovat puchýře či otlačeniny. Je dobré nechat si poradit od zkušených prodejců v osvědčených prodejnách turistického vybavení.
Brodění nepřemostěných řek
Ve větší divočině, mimo hlavní turistické trasy, vám někdy nezbude, než sundat boty úplně a brodit, což může být pro nezkušené nejen velmi náročné, ale také nebezpečné, zvlášť pokud voda teče silnějším proudem nebo vám začne sahat nad kolena. I celkem klidná a zdánlivě nevinná řeka dokáže během chvíle zmrazit nohy tak, že zcela ztratí cit a pak už nepoznáte, na co šlapete a zda po tom uklouznete nebo si rozříznete nohu. Na takové túry je tedy dobré mít i nějaké brodící boty, pomoct mohou i sandály, ale jistější a teplejší budou třeba aspoň tenké čínské plátěnky, které také relativně rychle uschnou.
K brodění větších proudů je také třeba mít nějakou hůl, abyste v každý okamžik mohli být opřeni alespoň o dva pevné body současně – v silném proudu není dobrý nápad zvedat ani jednu nohu, pokud hůl není pevně zapřená, a naopak. V kritických místech broďte čelem proti proudu, opření o hůl, a postupuje úkroky do strany. Také si raději nechte rozepnutý bederní pás, nejen pro lepší možnosti balancování, ale kdyby vás proud strhnul, je lepší nechat batoh plavat, než se jím nechat vláčet.
Podstatné může také být umět odhadnout, kde si můžete dovolit brodit. Průtok vody v říčce se může měnit nejen během ročních období, ale i podle počasí (deště) nebo jen podle denní doby (odpoledne odtává více sněhu). Pokud je říčka příliš dravá, je lepší ji brodit v nižších polohách, kde se rozlévá do větší šířky (a tudíž menší hloubky) a proud není tak prudký.
Ledovce – občas i na nevinných místech
I velmi frekventovaná cesta na nejvyšší vrchol Skandinávie, norský Galdhøpiggen, vede v poslední části po zdánlivě neškodném sněhovém poli, skrývajícím ovšem ledovec. I když tu lze údajně natrefit i na dámy pobíhající v lodičkách, správně byste se v takových oblastech měli pohybovat s průvodcem (samozřejmě nejlépe tím tučně zaplaceným lokálním) a patřičným vybavením. Možná není nutné právě pro tuto trasu absolvovat zrovna kurz lezení po ledových stěnách s cepínem a mačkami, ale jisté nebezpečí vzniku puklin tu existuje a lidé by se tu měli pohybovat ve skupinách, navázáni vzájemně na lano.
Oblečení do všech extrémů
Dalším klamem severu je zdánlivě neškodná nadmořská výška hor a zdánlivě neškodné „průměrné“ teploty. V praxi zjistíte, že severské kopce vypadají už asi ve 300–400 metrech asi jako u nás v tisíci a v polohách nad 1 000–1 500 metrů už mnohdy leží ledovce jako v mnohem vyšších výškách třeba v Alpách. Čím severněji budete, tím bude rozdíl zřetelnější už v nižších polohách.
Proměnlivost počasí se na severu netýká jenom hor, ale v horách může být až vražedná. Modré nebe se během několika desítek minut změní ve studený déšť i v nížinách. V horách se může i uprostřed léta změnit ve sněhovou vánici, v níž se rychle ztratíte (už pro případ obyčejných mlh se tedy může hodit třeba píšťalka).
Vždy je tedy nutné být vybaven oblečením na všechny druhy počasí, od teplého letního až po téměř zimní peklo. Silnější vítr ostatně také podstatně snižuje teplotní efekt, takže člověk může mrznout i při teplotách značně nad nulou. Mnoho lidí zaznamená tyto efekty v malé demonstraci i v jinak krásný letní den: je vám horko, sundáváte svetry a bundy, a ve chvíli, kdy se před slunce nasune malý mráček a vrhne stín, začne vám být zima a oblékáte se. To se opakuje třeba v pětiminutových intervalech.
Velké rozsahy teplot, s nimiž je nutné počítat, nezávisí jen na nadmořské výšce a vzdálenosti od moře (na pobřeží nejsou rozdíly mezi dnem a nocí tak velké jako hlouběji ve vnitrozemí), ale také jak daleko na sever se vypravíte. Zatímco jižní pobřeží má celkem klidné pobaltské klima, už ve střední části Norska se i v létě denní teploty pohybují v průměru kolem 14 stupňů. Severní Norsko jistě nepřekvapí nejdrsnějším klimatem a dlouho ležícími sněhy i v létě, ale všechno může být i úplně naopak – počasí na severu bývá totiž dost často opakem jihu. Byly tu i roky, kdy se jižní Norsko máčelo v deštích a teplotách kolem 5 stupňů, zatímco na severu se opalovali při 25 stupních.
