Řeka Drin - Bajram Curri - Řeka Valbona - NP Thethi - Lurská jezera - Berat - Řeka Osum - Gjirokastra - Modré oko - Amantia
Plavba po Drinu
Řeka Drin a její přehrady
Začátek řeky dlouhé 160 km se nachází na soutoku Černého a Bílého Drinu ve východní Albánii. Drin protéká severní Albánií a znovu se rozděluje. Jedno rameno ústí do zátoky Drin v Jaderském moři a druhé se připojuje k řece Bojana u hradu Rozafa.
Na řece byly v minulých letech postaveny tři přehrady sloužící zejména pro výrobu elektřiny. Ty tvoří nejdůležitější součást albánské energetiky, která je zcela závislá na vodních elektrárnách. Elektrárna nad vesnicí Koman byla dokončena v roce 1986. Přehrady byly postaveny v 80. letech a vzniklo tak jezero Fierza (albánsky Liqeni i Fierzës), které je svou rozlohou 73 km2 největším umělým jezerem v Albánii. Na Drinu leží i druhé největší jezero Vaut te Dejës s rozlohu 25 km2. Podrobnější informace najdete na Wikipedii.
Jeďte do Albánie v dobré partě
Plavba po jezeře Komani
Pokud navštívíte Albánii, neměli byste si plavbu po umělém jezeře Komani nechat ujít! Divoká řeka Drin si kdysi prorazila cestu skrz skály pod vrcholky vysokých hor (okolo 1 500 m n. m.). A tak se dnes klidné vody jezera rozlévají uprostřed skal a z trajektu můžete pohlížet k vrcholkům zasněžených hor (sníh roztává teprve během května). Jezero připomíná se svými 40 zátokami norské fjordy a malé usedlosti na příkrých svazích svádí k romantickým úvahám. Díky drsným zimám a špatné dostupnosti civilizačního přepychu je ovšem realita poněkud jiná.
Trajekt z malé vesnice Breglumas u města Fierzë do vesnice Komani byl donedávna nejrychlejším spojením z Kosova na albánské pobřeží. Díky čilým obchodům a příbuzenským vazbám mezi Kosovem a Albánií je tato cesta hojně využívána. Pokud chcete trajekt využít i s vlastním vozem, musíte dorazit někdy i 3 hodiny před odjezdem trajektu. Většinou totiž odjíždí zcela přeplněn. Pokud se na místo odjezdu dopravíte autobusem, není problém dorazit na místo těsně před vyplutím. Poplatek za cestu je 400 lek nebo 4 € za osobu. Cesta trvá asi 2 hodiny.
Trajekt vyjíždí z vesnice Komani každý letní den v 9 hodin, od Fierze v 7 hodin. Cesta autobusem z města Shkodër do Komani zabere okolo 2 hodin. Každého návštěvníka jistě překvapí maličký přístav schovaný pod skalami u přehradní zdi, do kterého se přijíždí neosvětleným tunelem. Pár kroků od přístavu je malá skalní kaplička. Za východním koncem jezera je vyhledávanou turistickou destinací město Bajram Curri spíše než Fierzë. Cesta autobusem z Bajram Curri k trajektu zabere okolo 45 minut.
Společnost Sahhilba provozující trajektovou přepravu má svou stránku na Facebooku, najdete ji pod jménem Trageti ''SAHHILBA''. Povedenou fotografickou prezentaci najdete na YouTube a další informace například Visit Kukes Region.
Bajram Curri
Město ležící v severní Albánii dostalo své jméno podle národního hrdiny. Bajram Curri (1862–1925) se narodil jako Albánec v době, kdy dnešní stát neexistoval a jeho území bylo součástí Turecké říše. Jako bojovník i jako politik se celý život zasazoval o práva svého národa. Curriho socha v nadživotní velikosti stojí v nově zrekonstruovaném historickém muzeu ve městě.
