Vilnius - Hrad Trakai - Kernavė - Kaunas - Klaipėda - Kurská kosa - Palanga - Hora křížů - Rumšiškės - Anykščiai - Molėtai - Ignalina - Kėdainiai - Geografický střed Evropy a Europos parkas - Grūto parkas - NP Žemaitija - NP Aukštaitija - NP Dzūkija - Druskininkai
Vilnius
Hlavní město Litvy leží na soutoku řek Vilnia a Neris a čítá 560 tisíc obyvatel. Město podle pověsti založil velkokníže Gediminas, který sem zabloudil při lovu. Protože byl od svého sídla v Trakai daleko a blížila se noc, rozhodl se přenocovat pod kopcem při soutoku. V noci se mu zdál sen o železném vlku mocně vyjícím na kopci. Když později požádal kněze o vysvětlení, dozvěděl se, že má postavit na kopci hrad, který bude pevný jako vlkova zbroj a jeho věhlas se bude šířit po zemi stejně jako vlkovo vytí.
Jeďte do Pobaltí v dobré partě
V písemných pramenech je město poprvé zmíněno v roce 1323, když do něj Gediminas zve německé obchodníky. Vrcholu svého rozvoje dosáhlo v 16. století, když se do něj přestěhoval královský dvůr a později zde byla založena univerzita. Přestože byl Vilnius v roce 1655 obsazen ruskou armádou, vypleněn, vypálen a jeho obyvatelé zmasakrováni, na počátku 19. století byl třetím největším městem ve východní Evropě. V roce 1812 jej obsadil Napoleon během tažení na Moskvu, a když jeho armáda z Ruska ustupovala, stalo se město hrobem tisíců zraněných francouzských vojáků.
Během první světové války byl Vilnius obsazen Němci, během následující občanské války se několikrát ocitl v držení polského nebo bolševického vojska. V roce 1920 byl Sověty předán Litvě. Zanedlouho jej však obsazuje polská armáda a město je připojeno k Polsku. S tímto stavem se Litevci nikdy nesmířili, a i když se v meziválečném období stává fakticky hlavním městem Litvy Kaunas, oficiálně byl i nadále Vilnius považován za hlavní město. Obě země kvůli tomuto incidentu rozvázaly veškeré diplomatické styky, které byly znovuobnoveny až v roce 1938. Během druhé světové války bylo město navráceno Litvě. Po skončení války Sověti z Vilniusu odsunuli většinu polského obyvatelstva a nahradili je Rusy a Litevci.
Vzhledem k bohaté historii Vilniusu bylo město ovlivněno mnoha kulturami. Dodnes se dochovalo více než 40 kostelů. Mnoho muzeí a historických budov dokládá jedinečný charakter a duch města, jehož centrum zaslouženě patří mezi památky UNESCO.
Zajímavosti a památky Vilniusu
Staré město tvoří labyrint křivolakých uliček vyplněný dvorky, parčíky, menšími či většími náměstími, majestátními kostely, synagogami a kláštery. Dlážděné kamenné ulice obklopují domy plné obchodů se suvenýry a řemeslnými výrobky. Každé město má svojí ulici, na které se odehrává vše důležité. Ve Vilniusu je jí buď Pilies gatvė (Hradní ulice) nacházející se mezi Katedrálním a Radničním náměstím, případně Gedimino prospektas (Gediminův prospekt) vedoucí od Katedrálního náměstí k budově parlamentu. Na těchto ulicích se odehrávají všechny kulturní akce jako festivaly, průvody apod.
Jak jste již asi pochopili, středobodem Vilniusu je Katedrální náměstí s katedrálou a zvonicí. Když se v roce 1251 nechal pokřtít král Mindaugas, byl na tomto místě postaven dřevěný kostel. Když v roce 1387 přijalo křesťanství veškeré obyvatelstvo Litvy, byl kostel přestaven na gotickou katedrálu. Za její nekrásnější část se považuje barokní kaple sv. Kazimíra vystavěná v letech 1623–1636. Do nynější klasicistní podoby byla katedrála přestavěna podle návrhu Laurynase Gucevičiuse v letech 1783–1801. Pod katedrálou se nacházejí turistům přístupné katakomby. Zvenku katedrálu zdobí sochy litevských knížat. V době sovětské okupace byly sochy sundány a katedrála sloužila jako obrazárna. Církvi byla navrácena v roce 1988. Tři sochy představující sv. Helenu, sv. Stanislava a sv. Kazimíra byly navráceny v roce 1996.
Po boku katedrály stojí zvonice v podobě z roku 1801. Díky své výšce 57 m je dobře viditelným orientačním bodem. Na Katedrálním náměstí se můžete porozhlédnout po dlaždici s nápisem stebuklas (zázrak). Pokud se na ni postavíte a třikrát otočíte, splní se vám přání. Rovněž tato dlaždice označuje místo, na němž končil lidský řetěz, který vedl z Tallinu až do Vilniusu v roce 1989 jakožto symbol protestu proti Sovětskému svazu. Na náměstí také stojí socha knížete Gediminase, za nímž stojí vlk. Na katedrálu navazuje Královský palác vybudovaný v 15. století a zdemolovaný v roce 1801. Roku 2002 bylo rozhodnuto, že bude zrekonstruován. Oficiálně byl otevřen k výročí milénia Litvy v roce 2009, dodnes však jeho kompletní rekonstrukce nebyla dokončena.
