Osídlení - Alþing - Sopky a Dánové - Nezávislost a Američané
Osídlení
Vzhledem k nedostatku středověkých architektonických památek na Islandu někoho možná překvapí, jak hluboko sahá historie osídlení ostrova. Existují zmínky o irských mniších, kteří snad jako první vstoupili na ostrov, nicméně ve větším množství začali lidé připlouvat v 9. století našeho letopočtu.
Jednalo se převážně o Vikingy a přistěhovalce pocházející z Norska, kteří odešli kvůli neshodě s vládnoucím rodem nebo také z ekonomických důvodů. Prvním oficiálně uznávaným osadníkem ostrova je Ingólfur Arnarson, který je zároveň zakladatelem osídlení v Kouřící zátoce alias v Reykjavíku.
Vydejte se na velký okruh Islandem
Alþing
Lidé přicházeli postupně a neorganizovaně, a tak se záhy ukázala potřeba nastavení alespoň nějakých pravidel. Vzhledem k tomu, že noví osadníci odešli právě kvůli nezávislosti na králi, nebyli ochotni se podřídit jednomu rodu, a tak byl zhruba kolem roku 930 ustaven sněm Alþing, o kterém se dnes mluví jako o prvním parlamentu na světě.
Bylo to vlastně setkání všech osadníků země, kdy se projednávaly a ustanovovaly nové zákony, řešily se majetkoprávní spory, ale také se domlouvaly sňatky, probíhaly obchody aj. Sněm trval zhruba dva týdny a konal se nedaleko Reykjavíku na místě nazvaném Þingvellir (čti „Thingvetlir“) aneb Sněmovní pláně. Sněmy se tu pravidelně konaly až do 13. století, než Island padl pod norskou, respektive dánskou nadvládu.
Sopky a Dánové
Následující století nebyla pro Island příliš šťastná. Sopky vybuchovaly, počasí bylo nepříznivé, obyvatelstvo decimoval mor nebo hladomor. Navíc Dánové vyhlásili obchodní monopol na dovoz a vývoz a Island se tak dostal do izolace od ostatního světa. Obrat k lepšímu nastal paradoxně s největším výbuchem historie. V letech 1873-74 explodovala puklina Laki na jihu Islandu.
Nejprve to vypadalo pro Island bledě, třetina země byla pokryta popelem, dobytek pomřel, lidé, kteří přežili, hladověli a mrzli v průběhu tuhé zimy, která následovala. Katastrofa dosáhla takových rozměrů, že je i považována za jednu z příčin Velké francouzské revoluce. V této době dánský král dokonce uvažoval o nařízeném hromadném přesunu všech Islanďanů do Dánska a úplném vystěhování ostrova. Islanďané se ale nedali a naopak i v souvislosti s děním v Evropě posílilo jejich národní uvědomění. Zhruba v polovině 19. století si na Dánsku vymohli obnovení sněmu Alþingu.
Nezávislost a Američané
Následující historické mezníky se dobře pamatují, protože jsou obdobné těm našim. V roce 1918 získal Island „skoronezávislost“ na Dánsku - byla uzavřena dohoda o unii. Plná nezávislost byla vyhlášena 17. června 1944. Oficiální sídlo nového parlamentu je sice v Reykjavíku, nicméně při významných historických oslavách se poslanci stále schází na historických Sněmovních pláních. Oblast je od roku 1928 národním parkem - viz Islandské národní parky. V památném roce 1989 byl povolen prodej a pití alkoholického piva, na které byla do té doby prohibice.
Co se týká moderní poválečné historie, byla velmi ovlivněna novým politickým uspořádáním Evropy a světa po 2. světové válce. Už v průběhu války, ač vyhlásil neutralitu, byl Island kvůli své strategické poloze obsazen britskou armádou. Brity následně vystřídali Američané, kteří zde založili vojenskou základnu v Keflavíku v rámci studené války se Sovětským svazem. Základna byla zrušena v roce 2006. Američané s sebou přinesli nejen muziku a hamburgery, ale hlavně peníze a práci pro místní a spojení se světem.
A tak se chudý, prakticky středověký Island doslova během jedné generace změnil na bohatou moderní zemi, které žádná z nejnovějších technologií není cizí.
Autorkou textu je Blanka Pöschlová, všechna práva na použití jakékoliv části textu vyhrazena.