Krevní msta v severní Albánii
Bajram Curri leží v oblasti, která byla neslavně známá pro „krevní mstu“. Zákony ohledně krevní msty byly ústně předávány v rámci zákoníku zvaného Kanun. Teprve v roce 1933 byl Kanun vytištěn, ale záhy bylo jeho dodržování potřeno během vlády Envera Hodži a komunistické strany. Při nepokojích po pádu režimu byly některé zásady z Kanunu znovu oživeny. Čtyři nejdůležitější věci, kterými se zákoník zabývá, jsou čest, pohostinnost, správné chování a loajalita k rodině. Krevní msta vychází ze Starého zákona a jde o mstu typu „oko za oko“. Často byli při jejím uplatňování vyvražděni všichni muži z rodiny.
Velmi zajímavým pohledem do albánské historie je také kniha Krvavý duben od slavného albánského spisovatele Ismaila Kadareho. Popisuje příběh mladého muže, který pomstil smrt ve své rodině a nyní prchá před svým vrahem. V praxi bylo běžné, že se muži z rodiny, na kterou byla uvalena krevní msta, zavřeli do věže zvané „kulla“. Ta měla okna pouze v horním patře a šlo spíše o úzké střílny než o okna propouštějící světlo. Muži mohli být takto schovaní i po mnoho let a ženy se samy staraly o hospodářství a mužům nosily jídlo.
Kraj řeky Valbony
Pod vysokými štíty albánských Alp, kde se kdysi odehrávaly tragédie krevní msty, protéká překrásná řeka Valbona. Její průzračné vody dnes přitahují lovce pstruhů i odvážné kajakáře. Cesta do vesnice Valbona byla ještě nedávno prašná a pro většinu aut neschůdná. Cesta autobusem trvala v závislosti na deštivém počasí i několik hodin. Nyní byla postavena nová silnice. Překrásné údolí se tak stane dostupnějším, ale na druhou stranu i ztrácí svá tajemství. Stavba silnice ničí některá překrásná zákoutí u řeky, protože silnice vede těsně nad řekou.
Řeka Valbona vytéká z horského jezera Prokletije ležícího blízko hranice s Černou Horou. Celý její horní tok je označen jako velmi těžká divoká voda a situaci ještě komplikuje skutečnost, že při stavbě silnice byly navaleny do koryta nové kameny a její stav se tak neustále mění. Také příroda občas řekne své a do koryta i na novou cestu se kutálí malé i velké kusy kamení ze skal nad řekou. Rozlehlá štěrkoviště vytváří i jarní záplavy.
Silnice podél řeky končí společně s údolím. V nově postavených horských chatách se můžete skvěle najíst i přespat. Místní průvodci nabízejí výlety do divokých lesů a horských plání v okolí. Velmi oblíbenou turistickou trasou je přechod horského masivu skrz sedlo do vesnice Theth. Pro více informací navštivte Journey To Valbona
Národní park Thethi
Jediná část Albánie, o které většina Čechů již slyšela, je oblast severně od městečka Bogë. Jedná se o pohoří Bjeshket e Namuna: Albánské Alpy nebo černohorsky Prokletije, Prokleté hory (nejvyšším vrcholem je Jezercë – 2 693 m n. m.). Je to totiž ta oblast, kde se kdysi ztratila skupinka tří mladých Čechů. Ačkoliv se nikdy nezjistilo, zda se Češi ztratili v horách nebo jim někdo ublížil, obecně se od té doby považuje Albánie za velmi nebezpečnou zemi. Stejně tak je všeobecně známé, že tato oblast je nebezpečná kvůli uplatňování krevní msty. Z osobních zkušeností i z článků na internetu je situace následující: oblast není vůbec nebezpečná, co se týká místních lidí. Co se týká horských túr, měl by si každý udělat reálnou představu o svých možnostech.