Na kopci nad katedrálou se tyčí Gediminasův hrad. Dá se na něj dostat buď po chodníku směrem od Královského paláce, nebo lanovkou z druhé strany od řeky. Z hradu se toho moc nedochovalo, v podstatě jen zrekonstruovaná červená cihlová osmiboká věž. Ve věži je stálá expozice a z vrcholu věže se naskýtají jedny z nejlepších výhledů na město.
Na vedlejším kopci za hradem se tyčí tři bělostné kříže. Ty připomínají pohanské časy, kdy bylo podle pověsti ve Vilniusu zabito sedm františkánských mnichů. Na jejich památku byly vztyčeny tři dřevěné kříže. V roce 1916 byl postaven nový pomník, tentokrát z betonu. V době sovětské nadvlády však byly kříže vyhozeny do vzduchu (dodnes můžete jejich zbytky vidět poblíž). V roce 1989 pak byly z prostředků soukromých osob obnoveny.
Jedním z nejkrásnějších kostelů ve Vilniusu je bezesporu kostel Sv. Anny. Není sice nikterak velký, ale je to nádherný příklad cihlové pobaltské gotiky. Říká se o něm, že když jej při průjezdu Vilniusem spatřil Napoleon, prohlásil, že ho chce rozebrat a znovu sestavit v Paříži.
Jen pár kroků od Sv. Anny, na druhé straně říčky Vilnėlė se nachází Užupis. Jedná se o z velké části zchátralou část Vilniusu okupovanou umělci, snílky a squattery. Jeho obyvatelé vyhlásili v roce 1998 nezávislou Zářeční republiku (v litevštině znamená už = za, upė = řeka) s vlastní státní vlajkou, prezidentem i ústavou. Na náměstí se nachází známá socha troubícího anděla. Nedaleko pak na stěně visí text ústavy přeložený do několika světových jazyků.
V centru města, v sousedství radnice se nachází kostel Sv. Kazimíra. Kazimír byl syn polského a litevského krále Kazimíra IV. a Alžběty Habsburské. Poté, co byl jeho starší bratr Vladislav zvolen českým králem, byla Kazimírovi nabídnuta uherská koruna. Kazimír však prohlásil, že žádným králem být nechce a raději se stane mnichem. Tak se i stalo. Pobožný život však dlouho nevedl, neboť ve věku 25 let zemřel na tuberkulózu. Když byl jeho hrob po 120 letech otevřen, jeho tělo bylo neporušené a na jeho prsou ležel zachovalý a rukou psaný chvalozpěv o Panně Marii. Proto byl prohlášen za svatého a později i za nebeského patrona Litvy. Jemu zasvěcený svatostánek má však osud pohnutý jako málokterý jiný kostel na světě. Když jej totiž po válce sovětská vláda zavřela, využívala jej nejprve jako sklad vína, přičemž bylo zničeno veškeré jeho vybavení včetně oltáře a varhan, ale největší potupy se mu dostalo v roce 1963, když byl přeměněn v muzeum ateismu! Věřícím byl opět navrácen v roce 1988.
Pokud se od kostela Sv. Kazimíra vydáme dále směrem ke starým hradbám, dojdeme až k Aušro vartai (Jitřní bráně; Aušra = hvězda jitřenka). Tato brána je jedinou z devíti původních, která se zachovala. Uvnitř se nachází kaple s ikonou Panny Marie. Poté co místo v roce 1993 navštívil papež Jan Pavel II., stalo se cílem poutníků z celého světa. V blízkosti brány se nachází katolický kostel Sv. Terezie a pravoslavný klášter.
Pokud byste se vydali od radnice na druhou stranu, než je Jitřní brána, došli byste k části bývalého židovského ghetta. V něm sídlila stotisícová židovská komunita, po New Yorku a Varšavě třetí největší na světě, takže si Vilnius vysloužil označení „Jeruzalém severu". Po příchodu Němců bylo židovské obyvatelstvo téměř zcela vyhlazeno. Dnes si můžete prohlédnout už jen jednu z původních 105 synagog.
Nedaleko od bývalého ghetta směrem zpět ke Katedrálnímu náměstí se nachází Vilniuská univerzita. Komplex jejích budov, zobrazený na stolitové bankovce, byl založen v roce 1579. Brzy se stala prestižní univerzitou, na níž vyučovali profesoři z Anglie, Skotska, Itálie, Dánska a dalších zemí. Mezi úspěšnými absolventy bychom našli např. známého básníka Adama Mickiewicze. Areál univerzity je možné si za poplatek prohlédnout.
V těsné blízkosti univerzity se nachází Prezidentūra, sídlo litevských prezidentů. Původně se jednalo o biskupský palác, ale když se po trojím dělení dostala Litva do područí ruského impéria, byl palác přestavěn Laurynasem Gucevičiusem (stejný architekt přestavoval i katedrálu). Palác byl využíván jako rezidence cara či jiných významných osobností. Krátce v něm pobýval i Napoleon. V devatenáctém století prošel palác další rekonstrukcí, jehož podobu si udržel dodnes, a stal se sídlem ruských gubernátorů. Oficiálním sídlem litevských prezidentů se stal v roce 1997. Po několika stech metrech chůze od prezidentského paláce bychom se opět dostali na Katedrálnímu náměstí.
