Příchod Slovanů - Osmanská říše - Habsburkové - Jugoslávie - Bosenská válka - Dnešní Bosna a Hercegovina
Jak přišli Slované a další
Doložené předslovanské období na území Bosny a Hercegoviny se před naším letopočtem neslo především ve znamení ilyrských kmenů, Římané – později východní Římané, tzv. Byzanc – zde pak šířili civilizaci a křesťanství. Stěhování národů zavítalo v pátém století i sem, ale původní Ostrogóty převálcovali Slované, doklady o tom jsou ze 6. století n. l.
Jeďte do Bosny a Hercegoviny v dobré partě
Středověk charakterizuje střídavé přelévání moci mezi Chorvatským královstvím a Srby, později i Bosenským královstvím (14. století) v čele s dynastií Tvrtků a vévodstvím Hercegovina. Slovanská územní nadvláda byla však v druhé polovině 15. století převálcována rozpínavostí osmanských Turků.
Jak přišli Osmané
Pro oblast Bosny a Hercegoviny měla osmanská nadvláda o něco větší následky než pro okolní oblasti: přinesla islám, který zde byl přijat. Turci se zdrželi až do sedmdesátých let 19. století. Bylo to období poměrně pomalého rozvoje a zásadní kulturní změny. Tato orientální kapitola zanechala nesmazatelné stopy ve zvycích, náboženství, životním stylu, architektuře, kuchyni, slovní zásobě... Turky pak vystřídala nadvláda Rakousko-Uherska.
Jak přišli Habsburkové
Habsburkové přišli do Bosny a Hercegoviny roku 1878 s myšlenkou protektorátu. Roku 1908 se pak rozhodli pro anexi. V tomto čase došlo k velkým změnám v hospodářství: rozvoj železnice, pivovarnictví, průmyslu apod. Bosna a Hercegovina se takříkajíc vrátila do Evropy. Anexe však pozitivně přijímaná nebyla.
A tak není divu, že to bylo zrovna Sarajevo, kde se začal měnit svět: první světová válka začala atentátem na Ferdinanda d'Este 28. 6. 1914 právě v tomto městě. Po válce se už ke starým pořádkům nevracelo, a tak se stala Bosna a Hercegovina součástí nejdříve Království Srbů, Chorvatů a Slovinců, později Jugoslávie.
A zase ti Slované
V království zvaném zkráceně SHS, které vzniklo po první světové válce a které bylo přejmenováno roku 1929 na Jugoslávii, se sešly slovanské země s velmi rozdílnou historií. Vůdčí postavení mělo hlavně Srbsko, ale na paty mu neustále dýchalo Chorvatsko. Ostatní země - Slovinsko, Bosna Hercegovina, Makedonie, Černá Hora - nikdy neměly tak výsadní postavení. Ideou Jugoslávie však bylo nepřemýšlet nad historií a přijmout nový stát jako domov pro všechny bez etnických a národnostních rozdílů.
Po druhé světové válce se však stát přece jen vyprofiloval do šesti svazových republik, z nichž jednou byla právě Bosna a Hercegovina. Její hranice byly "vymyšleny" tak, jak je kdysi na začátku století postavili Rakušané. Všechna tři státotvorná etnika (Srbové, muslimové a Chorvati) byla rovnoprávná.
Socialistická Jugoslávie a Josip Broz Tito se pak nesmazatelně zapsali do pamětí všech jejích obyvatel i jejich potomků. Jugoslávie si mezinárodně stála velmi dobře, prosperita šla ruku v ruce se sebevědomím. Nebylo to však zadarmo. Mnohonárodnostní Jugoslávii bylo těžké „kočírovat“, což se naplno projevilo až po smrti J. B. Tita roku 1980. Prezidenti se pak střídali jeden za druhým, mocenské tendence se proplétaly s národnostní nesnášenlivostí, naplno se projevily dávno se připravující ekonomické problémy. Jednotlivé státy už nechtěly fungovat pod společnou "značkou". Vše se vyhrotilo v devadesátých letech.
Pohnutá devadesátá - válka v Bosně a Hercegovině
Smrt Tita, stupňující se národnostní a ekonomické problémy, absence politika schopného a přijatelného pro všechna etnika, to vše vedlo k nepřekonatelné nechuti jednotlivých států dále pokračovat v jugoslávském svazku. Nejdříve se, ještě poměrně v klidu, rozloučilo Slovinsko, již v roce 1991. Protože tam nežily příliš výrazné skupiny jiných etnik, zbytek Jugoslávie nakonec s osamostatněním souhlasil.
Když se o totéž pokoušelo Chorvatsko, situace byla značně jiná. Na jeho území totiž žilo příliš mnoho Srbů, kteří se reálně báli o svá práva a záruky rovnoprávnosti. V roce 1991 vypukl stejný či podobný problém také v Bosně a Hercegovině. Referendum jasně ukázalo autonomní tendence, které ale projevili také Srbové žijící na tomto území. Za ta dlouhá století se národnosti tak promíchaly, že stanovení přesných hranic, aby byli všichni spokojení a žili v etnicky jednotném státě, bylo zhola nemožné.
Na základě všech těchto nesrovnalostí propukl v roce 1992 krvavý válečný konflikt, který trval až do roku 1995. Bylo obleženo Sarajevo, na mnoha místech se bombardovalo, střílelo, zabíjelo. Dnes jsou stále ještě hořkým připomenutím těchto časů cedulky a billboardy "Pazi mine", tedy pozor, miny, na které je možné občas narazit a ještě po tolika letech se stane, že někoho připraví o život.
A dnes?
Dnes je situace v Bosně a Hercegovině mírová, jednotlivá etnika zůstala pod jednou střechou a snaží se dodržovat přísná pravidla zabraňující etnické nesnášenlivosti. Vládnou zde tři předsedové státotvorných etnik, kteří se střídají u vlády rovným dílem.
Vše samozřejmě není ideální, země se však snaží problémy řešit a překonávat. Obyčejní lidé mají konfliktů dost a netouží po ničem jiném než po klidu a prosperitě. Země má stále ještě vízovou povinnost vůči téměř celému světu. Administrativní členění je v důsledku kompromisní mírové smlouvy z Daytonu velmi složité, aby se vyhovělo všem etnikům, to však přináší obrovskou nadbytečnou byrokracii. Válečná minulost je všude stále hmatatelná... Ale snad jsou zdejší lidé na dobré cestě k lepším zítřkům.
Pokud se o dějiny Bosny a Hercegoviny zajímáte hlouběji, můžete si přečíst podrobnější historii Bosny a Hercegoviny
Autorkou textu je Radka Nováková, všechna práva na použití jakékoliv části textu vyhrazena.