V horách Albánie nenajdeme značené turistické stezky, i když právě v NP Thethi se první značené stezky začínají objevovat. Výlety do hor jsou přesto stále buď pro zkušenější a vybavené cestovatele, nebo je možné najmout si průvodce (ve Vermoshi, Valboně či Thethi). Cena za jeden den se dle náročnosti trasy pohybuje mezi 10 a 30 €. Jediným úkrytem v případě špatného počasí, nebo překvapí-li vás soumrak v horách, jsou jeskyně v této krasové oblasti. Bez průvodce je ale velmi těžké je najít.
Z vesnice Bogë vede prašná, místy štěrková cesta do sedla nad vesnicí Thethi. Místní pro cesty mezi těmito dvěma vesnicemi používají terénní auta a náklaďáky a dle povětrnostních podmínek a zkušeností řidiče zabere cesta několik hodin. Nabízí překrásné výhledy nejdříve zpět do údolí s vesnicí Bogë a v dálce se Skadarským jezerem a poté do údolí vesnice Thethi, nad kterou se zvedají majestátní vrcholky hor.
Malebná vesnice Thethi posazená v hlubokém říčním údolí odříznutém od světa strmými štíty, je zmiňována ve všech turistických průvodcích. Navštívit ji určitě stojí za to, ale nečekejte, že zde budete jediní turisté (možná pokud dorazíte v zimě na sněžnicích). Najdete zde ubytovaní i hospodu, etnografické muzeum, překrásné vodopády a funkční vodní mlýn. Paradoxně se zde nachází také jedna z mála zachovalých věží – kulla, které sloužily jako úkryt v době krevní msty. Už Edith Durhaam, britská cestovatelka a spisovatelka s velkým zájmem o Albánii, popisuje na začátku 20. století vesnici Thethi jako klidné místo, kde se krevní msta oproti jiným horským vesnicím téměř nevyskytovala.
Lurská jezera
Jezera leží v horách střední Albánie, které jsou ale oproti severním Albánským Alpám méně drsné, méně strmé a mají více vegetace. Trasa k Lurským jezerům a zpět do civilizace je dlouhá asi 100 km (trasa Rreshen–Prosek–Krej–Lure–Gur Lure–Peshkopi). Lze ji v letních měsících zdolat terénním vozem během jednoho dne – cesta je sice náročná, ale výhledy stojí za to. Pěkná, leč na fyzičku náročná trasa, je to také na kole. Pro inspiraci si přečtěte cestopis o skupince, která ujela celou trasu za jeden den! Stejně tak jako vydat se na kole nebo terénním vozem k Lurským jezerům, je možné po cestách spojujících vesničky v horách objevovat i další pohoří střední Albánie. Čekají vás nezapomenutelné výhledy a milí lidé, které během cest potkáte. Budete-li mít dost času na návštěvy, jistě se cesta stane i zajímavým nahlédnutím do místní kultury a života lidi.
Berat – „Město tisíce oken”
Berat se svou více než 2 400 let starou historií ukrývá řadu architektonických památek, muzeí a kouzelných dlážděných uliček, které jsou stejné dnes jako před 300 lety. V klidných zákoutích pod klenbou hroznového vína si můžete vypít tradiční tureckou kávu nebo chlazené pivo, z hradeb na kopci si můžete prohlížet řeku Osum, na níž Berat leží, a plánovat cestu proti proudu k monumentálním kaňonům na horním toku.
Historie
Historie osídlení dnešního území města Berat sahá až do doby bronzové, kdy toto území obýval jeden z ilyrských kmenů. Místo mělo strategický význam související s kontrolou horního toku řeky Osum. Ve 2. stol. př. n. l. bylo zabráno římskými jednotkami a později pojmenováno Antipatrea. Z místa sloužícího převážně jen jako stanoviště vojenské posádky se postupně stávalo opevněné město. Římané zde postavili tajný tunel, který měl sloužit k zásobování potravinami při dlouhém obléhání. Zbytky tohoto tunelu jsou dodnes patrné. V roce 440 získal město byzantský císař Theodosius II. a podle své sestry ho pojmenoval Pulcheria. V 7. století město dobyli Bulhaři a dali mu jméno, ze kterého vychází i dnešní pojmenování – Beligrad – „Bílé město”.