Poslední místo, o kterém se zmíním, je muzeum genocidy a KGB nacházející se přibližně v polovině Gediminova prospektu. Sokl budovy bývalého velitelství KGB je „ozdoben“ jmény těch, kteří byli v prostorách budovy popraveni. Na třech patrech muzea se můžete seznámit s pohnutým osudem Litvy a jejích obyvatel. V suterénu budovy se nacházejí cely a popravčí místnost, první patro mapuje průběh sovětské a nacistické okupace a odsun Litevců na Sibiř, druhé patro vám přiblíží život pod taktovkou sovětského režimu.
Hrad Trakai
Jedná se o starobylé město ležící 28 km západně od Vilniusu. Nachází se v něm jedna z nejznámějších památek na Litvě – vodní hrad Trakai. Tento hrad byl založen velkoknížetem Gediminasem v roce 1321, který si tuto bažinatou oblast vybral pro svoji neprostupnost a přesunul sem své sídlo z Kernavė. Nedlouho nato však Gediminas založil další hrad a nové hlavní město Vilnius. Na Trakai se vrátil až Gediminův syn Kęstutis.
Samotné město Trakai v dnešní poloze mezi jezery bylo roku 1337 vypáleno křižáky, hrad však nedobyli. Na ochranu před dalšími útoky byl systém opevnění přebudován a sestával ze dvou nových hradů. První hrad, z něhož se dochovaly pouze zbytky hradeb, nechal vybudovat kníže Kęstutis jako předsunutou pevnost sloužící k obraně a druhý vnitřní hrad přímo na ostrově v jezeře Galvė. V 15. století byl velkoknížetem Vytautasem ostrovní hrad přebudován na obytnou rezidenci litevských panovníků.
Vytautas také v roce 1397 pozval z Krymu na Trakai jako strážce svého sídla Karaimy, tureckojazyčné etnikum vyznávající judaismus. Karaimové se od té doby stali součástí dějin města. Dnes jich ve městě žije pouze několik desítek. Dodnes se však ve městě nachází množství typických karaimských domů se třemi okny (podle lidové tradice „jedním pro Boha, jedním pro majitele a jedním pro velkoknížete Vytautase“), Karaimské etnografické muzeum a karaimská synagoga, zvaná kenesa.
Po úplném spojení Litvy s Polskem Lublinskou unií roku 1569 dochází k úpadku významu města. V 18. století byl hrad přeměněn na vězení a nakonec byl pobořen a zachovaly se pouze zbytky věží a hradeb. Od počátku 20. století začala být na základě archeologických výzkumů a historických dokladů připravována kompletní rekonstrukce hradu do podoby z 15. století. Rekonstrukce pokračovala i za sovětského režimu (s přerušením v roce 1961, které zavinila kampaň proti „glorifikaci feudální minulosti“) a dovršena byla počátkem 90. let.
Uvnitř můžete vidět řadu specializovaných expozic (např. historie hradu a Litvy, sklo, keramiku, lovecké trofeje apod.). Před hradem je mnoho stánků, kde se dá poměrně levně zakoupit jantar a jiné suvenýry a také ochutnat tradiční karaimskou či litevskou kuchyni.
Kernavė
Archeologická lokalita nacházející se 35 km severozápadně od Vilniusu. Výzkumy prokázaly osídlení této oblasti již v 8.–9. tisíciletí př. n. l. Největšího významu však město nabylo ve 13. století, kdy se stalo hlavním městem Litevského velkoknížectví. Kvůli narůstajícímu tlaku ze strany křižáků se velkoknížecí dvůr přestěhoval do nedalekého hradu Trakai. Město samo pak bylo řádem vypáleno v roce 1390. Nikdy nebylo obnoveno a brzy bylo pohlceno flórou nedalekých lužních lesů. Díky tomu se většina památek dochovala nedotčená, a proto mu dnes mnozí přezdívají „Litevská Trója“.
V roce 1989 zde byla vyhlášena archeologická rezervace a v roce 2004 se lokalita v Kernavė stala součástí světového dědictví. Místo je dějištěm významných akcí jako je Rasa festival, pojmenovaný podle pohanské bohyně zeleně a květin, a oslav Mindaugasovy korunovace, státním svátku konaném 6. července. Vedle stojící cihlový novogotický kostel byl vybudován v letech 1910–1920 k výročí 500 let od úmrtí velkoknížete Vytautase.
Kaunas
Toto druhé největší litevské město se nachází na soutoku řek Němen (Nemunas) a Neris. V minulosti býval Kaunas důležitým obchodním centrem, od roku 1440 byl dokonce členem hanzy. Jeho rozvoji však uškodilo několikanásobné poničení ze strany Švédů, Rusů a později i napoleonské armády. V letech 1919–1939 se stal Kaunas z důvodu polské okupace Vilniusu hlavním městem Litvy. Dodnes v něm žije více etnických Litevců než ve Vilniusu.
