Nejstarší dějiny - Alexandr Veliký - Středověk - Turecká nadvláda - Protiturecký odboj - Jugoslávie - Samostatná Makedonie
Nejstarší dějiny
Území dnešní Severní Makedonie bylo osídleno již ve velmi dávných dobách. Díky příznivému klimatu a přístupu k moři zde nejstarší kupecké osady vznikaly již na konci 2. tisíciletí př. n. l. Nejstarší zmínka o makedonském státě pochází z roku 729 př. n. l., kdy král Perdica I. ustanovil makedonské království v okolí dnešní Soluně a začal válčit s ilyrskými kmeny. Prvním hlavním městem starověké Makedonie byla Aiga, dnešní Vergina, v horách asi 50 km západně od Soluně. V 7. století př. n. l. za řecko-perských válek se Makedonie přidala na stranu Peršanů a uznala svrchovanost Persie. Po porážce Peršanů obnovil král Alexandr I. samostatnost Makedonie. Dokonce se osobně účastnil her ve starověké Olympii a zvítězil na nich.
Jeďte do Severní Makedonie v dobré partě
Na začátku 5. století př. Kr. král Archelaius I. přesunul hlavní město z nepříliš vhodné a odlehlé horské Aigy do nížin a založil město Pella. Byl však zavražděn svými dvořany, což odstartovalo desetiletí občanských válek, ve kterých zahynulo násilnou smrtí dalších osm králů. Prvním králem, kterému se podařilo přežít více než 18 měsíců na trůnu, byl Filip II.. A nejen, že se mu podařil tento husarský kousek, podařilo se mu mnohem více: znovu sjednotit makedonskou zem a odrazit útoky Thráků z východu. Potom vyrazil na vojenské tažení na jih. Částečně pomocí politiky sňatků a částečně pomocí vojenské síly se stal postupně vládcem celého Řecka. Bitva u Charonei z roku 338 př. n. l., ve které porazil spojené síly řeckých měst, je považována za konec dějin klasického antického Řecka. Hlavní mocností této oblasti se stala Makedonie. Filip obrátil svá vojska na východ na tažení proti Persii. Dříve, než k němu došlo, byl ale zavražděn. Pravděpodobně svou bývalou manželkou Olympií, matkou jeho syna Alexandra.
Alexandr Veliký
Co nedokončil otec, provedl syn. Alexandr III. Makedonský, zvaný též Veliký vytáhl proti Persii. Bylo mu pouhých 20 let. Po několika prohraných bitvách perský král Dareius uprchl a před Alexandrem se otevřela cesta do Egypta. Postupoval téměř bez boje a všude byl vítán jako osvoboditel. V Egyptě byl prohlášen faraonem a založil nové hlavní město Alexandrii. Mezitím se perská vojska zkonsolidovala, a tak došlo v roce 331 př. n. l. k rozhodující bitvě mezi Dareiem a Alexandrem u Gaugamél v dnešním iráckém Kurdistánu. Dareius v bitvě zahynul a Alexandr se stal nejmocnějším panovníkem na světě. Obsadil Babylon a Persepolis a pokračoval dále na východ do Indie. Při pokusu o překročení řeky Indus byl zabit Alexandrův oblíbený kůň Bucefalus. Zároveň se spustily monzunové deště a další postup začal být extrémně náročný. Alexandr se obrátil po proudu řeky, a když dosáhl pobřeží oceánu poblíž dnešního Káráčí, obrátil své armády zpátky na západ. Domů se však již nedostal, zemřel 10. června 323 př. n. l. v Babyloně ve věku pouhých 33 let. Pravděpodobně na malárii.
Makedonská říše se rozpadla na menší, ale stále velmi významná království, jako bylo Ptolemaiovské království v Egyptě, či Seleukovské se sídlem v Antiochii v dnešním jihovýchodním Turecku. V samotné Makedonii se vlády ujal Alexandrův nevlastní bratr Filip III. Byl však sesazen svými generály a po více než století zmatků, bojů a občanské války se v roce 167 př. n. l. dostala Makedonie na dlouhou dobu pod vliv nové světové mocnosti – Římské říše. Po administrativním přerozdělení Římské říše za císaře Augusta se Makedonie stala jednou z hlavních provincií Říma spravovanou senátem. Půda v Makedonii byla relativně levná a to způsobilo příliv nových přistěhovalců, jak ze samotné Itálie, tak z Ilýrie, Thrákie, či z dalších provincií Říma.
Peripetie středověku
Po rozdělení Římské říše na východní a západní část byla i Makedonie rozdělena na dvě provincie – Macedonia Prima, zhruba dnešní řecká část Makedonie s hlavním městem v Soluni, a Macedonia Secunda, zhruba dnešní Severní Makedonie s hlavním městem Stobi. Ekonomicky nejvýznamnějším městem byla Heraclea Lynctesis poblíž dnešní Bitoly a později Justiniana Prima poblíž dnešní Skopje.