Podobně jako s nepromokavostí bot je to i s nepromokavostí oblečení. Každý, kdo byl někdy alespoň na Britských ostrovech, dobře ví, že středoevropské deště jsou poměrně neškodné proti tomu, co vás potká v přímořských oblastech. A také že veškeré pláštěnky a „městská“ ponča jsou v sebemenším větru prakticky nepoužitelná.
Vybavení na kempování
Pokud se hodláte vypravit do odlehlejších oblastí hor, je také dobré mít patřičně přiměřené vybavení: stan, který se vám nesloží při prvním silnějším větru či nepromokne na věčně podmáčené půdě; vařič, který udrží stabilitu i s hrncem i na molitanovém mechovém podloží a nepodlehne poryvům větru; spacák, který hřeje, i když navlhne; pořádně izolující karimatku, která vám umožní se pohodlně vyspat třeba i na ostrém kamení či štěrku.
Potraviny
Asi není nutné připomínat, že je třeba pamatovat na rozumné zásoby výživných potravin. Hlavní turistické oblasti jsou sice prošpikované turistickými chatami a horskými hotely, kde většinou můžete něco přinejhorším i koupit, ale pokud jdete do odlehlejších oblastí, rozhodně se na to nevyplatí zcela spoléhat.
Voda – všude a zdarma
Voda je jediné, s čím si nemusíte prakticky dělat starost. Všude je dost potůčků a pít se tu dá prakticky ze všeho, co teče. Opatrnost sice velí vyhnout se alespoň potokům ležícím pod úrovní pastvin, na druhou stranu: v odlehlejších oblastech jsou třeba některé chaty prakticky odkázané i na stojaté vody horských jezer a zjevně to ještě nikomu neublížilo.
Nebezpečná zvířata a (velmi) obtížný hmyz
Ve Skandinávii nehrozí velké nebezpečí ze strany místní fauny. Jen v údolí Pasvik na severním konci Norska, při hranici s Ruskem a Finskem, žije rodina divokých medvědů, kteří se ale lidem většinou z dálky vyhýbají. Stejně tak vzácně lze teoreticky v celé severní Skandinávii narazit na nepříliš proslulého rosomáka. V národním parku Dovrefjell žijí obvykle pokojní pižmoni, které je ale lepší nijak nedráždit a raději se jim obloukem vyhnout.
Co člověku však téměř jistě značně znepříjemní pobyt v severnějších oblastech Skandinávie, jsou komáři či muchničky všeho druhu. Jejich obtížnost se mění s roční dobou a vyskytují se spíše v lesích a údolích než na otevřených větrných přímořských prostranstvích. Pokud vás však zastihnou ve svém plném nasazení, nenechají vás ani nasvačit se.
Nepříjemné není totiž jen intenzivní bodání, ale hlavně husté roje, ve kterých se bez moskytiéry někdy ani nenadechnete. Mušky vlezou nejen do vlasů, ale i do nosu, uší a očí. Hůře vás budou sledovat v rychlé chůzi, ale sotva se zastavíte, začnou se rychle shlukovat.
Není dobré podceňovat ani štípance. V extrémně velkých rojích jsou komáři totiž schopni uštípat k smrti (ano!) i celkem velkého savce. Kromě moskytiér pomohou i různé kvalitní repelenty – ve spreji i mazací. Říká se, že skandinávské repelenty jsou účinnější než ty dostupné u nás, ale pokud si nepořídíte vysloveně onen klasický starý „Repelent“, klidu se na pár hodin dočkáte. Sprej se hodí navíc třeba i na stan či na oblečení, které větší sosáci propíchnou taktéž. V nouzi znatelně pomáhá také prosté omytí upocené kůže vodou.
Houbaření a lesní plody
Skandinávie je doslova rájem pro tradičního českého houbaře (za předpokladu, že ho při první konfrontaci netrefí šlak). Domorodci se o houby příliš nezajímají, takže v rozlehlých severských lesích lze nezřídka narazit na zcela hmotnou realizaci českých houbařských snů o plantážích, kde lze houby sklízet kosou.
Sbírání lesních plodů je také povoleno, pokud není explicitně zakázáno majitelem pozemku. Drobná výjimka se vztahuje na sběr morušek v severním Norsku: jelikož jsou jediným zdrojem vitamínu C místních obyvatel i zvěře, neměl by je turista domorodcům vysbírat. Pokud však nějaké náhodou najdete (u domorodců je to tajemství větší než naleziště u českých houbařů), můžete samozřejmě na místě ochutnat.
Autorem textu je Pavel Vondřička, všechna práva na použití jakékoliv části textu vyhrazena.