Na první pohled sice nebudí město nijak výjimečný dojem, přesto je zde spousta míst k vidění. Při soutoku se nacházejí zbytky kaunaského hradu z 13. století. Ve starém městě se nachází barokní radnice přezdívaná „bílá labuť“ s 53 m vysokou věží, bazilika sv. Petra a Pavla, v jejíž architektuře se prolíná gotika, renesance a baroko, a několik dalších zajímavých kostelů. Směrem k řece Němenu se nachází historický Perkunasův dům, který své pojmenování získal díky tomu, že zde byla při vykopávkách nalezena soška právě tohoto boha. Přes řeku pak vede most, který byl svého času nejdelším na světě. Alespoň to o něm místní říkají. Jak je to možné? Vysvětlení je prosté. Po trojím dělení Polska totiž východní břeh připadl Rusku, kdežto levý Prusku a díky tomu, že v jedné zemi se užíval juliánský a v druhé gregoriánský kalendář, tak přechod mostu znamenal 13denní rozdíl.
Od baziliky sv. Petra a Pavla pak směrem do centra vede Vilniaus gatvė (Vilniuská ulice), nejkrásnější ulice starého města, jejíž domy pocházejí z 16. století. Na konci ulice se v nenápadném parčíku ukrývá někdejší prezidentský palác. Opouštíme staré město a ocitneme se na dlouhé a široké hlavní třídě, kterou lemuje vysoké stromořadí. Tento bulvár Laisvės alėja (Alej svobody) je dnes určen výhradně pro pěší. Z obou stran jej lemují budovy vystavěné v dobách první litevské samostatnosti, z nichž zaujme mohutná budova pošty a hudebního divadla. A právě na náměstíčko před divadlem předstoupil v roce 1972 devatenáctiletý Romas Kalanta, který se podobně jako Palach polil benzínem a na protest proti režimu upálil. Na místě chlapcovy smrti dnes najdeme sochu v podobě plamenů, pod nimiž se skví Romasovo jméno. Na konci bulváru se nachází obrovský kostel v pravoslavném stylu zářící bílou a stříbrnou barvou. Kostel svatého archanděla Michaela ale navzdory svému vzhledu dnes slouží katolické církvi.
Za zhlédnutí jistě stojí muzeum čertů, v jehož sbírkách je přes 2 000 kusů různých soch a sošek. Lze tu najít i zvláštní ďábelskou dvojici – Stalina a Hitlera – jejichž rohaté figurky se ženou za sebou a sovětský vůdce vyhání německého. Kousek nad muzeem se nachází nejstarší litevská zubačka, která vás vyveze do druhé části města a ke kostelu Vzkříšení Krista. Ten má výtah na střechu, z níž je krásný výhled na město.
Nedaleko za městem se nachází kaunaská přehrada, které se díky velikosti přezdívá kaunaské moře.
Klaipėda
Klaipėda, původně založena baltskými kmeny, byla ve 13. století obsazena Řádem německých rytířů a pojmenována Memel, což je německý výraz pro řeku Němen, neboť Němci považovali Kurský záliv za její ústí. Po sjednocení Německa v roce 1871 se Memel stal nejsevernějším městem nově vzniklého státu, což je upomínáno již v první sloce tehdejší německé hymny. Součástí Litvy se stala až vojenským pučem v roce 1923. Dnes je to co do počtu obyvatel třetí největší litevské město, které je zároveň jediným námořním přístavem Litvy. Tím je z velké části určeno i zaměření průmyslu, který se zde specializuje na opravu lodí a zpracování ryb.
Na levém břehu řeky Danė, která tu ústí do Baltského moře, se rozkládá Senamiestis (Staré Město) s pravoúhlou sítí ulic, kterému dominují zbytky hradu z 13. století. Na protějším břehu najdeme Naujamiestis (Nové Město), kde návštěvníky upoutá mj. pseudogotická budova hlavní pošty z tmavě červených cihel. Celkově Klaipėda připomíná spíše německá hanzovní města, kde jsou dlážděné ulice lemovány hrázděnými domy. Město je známé sochou Ähnchen von Tharau, postavy ze známé německé lidové písně, nacházející se na divadelním náměstí, starou plachetnicí „Meridianas“ předělanou na restauraci a množstvím malých soch (myš, pes, drak, kominík apod.) rozmístěných různě po starém městě. Hlavním cílem turistů je však nedaleká Kurská kosa, na níž pravidelně jezdí přívozy z klaipėdského přístavu.
Kurská kosa
Kurská či Kuršská kosa, nebo častěji jednoduše Neringa (podle NP, který pokrývá celou jeho severní část), je úzký písečný poloostrov dlouhý 98 km a široký jen 400 m až 4 km. Severní část kosy patří Litvě, jižní část Rusku. Tento zvláštní útvar vznikl sedimentační činností mořských proudů. Čtvrtinu plochy tvoří písečné duny vysoké od 30 do 70 m, které místu daly přezdívku „Baltská Sahara“. Velmi zajímavá je i architektura zdejších vesniček odkazující na tradice Kurů, jednoho z vymizelých západobaltských etnik. V islandských ságách, skandinávských historických pramenech a v německých a ruských kronikách Kurové figurují jako bojovný národ, který si získal pověst odvážných pirátů, kterým „se hleděli vyhnout dokonce i Vikingové". Ve stejné době, kdy se v kostelech západní Evropy lidé modlili: „Bože, ochraňuj nás před krutostí Vikingů," v dánských kostelech znělo: „Bože, ochraňuj nás před Kury."