A to už přišel čas největších přesunů v psaných lidských dějinách, čas stěhování národů. Z východu dorazili nejprve Hunové a Vizigóti následovaní v 6. století Slovany, dnešními obyvateli Severní Makedonie. Formálně zůstává Makedonie součástí Byzantské, a tedy i Římské říše, ale její kultura se stává více a více slovanskou. Napomohlo tomu stvoření první slovanské abecedy – cyrilice – bratry Cyrilem a Metodějem i zavedení slovanského jazyka jako liturgického za jejich žáků Klementa a Nauma v 9. století.
Ve století následujícím pak bulharský car Simeon dobyl na Byzanci území až ke břehům Jaderského moře a to byl konec, byť dočasný, římské nadvlády nad Makedonií. Trvala více než tisíc let. Následuje doba bulharská. V té době se na území Makedonie objevuje zcela nové náboženství – bogomilství, založené bulharským knězem Bogomilem. Jedná se o jakousi syntézu křesťanství a východních filozofií. Později se bogomilství rozšířilo hlavně na území dnešní Bosny, Hercegoviny, západního Srbska a Dalmácie. Hlavně za vlády Osmanů bylo i státem silně podporované. Poslední bogomil zemřel v 18. století.
Simeon vládl své říši z města Pliska (dnešní severovýchodní Bulharsko). Jeho říše však byla pod stálým tlakem ze severu ze strany Ruska, i z jihu ze strany Byzance. Nakonec v roce 972 jeho říše padla a na území Bulharska a Makedonie propukla občanská válka. Z této války vyšli vítězně bratři Samuel, Mojžíš a Aaron. Nejstarší Samuel nechal zavraždit bratra Aarona a sám se stal vládcem obnoveného Bulharského carství. Jeho sídelní město bylo v Ohridu v dnešní Severní Makedonii. Proto se k jeho říši dnes hlásí i Makedonci a považují Samuelovo carství za další období samostatnosti Makedonie.
Samuelova říše sice přežila přelom tisíciletí, ale ne o mnoho. V roce 1014 byla Samuelova armáda poražena byzantským císařem Vasilem II. zvaným Bulharobijec v bitvě na Belasici. Samuel sám přežil a uprchl do Prilepu. Císař Vasil nechal oslepit všech 14 000 vojáků Samuelovy armády, pouze každému stému vojákovi ponechal jedno oko, aby mohli armádu dovést za Samuelem. Samuel pohled na navracející se takto poníženou armádu nepřežil. Makedonie se opět na několik staletí stala součástí Byzantské říše.
Ve 13. století vznikl a začal sílit středověky srbský stát. Založen byl Štefanem I. Dečanským, který se stal prvním srbským králem, a jeho bratrem Savou, prvním biskupem srbské pravoslavné církve. Středověké Srbsko se rozkládalo podstatně jižněji od současného centrálního Srbska. Hlavním městem byla Raška a stát zasahoval na území dnešního jižního Srbska, Kosova a částečně i Černé Hory a Makedonie. Největšího rozmachu dosáhl za krále Dušana v polovině 14. století. Tehdy Srbsku patřilo v podstatě celé území dnešní Severní Makedonie.
Turecká nadvláda
Na obzoru se ale objevila nová veliká síla, která na několik století změnila dějiny Balkánu a jihovýchodní Evropy – Osmanští Turci. Přes úžinu Dardanely pronikli do Evropy a v roce 1371 si po bitvě u řeky Marice v dnešním jihovýchodním Bulharsku otevřeli cestu do Evropy. O 18 let později v legendární bitvě na Kosově poli poblíž dnešního hlavního města Kosova Prištiny porazili spojená srbsko-bulharská vojska a v podstatě ovládli celý Balkánský poloostrov. Ještě několik let Turkům vzdoroval lokální král Marko vládnoucí v Prilepu, ale po jeho smrti v roce 1395 ovládli Turci celé území dnešní Severní Makedonie. Dobývání Balkánu pak zakončil Mehmet Dobyvatel roku 1453 dobytím Konstantinopole. Tím ukončil více než dva tisíce let trvající existenci Římské říše.
Balkán se stal na skoro 400 let tureckým. Turci postupovali dále do Evropy až k Vídni, kde byli sice dvakrát odraženi, ale jejich panství nad Balkánem zůstalo nezpochybnitelné. V prvních stoletích své vlády na Balkáně byla Osmanská říše relativně nábožensky i politicky svobodným státem. Pravoslavní křesťané i katolíci mohli dále vyznávat svou víru, byť za cenu jistého ekonomického znevýhodnění. Velkým kulturním centrem pravoslavných křesťanů se staly hlavně kláštery v okolí Ohridského jezera. Turecký místodržitel naopak sídlil v městě Monastir, dnešní Bitole.