V roce 1455 byl během jedné noci Berat dobyt Turky. Gjergj Kastrioti Skanderbeg (1405–1468), albánský národní hrdina proslavený mnoha vítězstvími nad Turky, se pokusil situaci zvrátit ve prospěch albánského rodu Muzaka, ale jeho vojska bitvu prohrála. Tak se Berat stal provincií Turecka a zůstal jí až do roku 1912, kdy Albánie poprvé vyhlásila nezávislost.
V době největšího rozkvětu města během turecké doby se ve městě nacházelo 30 mešit a pět hostinců a žilo zde přes 4 tisíce lidí. Do města i z něj vedla řada dlážděných silnic, jejichž zbytky můžeme mimo hlavní silnice najít i dnes – stále používané. V roce 1780 byl Ahmetem Kurtem pašou vybudován na místě dřevěného mostu přes řeku Osum most kamenný (Ura e Goricës), který spojoval křesťanskou čtvrť Gorica s muslimskou čtvrtí Mangalem. Tento most je v Beratu používán dodnes. Je tvořen sedmi oblouky a je dlouhý 130 m. Jeho pilíře jsou mohutné a zpevněné kovovými háky, protože jarní voda na Osumu bývá vysoká.
Křesťanství v Beratu
Městské čtvrti Mangalem a Gorica byly vyhlášeny památkovou rezervací už v roce 1968 a společně s mnoha kostely a mešitami v Beratu unikly devastaci během komunistické éry. Dnes jsou pod ochranou UNESCO. Domy ve čtvrti Mangalem, dřívější muslimské čtvrti, jsou charakteristické mnoha velkými okny – odtud také název „Město tisíce oken“. Celá čtvrť stojí v příkrém kopci a tak se říká, že když vyjdete z jednoho domu dveřmi, rázem se ocitnete na střeše domu dalšího. Mezi domy můžete procházet po úzkých a příkrých dlážděných uličkách, které se v zimních měsících stávají klouzavou pastí. Křesťanská Gorica stojí na druhé straně řeky, vzdálenější od centra. Uličky nejsou tak příkré a domy nejsou tak vysoké a jsou odtud krásné výhledy na hradby nad novým městem. Také zde najdete některé z beratských kostelů.
Po obsazení albánského území Turky byly zároveň s budováním infrastruktury a tradičních muslimských staveb stále stavěny nové kostely a kostely starší se dál používaly. Turci byli k původnímu křesťanskému obyvatelstvu Albánie velmi tolerantní (v Beratu se jednalo o pravoslavné křesťany, muslimové měli výhody např. při kariérním postupu, platbách daní nebo povinnosti vojenské služby). Mezi nejstarší kostely vystavěné v době před vpádem Turků patří Kostel Panny Marie (Kisha e Shën Marisë së Vllahermës), který byl postaven v roce 1271 při příležitosti vítězství Byzance nad Karlem I. z Anjou. Klasický byzantský kostelík z 13. století – kostel svatého Michaela (Kisha ë Shën Mëhillit) – stojí v příkrém kopci pod citadelou a bývá otevřen pouze při příležitosti křesťanských svátků. Architektonicky podobný kostel datovaný již do 9. století stojí uvnitř hradeb citadely. Největším kostelem ve čtvrti Gorica je kostel Svatého Spyridona (Kisha a Shën Spiridonit) postavený v 19. století. Na jeho východní straně je dlouhá arkáda, která je vidět již z protějšího břehu řeky. Zároveň upoutá mohutná zvonice. Uvnitř můžeme obdivovat ikony Sv. Spyridona a Sv. Demetria hned nad vchodem nebo dřevěný ikonostas.