Kurská kosa je dosud plná záhad a starobylé atmosféry. Světoznámý rozsáhlý jantarový poklad z doby neolitu (434 předmětů) nalezený ve 2. polovině 19. století bohužel zmizel za druhé světové války, stejně jako legendární, též původem baltská, Jantarová komnata. Písečné duny zde však doposud ukrývají středověké rybářské vesničky, k jejichž „pohřbení" došlo v důsledku ekologické katastrofy způsobené vykácením lesů v průběhu 15.–18. století.
Po přejezdu trajektem z Klaipėdy se octnete v obci Smiltynė, kam si převáženě v letních měsících jezdí obyvatelé Klaipėdy užít písečných pláží na západním břehu Kurské kosy. Další turistickou zajímavostí je Mořské muzeum s výstavou věnovanou námořní plavbě a vodní zoologickou zahradou. Za návštěvu také stojí zdejší Akvárium (Akvariumas), kde můžete vidět vodní faunu a flóru nejen Baltského moře.
Zhruba v polovině litevské části Kurské kosy se nachází obec Juodkrantė. Jedná se o nejstarší vesnici, která dnes leží na Kurské kose, protože na rozdíl od ostatních vesnic přečkala na svém původním místě i pohyb písečných dun. Najdeme v ní luteránský kostel postavený v roce 1885, který za sovětské éry fungoval jako loutkové divadlo.
Jižně od Juodkrantė se nachází Raganų kalnas (Vrch čarodějnic), zalesněný kopec, na němž jsou rozmístěny dřevěné sochy zobrazující nejrůznější nadpřirozené postavy (skřety, duchy, čarodějnice, bohyně apod.), které jsou součástí místní lidové kultury. Jedná se o díla litevských umělců vytvořená v letech 1979–1981. Mimo jiné patří okolí Juodkranté mezi významná hnízdiště kormoránů.
Posledním osídlením ležícím na litevské straně nedaleko hranic s ruskou Kaliningradskou enklávou je Nida. Bývalá rybářská osada se postupně rozrostla v moderní městečko obklopené krásnou přímořskou krajinou, plážemi s bílým pískem i písečnými dunami. Jednou z největších je Parnidžio kopa (Parnidisova duna). Po schodech se dostanete do výšky 52 m a z vyhlídky u slunečních hodin se starým litevským kalendářem můžete pozorovat okolní zvlněné pahorky písečných dun. Zdejší kraj s nádhernou přírodou i rázovitými obyvateli často vyhledávali také umělci – pobýval zde např. francouzský filosof Jean-Paul Sartre a německý spisovatel Thomas Mann si zde nechal postavit letní byt. Ten mohou i dnes turisté navštívit, stejně jako Jantarovou galerii s malou jantarovou zahradou a Etnografické rybářské muzeum.
Palanga
Nejpopulárnější litevské přímořské letovisko nacházející se 25 km severně od Klaipėdy s dlouhou písečnou pláží (v podstatě je to nepřetržitá pláž od Klaipėdy až po hranice s Lotyšskem) a rušným nočním životem. V minulosti to bývalo exkluzivní letovisko bývalého SSSR, dovolenou tu tehdy trávily statisíce lidí. Ve městě je ale také největší botanický park v Litvě a novorenesanční zámek.
Hora křížů (Kryžių kalnas)
Jedná se o významné poutní místo nedaleko města Šiauliai. Na pahorku jsou zasazeny tisíce křížů všeho druhu, které byly původně vztyčeny na počest obětí dvou protiruských povstání v letech 1831 a 1863. Zvláště po potlačení druhého z nich, kdy proti Litevcům byly zavedeny rozsáhlé represe, se místo stalo symbolem vymezování se vůči Rusům. Tento pocit vymezování se znovu rozhořel po reokupaci v roce 1944. Proto byly za sovětské éry kříže několikrát strženy a pahorek srovnán se zemí. Vždy ale rychle vyrostl znovu. Na svém významu poutního místa (nejen pro Litevce) získala Hora křížů v roce 1993, když ji navštívil papež Jan Pavel II. Působivé je zde především neuvěřitelné množství křížů. Je jich už několik set tisíc a stále přibývají…
Rumšiškės
Město leží asi 20 km na východ od Kaunasu na břehu Kaunaské přehrady, při jejímž vzniku v padesátých letech minulého století bylo staré město zaplaveno. Během druhé světové války zde byl vybudován sovětský koncentrační tábor, později využívaný nacisty.
Dnes je Rumšiškės známé svým skanzenem, který svojí rozlohou 175 ha a počtem objektů (asi 140 staveb) patří k největším etnografickým muzeím v Evropě. Najdeme zde objekty sesbírané ze všech hlavních etnografických regionů Litvy – Aukštaitska, Žemaitska, Dzūkijska a Suvalek. Každoročně se zde pořádají národopisné slavnosti, festivaly a koncerty. Skanzen je velice jednoduché nalézt, neboť se nachází u dálnice z Kaunasu do Vilniusu.
Anykščiai
Město se nachází 110 km na sever od Vilniusu. Archeologické nálezy dokládají osídlení oblasti již od pozdního neolitu. Ve středověku město leželo na spojnici mezi Rigou a Vilniusem a díky jeho strategickému významu bylo častým cílem útoků Řádu německých rytířů. Podle pověsti prý město přišlo ke svému jménu tak, že jednou si dívka při praní lnu v řece zranila oba palce a začala vzlykat „Ó, mé palce“. A protože palce se litevsky řeknou nykščiai, vzniklo z toho Anykščiai.