Od 17. století začala Osmanská říše politicky slábnout. A jak už to bývá, hledala vnitřního nepřítele. Tím se stali mimo jiné balkánští pravoslavní Slované. Jejich situace již nebyla tak růžová jako dříve. Mniši z klášterů kolem Ohridského jezera se museli přestěhovat více do hor. Po celém území Balkánu vznikala protiturecká povstání. První z nich propuklo již v roce 1565 u Mavrova a u Prilepu. S postupným slábnutím Osmanské říše a zvyšujícím se útlakem se frekvence a síla protitureckých povstání zvyšovala. Egejská Makedonie si vydobyla částečnou autonomii, ve Velesi vznikla první makedonská škola, v Soluni první makedonská tiskárna. Samotná Vardarská Makedonie však stále zůstávala pod tureckým útlakem.
Protiturecký odboj
Po porážce Osmanů ve válce v roce 1877–78 bylo Sanstefanským mírem turecké panství na Balkáně výrazně omezeno. Byly vytvořeny staronové státy – Srbsko, Rumunsko, Bulharsko a Černá Hora. Území Severní Makedonie bylo dočasně připojeno k nově vzniklému Bulharsku. Tato dohoda byla však po necelém roce revidována na Berlínském kongresu a Severní Makedonie byla opět předána pod správu Turků.
V tuto chvíli se poprvé objevuje dělení historického území Makedonie platné dodnes. Největší část území – Egejská Makedonie kolem města Soluň – připadla Řecku. A patří mu dodnes. Severovýchodní část historické Makedonie – Pirinská Makedonie – zůstala pod správou Bulharska. A severozápadní část – Vardarská Makedonie – zůstala pod tureckou správou. Ta dnes tvoří samostatnou Severní Makedonii.
Slovanští obyvatelé území, které zůstalo pod správou Turků, nebyli s výsledkem Berlínského kongresu spokojeni. Pod vedením bulharského/makedonského intelektuála Goce Delčeva byla v roce 1893 založena Vnitřní makedonská revoluční organizace (VRMO). V podstatě teroristická organizace, která měla za cíl bojovat proti turecké nadvládě za pomoci guerillového boje a teroristických činů. Silně byla podporovaná z Ruska. V roce 1903 byl Goce Delčev zabit v potyčce s Turky. To vedlo k vypuknutí dosud největšího protitureckého povstání v Makedonii, legendárního povstání Illinden. V horském městě Kruševo byla vyhlášena Kruševská republika, zárodek dnešní samostatné Makedonie. Do jejího čela se postavili dva nástupci Goce Delčeva – Damiján „Dame“ Grujev a básník Jane Sandanski.
Kruševská republika vydržela jen 10 dní. Pak bylo povstání krvavě potlačeno tureckými vojsky. Zde se cesty vůdců povstání rozešly. Zatímco Dame Grujev trval na bezpodmínečném boji proti Turkům a odmítl s nimi dále vyjednávat, levicové křídlo VRMO pod vedením Jane Sandanskiho se pokusilo o vstup do turecké politiky. Na straně mladoturků, tedy protivníků tureckého sultána. Ani jedna cesta k úspěchu, tedy k samostatné Makedonii, nevedla. Situaci změnila až první balkánská válka v roce 1912. Jednou ze záminek k jejímu vypuknutí bylo právě osvobození Makedonie od Turků. Ve skutečnosti šlo ovšem o choutky okolních zemí – Bulharska, Srbska a Řecka – na zbývající turecká území na Balkáně. Za vydatné pomoci Ruska balkánské země tuto válku vyhrály a Vardarská Makedonie byla připojena k Bulharsku. Ovšem opět jen dočasně.
Ostatní vítězové první balkánské války napadli Bulharsko, porazili ho v druhé balkánské válce a Vardarská Makedonie pro změnu připadla Srbsku. A to už byla na obzoru první světová válka a s ní definitivní konec do té doby velkých balkánských hráčů – Rakousko-Uherska a Osmanské říše. Vardarská Makedonie byla brána jako nedílná součást Srbska a spolu s ním vstoupila nejprve do Království Srbů, Chorvatů a Slovinců a následně do nově vzniklé Jugoslávie.