Beratské mešity a pevnost
Přímo pod čtvrtí Mangalem na břehu řeky Osum najdeme Mešitu bakalářů (Xhamia e Baqarëve) postavenou roku 1827, která vyniká zajímavou vnější výzdobou. Nejstarší mešitou v Beratu je nepříliš vzdálená Sultánova mešita (Xhamia Mbret). Ta byla postavena za vlády sultána Bayazida II (1481–1512). Často se stane, že někdo z místních muslimů pozve turisty k prohlídce mešity. Uvnitř je k vidění nádherný dřevěný strop, jehož krásu doplňují věřící svými zpěvnými modlitbami. Další unikátní dřevěný strop je k vidění ve vedlejší Teke. Teke je svatyně mystického řádu islámu, řádu Bektaši. Teqeja e Helvetive v Beratu – komplex budov – byl postaven v roce 1782 a zajímavá je zde také arkáda bývalé školy.
Téměř jako „město ve městě“ vypadá beratská pevnost. Je postavena z obrovských kamenů na 187 m vysokém kopci a je obehnána vysokými zdmi s 24 věžičkami různé velikosti a vzhledu. V části s ruinami bývalého hradu najdeme několik zachovalých místností a také obrovský rezervoár na vodu zapuštěný do země. Mezi obydlenými domky pak lze objevit ruiny dvou mešit, přičemž u Červené mešity (Xhamisë së Kuqe) z 15. století stále stojí vysoký štíhlý minaret. Tato mešita patří k nejstarším v Albánii. Mezi domky je také ukryto několik starých kostelíků. Nejvíce navštěvovaný je kostel Sv. Theodora (Kisha e Shën Todrit) z 16. století. Fresky uvnitř tohoto kostela maloval slavný albánský umělec Onufri, jehož muzeum se nachází v blízké katedrále Panny Marie (Katedralja Fjetha e Shën Mërisë). V kostele Panny Marie (Kisha e Shën Marisë së Vllahermës), který byl postaven v roce 1271 při příležitosti vítězství Byzance nad Karlem I. z Anjou, zase můžeme obdivovat nástěnné malby Onufriho syna Nikolly. Dohromady se v pevnosti nalézá sedm kostelů. Nejsou ale stále otevřené a často je problém najít někoho, kdo by měl od kostela klíč.
I největší nadšenci do památek podlehnou nakonec únavě – hlavně pokud budou v Beratu v létě, kdy na celou Albánii praží slunce a teploměr často ukazuje více než 35 stupňů. Nejlépe je vydat se do nové zástavby pod kopcem s pevností. Zde na beratské promenádě, která poněkud zavání architekturou minulého režimu, najdeme mnoho příjemných krámků a restaurací. A jako nejlepší suvenýry poslouží marmelády a nakládaná zelenina z vyhlášené beratské konzervárny.
Kaňon na řece Osum
Jedná se bezesporu o jeden z největších divů albánské přírody, který osloví nejenom vodáky, ale i milovníky přírody, krásných scenérií a tajemných hlubin. Z města Čorovoda vede silnice podél levé strany řeky (proti proudu). Jedná se o prašnou cestu, která je s více či méně terénním autem a opatrným řidičem sjízdná minimálně k začátku kaňonu. Pro otrlé řidiče či terénní auta je možné jet cca 25 km proti proudu.
Pohled do kaňonu se nám naskytne jen z mála míst u cesty a tak je lépe vyrazit směrem k hraně kaňonu, kterou ale jen tušíte. Krajina vypadá, jako by zde ani žádný kaňon nebyl – tak je úzký. Když ho ale poprvé spatříte, vyrazí vám to dech! Kolmé vápencové stěny spadající do bezmála stametrové hloubky. Na dně se vine úzký tok průzračné řeky Osum, která ale z té výšky vypadá jako potůček. A usedlosti s malými políčky a dobytkem okolo domů na druhé straně kaňonu vypadají na dosah ruky. Dostat se k nim sestupem do kaňonu a opětovným výstupem je ale zhola nemožné.