Město je známé hlavně příznivcům literární historie. Okolní krajina byla totiž inspirací několika významným litevským spisovatelům, kteří v místě pobývali. Romantická poema Anykščių šilelis (Anykščský bor) Antanase Baranauskase, která vyšla v období národního obrození, patří k nejdůležitějším dílům litevské literatury. Baranauskas chtěl jejím napsáním (podobně jako jiní národní obrozenci v různých zemích) mimo jiné prokázat, že litevský jazyk je pro psaní poezie dostatečně bohatý.
Přímo ve městě se nachází římskokatolický kostel Sv. Matyáše, který je s výškou věže 79 m nejvyšší kostelní stavbou na Litvě. Hned za městem je pak lyžařské centrum Kalita, které přes zimu nabízí možnost sjezdového lyžování (nezapomeňte, že mluvíme o zemi, jejíž nejvyšší vrchol dosahuje 300 m n. m.) a přes léto je zde vystavěna letní bobová dráha dosahující rychlosti až 40 km/h.
Skutečnou raritou je ale úzkorozchodná železnice spojující Panevėžys, Anykščiai a Rubikiai. Jedná se o torzo někdejší delší železnice vystavěné postupně na konci 19. a na začátku 20. století. S délkou 68 kilometrů se prý jedná o nejdelší souvislou úzkokolejku v Evropě. Na trati však nejezdí pravidelné spoje – vlaky vyjíždějí jen při zvláštních příležitostech nebo na objednávku.
1,5 km na sever je hradiště Šeimyniškelis, které je mnohými ztotožňováno s Vorutou, údajně prvním hlavním městem Litevského velkoknížectví. Problém je v tom, že Voruta byla v písemných pramenech zmíněna pouze jednou a není známo její přesné umístění. Existuje dalších čtrnáct dalších návrhů, kde by se bájná Voruta měla nacházet. Dá se říci, že co historik, to jiná teorie. Podle jednoho předního litevského lingvisty pak slovo voruta znamená jednoduše hrad.
Ve vesničce Niūronys, ležící 8 km severně, se nachází muzeum koní. Kromě prohlídek tu nabízejí také projížďky na koních okolními lesy. První víkend v červnu se zde koná folklorní a sportovní festival.
Asi 6 km jižně od Anykščiai se u silničky uprostřed lesa nachází asi nejznámější litevský bludný balvan zvaný Puntukas. Váží kolem 265 tun, je 6,5 m dlouhý, 6,7 m široký a 5,7 m vysoký (z toho 1,5 m pod zemí). Až do roku 1957, kdy byl ve vsi Puokė při melioračních pracích obnažen ještě větší kámen, byl považován za největší bludný balvan v Litvě.
Do balvanu byly v roce 1943 vytesány portréty litevských průkopníků letectví Steponase Dariuse a Stasyse Girėnase. Tito letci, kteří dlouhodobě pobývali v USA, uskutečnili v červenci roku 1933 pokus o přelet Atlantiku bez mezipřistání. Letadlo řídili bez použití navigačních přístrojů a za nepříznivých přírodních podmínek, přesto dokázali urazit téměř celou plánovanou vzdálenost. V důsledku špatné viditelnosti a pravděpodobně i technické závady se však jejich letoun zřítil nedaleko německé obce Soldin, dnes Pszczelnik na území Polska, a oba letci zahynuli. Existuje však i teorie, že byli sestřeleni. K dosažení Kaunasu chybělo pouhých 650 kilometrů letu. Oba se brzy stali jedněmi z největších hrdinů litevské novodobé historie a jsou zobrazeni například na bankovce v hodnotě 10 litevských litů.
Molėtai
Je správním městem stejnojmenného regionu, ve kterém se nachází více než 220 jezer. A protože leží pouze 60 km severně od Vilniusu, je letním resortem pro hodně jeho obyvatel.
Kopec Kaldiniai vedle malé obce Kulionys, vzdálený od města 10 km, byl v roce 1969 vybrán pro stavbu astronomické observatoře jako náhrada za observatoř ve vilniuském parku Vingis, založené již roku 1753, která však vlivem rozrůstajícího se města přišla o vhodné provozní podmínky. Dnes je tato observatoř v Molėtai jedinou fungující v zemi, čímž láká nejen mnoho návštěvníků z řad laické veřejnosti, ale i profesionální astronomy, neboť v roce 1991 zde byl namontován nový teleskop, který je svým průměrem 165 cm největší v rámci severní Evropy. Součástí observatoře je i etnokosmologické muzeum, první svého druhu na světě.
Ignalina
Je trochu zavádějící název litevské jaderné elektrárny nacházející se u jezera Drūkšiai při litevsko-bělorusko-lotyšské hranici. Samotné město Ignalina je od ní vzdálené přes 40 km. Stavba elektrárny byla započata v roce 1974 a první blok byl spuštěn v roce 1983. V roce 1986 měl být spuštěn druhý reaktor, ale v důsledku havárie v Černobylu byl provoz zahájen až o rok později. V důsledku téže havárie byla také dočasně zastavena výstavba třetího bloku. Nakonec byla tato stavba v roce 1989 zastavena definitivně, aniž by byla dokončena.