Jugoslávie
Další epizodou byla druhá světová válka. Během ní se Jugoslávie rozpadla. Území Vardarské Makedonie bylo rozděleno, zhruba tři čtvrtiny zabralo Bulharsko, čtvrtina připadla Albánii. Podobně jako v jiných částech bývalé Jugoslávie, i na území Makedonie působilo silné partyzánské hnutí napojené na komunisty. Vzniklo především na území Egejské Makedonie, tedy dnešního Řecka, ale postupně se partyzánům v podstatě bez pomoci zahraničních mocností podařilo vytlačit bulharská a albánská vojska z celého území Makedonie. Na sklonku roku 1944 byla v klášteře Prochora Pčinského (paradoxně je tento klášter dnes v Srbsku, byť těsně za hranicí) vydána proklamace, která zaručovala připojení Makedonie k poválečné komunistické Jugoslávii.
A tak se i stalo. Po válce byla Makedonie začleněna do Jugoslávie tentokrát již ne jako část Srbska, ale jako jedna ze šesti jugoslávských svazových republik. Byla to jednoznačně nejchudší a nejodlehlejší část Jugoslávie. Přesto se pomocí výrazných investic centrální vlády povedlo zlepšit infrastrukturu a životní úroveň v této oblasti. Na druhou stranu malá Makedonie zajišťovala pomocí svých tepelných a vodních elektráren čtvrtinu produkce energie celé velké země. Na území Makedonie se stěhovali přistěhovalci z ostatních částí Jugoslávie a naopak Makedonci často jezdili za prací „na západ“. Díky vysoké porodnosti se též výrazně zvýšil počet obyvatel albánské národnosti na západě země.
Novodobá samostatná Makedonie
V roce 1991 započal rozpad Jugoslávie. První vyhlásilo na jaře nezávislost Slovinsko. Následovalo Chorvatsko a Bosna a Hercegovina, což vedlo k rozpoutání čtyři roky dlouhé krvavé války. Na pozadí těchto událostí bylo 8. září 1991 uspořádáno referendum o nezávislosti Makedonie na Jugoslávii. Velikou většinou 95 % byla nezávislost Makedonie schválena. Protože ostatní strany konfliktu byly příliš zaměstnány válčením v Bosně, Hercegovině a Chorvatsku, nikdo proti výsledkům referenda neprotestoval. Kromě albánské menšiny v Makedonii, která referendum bojkotovala. Makedonští Albánci si nepřáli, a možná dodnes nepřejí, žít ani v Jugoslávii, ani v samostatné Makedonii.
Ihned po zveřejnění výsledků referenda byla vyhlášena samostatná Makedonie. A velmi rychle byla její samostatnost uznána Ruskem, Bulharskem, Chorvatskem a Slovinskem. I většina ostatních členských států OSN včetně Jugoslávie uznala makedonskou nezávislost. Makedonie se tak vyhnula válkám, které proběhly ve většině ostatních zemí bývalé Jugoslávie. Politickým problémem bylo Řecko, kterému se nelíbil název státu Makedonie či Makedonská republika. Řekům se též nelíbily další odkazy na historickou Makedonii, např. použití verginského slunce, symbolu Alexandra Velikého na makedonské vlajce, pojmenování letiště ve Skopje podle Alexandra a řada dalších symbolů. Dočasně byl tento problém vyřešen šroubovaným pojmenováním země Bývalá jugoslávská republika Makedonie (Former Yugoslav Republic of Macedonia, FYROM). V letech 2018 a 2019 bylo konečně dosaženo dohody, stát byl oficiálně přejmenován na Severní Makedonii, řada symbolů odkazujících na historickou Makedonii byla odstraněna a zemi se tak otevřela cesta do Evropské unie a NATO dříve blokovaná Řeckem.
Nevyřešeným problémem zůstává situace stále početnější albánské menšiny na západě země. Na začátku tisíciletí, v roce 2001 byla tamní situace na hraně povstání a občanské války. Nepokoje souvisely se situací v sousedním Kosovu, obývaném též Albánci, které v té době bojovalo za nezávislost na Srbsku. Naštěstí se makedonské vládě podařilo nepokoje zažehnat. Mimo jiné i díky tomu, že byla albánština prohlášena za druhý úřední jazyk země, formálně je tedy rovnoprávná s makedonštinou. V současné době se spory mezi Makedonci a Albánci v Severní Makedonii omezují na politický boj, občasné demonstrace a velmi řídké potyčky mezi vesničany a policií především v oblasti severně od měst Skopje a Kumanovo. To jsou místa, kde nemusí být za jistých okolností pro turistu bezpečno, na ostatním území Severní Makedonie se běžný turista nemusí bát. Politicky se však jedná o nevyřešený problém a potenciální hrozbu klidu v oblasti.
Autorem textu je Tomáš Vaníček, všechna práva na použití jakékoliv části textu vyhrazena.