Samotnou hloubku kaňonu si nejlépe vychutnáte z jeho dna. V letních měsících je kaňon často přístupný i odvážlivcům chtivým brodění a lze ho projít směrem po proudu od rozlivu, na který narazíte cestou z Čorovody, až k výstupu na levý břeh (po směru řeky) k mostu. Na jaře, kdy je ještě dostatek vody, si například z raftu místní společnosti můžete vychutnat krásu kolmých stěn i třpytivé vodopády (pokud vám bude přát počasí). Pro více informací si přečtěte vodácký popis řeky.
Gjirokastra (Gjirokastër) – perla albánského jihu
Město Gjirokastra je součástí světového kulturního dědictví UNESCO jako jedno z mála zachovalých měst z osmanské éry na Balkáně. Je známo také jako město bílých střech, protože unikátní domy připomínající věže mají střechy z kamenů vybělených sluncem. Jejich krásu doplňují dřevěné balkóny, a pokud se vám podaří některý z domů navštívit, objevíte dechberoucí vyřezávané dřevěné stropy. Překrásné město Gjirokastra s bouřlivou minulostí inspirovalo také mnoho básníků i spisovatelů.
V centru starého města na ulici, která vede až k hradu, najdete turistické informační centrum. Nabízí spoustu zajímavých prospektů o historii města i památkách a muzeích, které je možno ve městě navštívit. Prodávají zde také albánské suvenýry, mapy a knihy (v různých jazycích) týkající se historie, památek i přírody v Albánii.
Zekate house
Už z moderního města obklopujícího historickou část v kopci můžete vidět jeden z největších historických domů ve městě – dům rodiny Zekate. Jedná se vlastně o opevněnou věž (známou jako „kullë“ – slovo pro věž v turečtině). Podobné domy patřily většinou bohatým rodinám obchodníků nebo úředníků. Spodní část byla kamenná a vršek, který obývala rodina, dřevěný. Ve stěnách byly střílny, které sloužily pro obranu domu v době ohrožení.
Zekate house byl postaven v letech 1811–1812 a skládá se ze dvou mohutných věží a velkého klenutého průčelí. V přízemí byly skladovací prostory, kuchyně a také cisterna se zásobou vody. Prostředkem domu vede schodiště, které nás zavede do prvního a druhého patra, jehož obytné místnosti byly určeny pro různé příbuzné. Ve třetím patře je velký přijímací pokoj a dvě menší místnosti. Zdi zdobí překrásné malby květin a krása dřevěných stropů je nepopsatelná. Velkému pokoji vévodí krb a zajímavé jsou také skříně s vestavěným schodištěm vedoucím na balkón nad skříněmi, který sloužil pro muslimské ženy, které ne vždy měly být viděny. Součástí posledního patra je také rozlehlý balkón s výhledem na celé město i hory zvedající se za řekou Drinit.
Pro vstup do Zekate house nejsou stanoveny žádné časy. Vlevo od domu stojí malý modernější domek, kde se můžete zeptat na klíče. Vstupné je 1 euro.
Etnografické muzeum
Ve čtvrti Palorto, která je nejzachovalejší částí starého města, se nachází etnografické muzeum. Dům, ve kterém muzeum sídlí, je rodným domem Envera Hodži, komunistického diktátora z let 1944 až 1985. Dům byl v podstatě nově postaven po požáru v roce 1966. Vypadá jako tradiční osmanský dům starých časů, jeho jednotlivé části byly zkopírovány od tradičních domů ve městě Gjirokastra. Má čtyři podlaží, z nichž všechny jsou otevřeny pro veřejnost a jsou plné tradičních kusů nábytku a dalších historických exponátů – domácích předmětů, lidových krojů a kulturních artefaktů typických pro bohaté rodiny obchodníků a osmanských správců z Gjirokastry 19. století.