Použitý typ reaktoru RBMK 1500 je nejvýkonnější typ reaktoru na světě a je dokonce zapsán v Guinessově knize rekordů. Protože však je tento typ podobný tomu, jenž havaroval v roce 1986 v Černobylu (RBMK 1000), byl na základě smlouvy o vstupu Litvy do Evropské unie k 31. prosinci 2004 zastaven provoz prvního bloku elektrárny, 31. prosince 2009 byl uzavřen i druhý blok.
Jezero Drūkšiai, největší na Litvě, tvoří hranici s Lotyšskem a Běloruskem. Jeho voda byla používána k chlazení reaktorů ignalinské atomové elektrárny. Během jednoho roku prý protekl chladicími věžemi celý objem jezera. I proto se teplota vody zvedla o 3 °C. Kvalita byla neustále pod dohledem, naštěstí nikdy nebyla zjištěna jeho zvýšená radioaktivita.
V sousedství elektrárny leží město Visaginas vybudované současně s elektrárnou. Jedná se o nejmladší a nejmultikulturnější město na Litvě. Mezi obyvateli převládají Rusové, Bělorusové, Ukrajinci, Tataři, Poláci a Litevci. Najdete tu katolíky, pravoslavné, ateisty i muslimy. Dominantním jazykem je zde ruština, často je i místní tisk v ruském jazyce. Litevsky zde mluví jen 16 % obyvatel. Město vždy žilo ve stínu nukleární hrozby, zvláště po katastrofě v Černobylu. Přesto je to město obklopené jezery a borovicovými lesy se slavnou hudební školou. Nejpopulárnější je zde akrobacie, místní sportovci několikrát uspěli nejen na evropské, ale i na světové scéně.
V letech sovětské okupace neslo město jméno Sniečkus, po dlouholetém vůdci komunistické strany Litvy, který se jako jediný vůdce ze všech Sovětských republik udržel v sovětské politice jak za Stalina, N. Chruščova, tak i za L. Brežněva. Po znovuzískání nezávislosti jej Litevci pojmenovali po blízkém jezeru. Název se dá vyložit ze slov visi = všichni a ginasi = brání se, neboť původně prý v jezeře žilo množství hadů.
Kėdainiai
Toto město nacházející se 51 km na sever od Kaunasu leží přímo v srdci Litvy. Staré město patří do městské památkové zóny jako památník celostátního významu. Nacházejí se zde čtyři kostely – katolický, evangelický-reformní, evangelický-luteránský a pravoslavný – a také dvě synagogy, neboť až do druhé světové války zde žila početná židovská komunita.
Mezi slavné rodáky patří Mikalojus Daukša (†1613), který do litevštiny přeložil polský katechismus, k němuž napsal předmluvu. Tento katechismus vydaný v roce 1595 byl vůbec první litevskou knihou vydanou v Litvě. Dalším rodákem byl Czesław Miłosz (*1911 – †2004), rovněž spisovatel, nositel Nobelovy ceny.
V evangelickém kostele se pak nachází hrobka Radziwillů, nejmocnějšího polsko-litevského šlechtického rodu, který po více než sto let držel titul litevského velkoknížete. Roku 1550 se Barbora Radziwillová, podle názorů jejích současníků nejkrásnější žena své doby, stala polskou královnou. V 17. století byli Radziwillové nejbohatší rod v Litvě, což mu umožňovalo mít i vlastní armádu. V jednu dobu vlastnili 6 000 mužů ve zbroji, což odpovídalo ozbrojeným silám celého Litevského velkoknížectví. A právě v Kėdainiai plánovali Radziwillové založit univerzitu. Svoje postavení si rod udržel i po trojím dělení Polska, neboť ačkoliv se jejich majetky ocitly na území tří států, všechny mocnosti uznávaly jejich knížecí titul. Význam rodu dokládá i skutečnost, že Stanislav Albrecht byl chargé d'affaires v Lize národů.
Geografický střed Evropy a Europos parkas
Roku 1989 pracovníci Francouzského geografického institutu vypočítali, že střed Evropy leží 26 km severně od Vilniusu u vesnice Purnuškės. K tomu došli jednoduše tak, že spočítali plochu evropského kontinentu včetně všech ostrovů a určili jeho těžiště. V roce 2004, při příležitosti vstupu Litvy do EU, byl na tomto místě vztyčen sloup, na jehož vrcholu je koruna z hvězd – znak Unie – a kolem vlajky všech členských zemí. Přesné místo je pak označeno obrovským balvanem.
Nedaleko tohoto centra se nachází Europos parkas (Evropský park). Ten založil místní sochař Ginataras Karosas, který si tuto oblast vyhlédl v roce 1987 a začal s úpravami zanedbaného lesa. V roce 1991 Ginatras vytvořil první sochu parku. Od roku 1993 se zde koná mezinárodní sochařské sympozium. Ale teprve socha slavného konceptualisty Dennise Oppenheima, postavená v parku roku 1996, odstartovala přínos dalších klasiků moderního sochařství do muzea. Asi nejznámějším dílem je Karosasova instalace LNK Infotree – jedná se o labyrint vytvořený několika tisíci starých televizorů, v jehož centru je socha Lenina, což má symbolizovat vliv médií a propagandy na veřejné mínění. Dnes se na ploše 55 ha nachází více než 90 uměleckých děl od umělců z 27 různých zemí. Všechny sochy jsou tvořeny a umístěny tak, aby tvořily jakousi symbiózu. Tato stálá expozice moderního umění řadí podle odborníků Europos parkas mezi nejzajímavější muzea na světě.
Grūto parkas
V letech 1989–91 bylo při obnově nezávislosti Litvy z veřejného života demontováno množství soch a jiných památek ze sovětských dob. Ty se pak hromadily ve skladech, na půdách či prostorách podniků veřejných služeb. Mnoho z nich při demontáži a pozdějším uskladnění utrpělo škody či byly cíleně zničeny podobně jako v okolních zemích.
V roce 1998 byl ministerstvem kultury vypsán tendr na zřízení expozice demontovaných monumentů z časů Sovětského svazu. Toto výběrové řízení vyhrála agentura Hesonos klubas se sídlem v Grūtas nedaleko Druskininkai, jejíž manažer Viliumas Malinauskas v podstatě podnítil tento tendr, neboť plánoval zřídit tuto expozici pomocí soukromých zdrojů. Výsledný projekt pak vyzdvihl turistický dopad na region jižní Litvy.
Přípravy expozice začaly v roce 1999. Slavnostního otevření se Grūto parkas dočkal 1. dubna 2001. Cílem výstavy je přiblížit nejen návštěvníkům, ale hlavně budoucím generacím, sovětskou ideologii v celé své nahotě. V parku velkém na 20 ha se nacházejí nejen sochy, ale také strážní věže, fragmenty koncentračních táborů a jiné obrazové a filmové dokumenty mapující mechanismy a formu sovětské ideologie po stránce vojenské, politické i umělecké.
NP Žemaitija
Národní park se rozprostírá v severozápadní části Litvy kolem jezera Plateliai se sedmi ostrůvky a je tvořen jedinečným ekosystémem hustých lesů, mokřadů a bažinatých luk. Název nejen parku, ale celého regionu je odvozen od litevského slova žemas = nízký, neboť okolní kopce dosahují výšky pouhých 150–190 m. Ve středověku zde žilo stejnojmenné etnikum, které si po dlouhou dobu uchovalo svoje zvyky a rituály. Jejich tradiční lidová kultura je udržována četnými festivaly a soutěžními kláními.
V NP Žemaitija se nachází více než 200 kulturních památek, včetně 30 archeologických nalezišť – stopy po táborech z doby kamenné, staré hřbitovy či středověké obranné valy. V jezeře se nacházejí zbytky mostu, který spojoval městečko s ostrovním hradem. Nejznámějším místem je bývalá tajná sovětská základna, vystavěná v roce 1962, na které byly umístěny i nukleální balistické rakety.
NP Aukštaitija
Tento národní park založený v roce 1974 je jedním z nejstarších litevských národních parků. Velkou část z jeho celkové plochy zabírají jezera, kterých je v oblasti 126. Ta jsou napájena okolními přítoky a propojena přírodními kanály a vytvářejí tak „jezerní labyrint“, jak bývá národní park někdy označován v turistických brožurách. Okolní krajina vymodelovaná čtvrtohorním zaledněním je dodnes téměř nedotčena civilizací a patří tak k nejpůvabnějším v celé Litvě. Po březích jezer i po svazích okolních oblých kopců se nachází spousta značených stezek.
V centru NP Aukštaitija se nachází osada Palūšė, jejíž hlavní atrakcí je dřevěný kostel svatého Jozefa (Šv Jozefo bažnyčia) se zvonicí z let 1747–57. Je považován za nejstarší dochovaný dřevěný kostel na Litvě. Nejvyšším vrcholem v oblasti je kopec Ladakalnis (176 m n. m.), z něhož je krásný výhled na 6 jezer.
NP Dzūkija
Chráněná oblast o rozloze přibližně 550 km2 podél toku Němenu. NP Dzūkija založený v roce 1991 umožňuje návštěvníkům nahlédnout do života původních obyvatel, kteří byli známí svou dřevoryteckou zručností a lidovými písněmi. Ideální základnou pro vstup do největšího litevského národního parku je lázeňské město Druskininkai. Správní centrum parku se nachází v městečku Marcinkonys, v jehož okolí leží husté, převážně borovicové lesy. Ty jsou také populární houbařskou lokalitou. U vesničky Merkinė, která bývala centrem oblasti, najdeme zbytky sídla, jehož stáří se odhaduje na 12 000 let.
Druskininkai
Poklidné lázeňské město ležící na řece Nemunas (Němen). Nalézá se blízko hranic s Polskem a Běloruskem a slouží jako dobrý výchozí bod pro výlety do nedalekého národního parku Dzūkija nebo muzea sovětské ideologie Grūto parkas. Pojmenování města je odvozeno od litevského výrazu pro sůl = druska. Sodné a draselné soli jsou totiž velmi hojně zastoupeny ve zdejších minerálních pramenech, které jsou využívány k léčebným účelům. V 1. polovině 19. století se zde začaly budovat lázeňské areály a přijížděli sem první hosté, především z řad sovětských úředníků a vojáků. Po rozpadu Sovětského svazu se klientela změnila a dnes sem jezdí spíše Litevci a Poláci.
Autorem textu je Standa Bednář, všechna práva na použití jakékoliv části textu vyhrazena.