Etnografické muzeum je otevřeno po celý rok. Od dubna do září od 8 h do 12 h a od 16 h do 19 h každý den, jinak od 8 h do 16 h kromě pondělí a úterý. Vstup je 200 leků.
Výborný stav domu etnografického muzea kontrastuje s některými ostatními domy – věžemi – ve starých čtvrtích. Ty většinou patřily bohatým rodinám a tak byly vyvlastněny v době Hodžovy vlády a o mnoho z nich se nikdo pořádně nestaral. Dnes, kdy jsou pod ochranou UNESCO, je zase problém s vysokými náklady na jejich opravu. A tak je řada domů nenávratně zničena, těžké kamenné střechy se propadají a demolují dřevěné stropy.
Hrad
Nad městem se tyčí hrad, jehož první část byla postavena již ve 12. století. Největší stavební práce byly provedeny za sultána Beyazida II. kolem roku 1490. Nádvoří dominující věž s hodinami i akvadukt přivádějící do hradu vodu ze vzdálenosti větší jak 10 km z hor byly vystavěny za vlády Ali Paši Tepelenského.
Hned po průchodu bránou opevnění se dostanete do dlouhé galerie lemované děly. Všechny tyto zbraně pochází od italských a německých okupačních vojsk z druhé světové války. Na konci galerie vás čeká krásný výhled na město a také letadlo Lockheed T-33 Shooting Star. Letadlo muselo přistát na letišti Rinas (nedaleko Tirany) v prosinci roku 1957 kvůli technickým problémům. V prostorech hradu se také nachází vojenské muzeum věnované boji partyzánů proti italským a německým okupačním silám v letech 1939 až 1944. Z něj je možné si prohlédnout vězení, které bylo vybudováno za krále Zogu a používáno až do roku 1968 komunistickým režimem.
Hrad je otevřen po celý rok – v dubnu až v září od 9 h do 19 h, jinak do 17 h. Vstupné je 200 leků.
Modré oko – Syri i Kaltër
Další z nezapomenutelných přírodních krás Albánie je krasová vyvěračka Modré oko. Pramen chrlí neuvěřitelných 6 kubických metrů vody za sekundu a poskytuje vodu říčce Bistrici tekoucí umělým, 25 km dlouhým kanálem do Jónského moře. Teplota vody je 13 stupňů Celsia a její tmavě modrá barva v centru a světlejší po stranách dala vyvěračce její jméno. Při pokusu zjistit hloubku se potápěčům podařilo dostat do hloubky 70 metrů, ale dna nedosáhli.
Kolem pramene rostou duby a platany porostlé břečťanem, a tak je v létě toto stinné místo ideální k odpočinku. Nedaleké restaurace nabízí ryby, saláty a studené pití. Dostanete se sem snadno po silnici vedoucí z města Saranda na jihu Albánie.
Amantia
Zbytky řeckého polis (starověký městský stát) najdete u vesnice Ploçë, do které se lze dostat po velmi špatné silnici z přímořského města Vlora. Jméno města je pravděpodobně odvozeno ze jména ilyrského kmene Amantini. Amantia se v pramenech poprvé objevuje ve čtvrtém století před naším letopočtem. Město stálo na kopci a bylo obehnáno 2,1 km dlouhým obranným valem. Nacházel se zde stadion, divadlo a chrám bohyně Afrodity, který byl později přestavěn na křesťanskou baziliku. Zbytky těchto staveb si dodnes můžete prohlédnout. Jedna z bran obranného valu byla obnovena, ale není možné jít až k ní, protože byste museli projít hustě obydleným oploceným dvorkem (slepice, prasata …).
S trochou štěstí narazíte u zbytků města Amantia, na nichž dnes stojí pár vesnických stavení, místního průvodce. Ten vás za pár leků provede a řekne vám něco z historie. Podobné zbytky starověkých polis v Albánii najdeme také v Byllisi, Apollonii, Oricumu….
Autorkou textu je Ilona Bittnerová, všechna práva na použití jakékoliv části textu vyhrazena.